Cesta vzpominkami Wherigo Cache

Kvízová (vzpomínkově pietní) wherigo keš připomínající události podzimu 1939 a koncentrační tábor Sachsenhausen (Oranienburg). Je spojená s krátkou procházkou po protektorátních Českých Budějovicích.

Co je Wherigo?

Velmi propracovaná budějovická wherigo keš, která seznamuje i s funkcemi wheriga

Listopad je měsícem, kdy si připomínáme Památku zesnulých a také boj studentů za svobodu a demokracii. Většina Čechů má události 17. listopadu spojené především s rokem 1989, menší množství lidí už má dostatečné povědomí o tom, co se stalo roku 1939 a co dále následovalo...

Tato jednoduchá lineární kvízová wherigo keš je věnována památce pana Ing. Rudolfa Šindeláře (7.4.1919-1.5.2012), předsedy Okresního výboru Českého svazu bojovníků za svobodu, který byl jako vysokoškolský student při listopadových událostech roku 1939 nacisty uvržen spolu s ostatními studenty do koncentračního tábora Sachsenhausen (Oranienburg).

Při odlovu této wigovky si projdete spolu s panem Šindelářem část protektorátních Českých Budějovic a budete odpovídat na otázky, které se (úzce i vzdáleně) váží k tomu, co pan Šindelář za války prožil.

Doporučuji tedy velmi pozorně projít tento listing (z velké části se zakládá na rozhovoru, který jsem s panem Šindelářem vedl v prosinci 2003 a také na dalších zde uvedených odkazech). Pokud se vám bude zdát čtení dlouhé, tak vězte, že to není nic proti tomu, když to člověk větu za větou na klávesnici přepisuje...

S detailnějším profilem pana Šindeláře se můžete seznámit na serveru Paměť národa, konkrétně ZDE. Dále doporučuji přečíst ROZHOVOR, který s ním vedl pracovník této instituce v letech 2009 a 2012. Také byste měli znát aspoň to nejzákladnější, co se váže k událostem podzimu 1939.

Kromě toho doporučuji nastudovat si něco o obětech těchto událostí, tj. prakticky zapomenutém Václavu Sedláčkovi a o studentovi medicíny Janu Opletalovi.

Upozornění ke keši:

Vzhledem k tomu, že tato keš je pojatá jako pietně-vzpomínková, prosím o to, abyste tentokrát ctili její hlubší duchovní rozměr a nedávali do ni žádný „kinderšrot“, hřebíky, zátky, použité jízdenky, visačky z Penny Marketu, fotky Justina Biebera, fotbalistů, hokejistů atp., však víte všichni, o čem mluvím. Dávejte jen to, co byste sami chtěli najít. (U jiných svých keší jsem benevolentní, ale tady budu nekompromisní.) Vše nevhodné budu při údržbě rovnou likvidovat. Geocoiny, travel bugy, CWG, věci související s tématem a osobní věci „vyšší hodnoty“ jsou vítány. Děkuji za pochopení.

Keš není v ČB, ale poblíž, na místo se můžete dostat celkem pohodlně MHD.

Pro první tři nálezce je připravena drobná dobová odměna. (Pro FTFkáře pak ještě malá drobnost navrch.)

Stahuj hru zde

MAJITELŮM CHYTRÝCH TELEFONŮ DOPORUČUJI STAŽENÍ PRO "POCKET PC DEVICE". Pokud si stáhnete aplikaci pro Garmin, tak by vám to taky mělo chodit, ale ochudíte se o veškerý (pěkný) zvukový a hudební doprovod... Cartridge sice bude mít 10 Mb, ale smartphonistům by to vadit nemělo, po dohrání smáznete, tak co... Doba trošku pokročila od časů němých wigovek. (Ale jestli si chcete jen pípat jako garministi, prosím. Ochuzujete se sami.) Prosím, abyste také psali na čem jste hráli a zda byly problémy. Díky.

Záznam rozhovoru s Rudolfem Šindelářem ze dne 10.12.2003

Věděl jste o tom, že v nacistickém Německu existovaly koncentrační tábory již před vypuknutím války?

Věděl. Bylo to dostatečně oznámeno v tisku a v rozhlase. Našem tedy.

Co se vám vybaví, když se řekne 15. březen 1939?

To je okupace tzv. druhé republiky, to je zbytku Čech a Moravy.

A vy si náhodou nepamatujete, co jste dělal ten den?

Pamatuji se. I den předtím, i den potom. Ten den ráno, kdy jsme zaslechli zprávu z rozhlasu, že německá vojska obsazují české země, jsme vyšli do ulic v Praze. Já osobně jsem byl na konci Václaváku, dole. No a tam jsme sledovali, bylo to už po deváté hodině, příchod německých jednotek.

Rudolf Šindelář (druhý zprava ze čtveřice nesoucí věnec) na pohřbu Jana Opletala.

A jakým způsobem a kdy jste se dostal do koncentračního tábora do Německa?

Bylo to obsazením vysokých škol a studentských kolejí v Praze v noci na 17. listopad, kde nás prostě bez jakýchkoliv formalit vyhnali z kolejí, nahnali do autobusů, odvezli do Ruzyně. Za den na to asi po určitých zjišťováních osobních dat a tak dále, nás odvezli vlakem do Oranienburgu.

Vyhláška zastupujícího říšského protektora von Neuratha o uzavření čs. vysokých škol. (Původně to mělo být na tři roky, ale s nástupem Heydricha bylo překvalifikováno na "neurčito".)

A jaké jste měl pocity, když jste se dozvěděl, že budete opouštět vlast?

No, velmi smíšené. Napřed jsme nevěděli přesně, o co jde. Předpokládali jsme, že to bude víceméně zastrašovací akt, nějaký. Že nás vezou až tak daleko za Berlín, to jsme poznali velmi těžko, poněvadž jsme nesměli ani se dívat z oken vlaku. Ale přesto nahlédnutím přes ty záclonky jsme zjistili, že jsme napřed v Drážďanech, kde byla zastávka a potom, že jsme v Berlíně na velikým seřaďovacím nádraží. No a pak jsme jeli ještě dál a vystoupili jsme na neznámým místě, kde nás už vítaly skupiny esesmanů, které nás vyhnaly z vlaku, seřadily do pětic a vedly nás takovým lesem okolo dlouhé zdi a až jsme byli čelem proti vstupu do tábora.

Takže jste se vlastně ani nemohli připravit nějakým způsobem na ten odchod? Vzít si s sebou nějaké věci, to jste asi nemohli?

Ne. My jsme, když přišel ten voják (to byl nějaký esesman) do pokoje, oni šli od pokoje k pokoji v koleji, rozrazili dveře, tam prostě zařvali: „Aufstehen!“. Tomu jsme rozuměli, tak jsme vstali. Pak byl rozkaz: „Licht machen!“ – „Rozsvítit!“, tak jsme rozsvítili. Pak byl rozkaz: „Anziehen!“, to znamená: „Obléct!“, tak jsme na sebe oblékli to, co jsme předpokládali, že půjdeme někam ven. Svrchníky, kabáty a tak dále. No a pak: „Do prdele!“, „Raus!“, to znamená na chodbu, no a tam už nás hnali na schodiště a na schodišti nás seřadili a pak nás postupně pouštěli z koleje přímo do autobusu. Takže…

 Teď bych se zeptal, jaké byly vaše první dojmy po příjezdu na to místo určení?

To znamená? Do lágru nebo do té Ruzyně?

Do toho lágru.

Do toho lágru. No tak, že jsme v  lágru, to jsme poznali hned už podle oplocení. I když to bylo v noci a všude svítila světla. Podle těch strážních věží. Podle těch baráků, který jsme tam viděli zkraje. No a nevěděli jsme, co bude. Nevěděli jsme ani proč jsme tam ani jak dlouho tam budeme. Nic. Nikdo nám nic neříkal. Takže jsme měli pocity takové smíšené nejistoty.

KT Sachsenhausen. Červený obdélník-zóna smrti, popraviště a plynová komora, A-vězeňské baráky, B-kasárna SS, C-komandatura, D-hlavní brána.

A byli jste ubytovaní v nějaké místnosti nebo nějaké chatce? Nebo v čem jste byli ubytovaní?

No, tak když nás svlíkli z civilních šatů, odebrali nám veškeré věci jako hodinky, prsteny a tak, dále ostříhali, osprchovali. Pak nás oblíkli do vězeňských šatů a seřadili nás před tím blokem, před tím barákem, kde se tohle všechno stalo, do řad a pak nás po skupinách, po 150 odváželi, odváděli někam mezi ty baráky, nevěděli jsme kam. Nás zavedli do jednoho baráku, co jsem byl já, tu skupinu, tam byly připravené slamníky ve velké takové místnosti, nějaké deky tam byly taky. A bylo nařízeno lehnout. Tak jsme si tam lehli. Do rána.

A postele vypadaly jak?

Postele, to byly slamníky na zemi, jeden vedle druhého těsně. Na dva slamníky pět lidí.

A kolik vás tam bylo dohromady v té místnosti?

V té jedné místnosti zpočátku... Bylo to první takový blok, kde nás pouze přijali. Pak nás tam bylo v jednej té místnosti 150. A blok, ten barák měl takový místnosti dvě, čili 300 v jednom bloku.

A tam jste byli jak dlouho? Než vás přemístili někam jinam?

Tam jsme byli krátkou dobu. A krátce na to nás, asi po několika dnech, nás zavedli už na připravený bloky pro nás. Stejného provedení, tedy stejného vybavení s těmi slamníky a tak dále. Tam už jsme měli být trvale.

A jak vypadal ten vězeňský oděv?

No, tak bylo to v zimě, když nás přijali, tak jsme dostali ponožky, dostali jsme spodky. Jak to vyšlo: některý delší, některý kratší, některý teplejší, některý studenější. Kalhoty, takový z té látky vězeňské, já nevím, jak se to jmenuje. Pruhované. Na košili, to byla košile bez límečku. Na to byla tzv. „jaka“, „Jacke“ – to znamená taková blůza nebo takový kabátek prostě nebo sako by se dalo říct. Taky takového provedení vězeňského. No a baret na hlavu pruhovaný.

A dostávali jste taky nějaký čísla?

Čísla jsme měli. Byli jsme očíslováni.

Ta čísla, vy jste neměli vytetovaná čísla na ruce?

Ne, ne, ne. Čísla na ruce to dostávali v některých lágrech. U nás se čísla netetovala na ruku. Měli jsme… já měl konkrétně takové velmi kulaté číslo: 4000. Rovné 4000.

Teď bych se zeptal, jak vypadala ta koncentráčnická strava?

No, tak vypadala tak, že první den, když jsme ráno museli vstát samozřejmě celý lágr, okolo šesté hodiny nebo před šestou těsně, tak jsme dostali něco, co bylo taková jako kávovina nějaká taková černá. A to bylo všechno. Bylo to neslazené. Bylo to jenom zapít něčím teplým. V poledne, potom bylo to lágrový jídlo. My jsme nevěděli jak to nazvat. Oni tomu říkali potom „šláprkapr“. Jo, byla to taková polívka, která byla zahuštěná. Většinou tam byla nakrájená řepa uvařená, sem a tam nějaký kousek bramboru, mrkvičky. No a když jsme to dostali prvně, tak to nikdo nejedl. No prostě… I ten pach z toho byl takový nepříjemný. Tak jsme to prakticky nejedli. A když to zjistili vězňové, kteří tam byli v těch okolních blocích, ti původní, tak k nám na blok přišli a tam se o to porvali.

A to jídlo bylo pořád stejné?

To bylo stejný, to se nelepšilo. Za několik dní už jsme to jedli, ne že bychom se porvali, ale prostě snědli jsme poctivě všechno, co jsme dostali, poněvadž jsme měli hlad.

A co jste pili?

Co jsme pili? Tam byly, v tom bloku, tam bylo taky sociální zařízení, to bylo WC, pochopitelně pro 300 lidí to muselo být, tam bylo několik těch sedacích těhletěch... Asi šest jich tam bylo a pak tam bylo…no prostě taková kašnička o průměru asi tak 2,5 možná 3 metry a z prostředku bylo asi osm-deset kohoutků. Tam se otočilo a tekla voda normálně. Ta voda byla pitná. Takže tam jsme se myli, jo tam bylo umývání a mohli jsme se tam napít.

Ještě bych se zeptal, jak vypadal takový nějaký obyčejný den v tom táboře?

No, tak pro nás studenty to bylo jiné zpočátku, než to bylo pro ostatní vězně. Mám-li mluvit o těch prvních dnech, kdy nikdo nedělal žádnou práci nebo tak, že jo. Tak jsme ten den strávili vedle toho tzv. „Schlafsaalu“ (neboli ložnice pro těch 150 lidí) byl tzv. „Tagesraum“, to znamená prostor pro denní pobyt, tam bylo asi 6-8 stolů dlouhých, lavice okolo nich a tam jsme se mohli posadit, že jsme se tam právě tak vešli, těch nás 150. Každý měl skříňku, takovou malou, ve který mohl mít lžíci. Vidličku jsme neměli, ale měli jsme takový tupý nůž. Pak jsme tam měli misku na jídlo. To muselo všecko být vždycky bezvadně všechno vyčištěné samozřejmě. Na noc jsme si tam dávali – před to jsme si dávali boty. A šaty, ty jsme si dávali vedle toho svého co jsme leželi, k nohám. A ten den jsme strávili – my jsme ho trávili prostě tím, že jsme seděli na těch lavicích. Mohli jsme si tam povídat a tak dál. Občas se tam na nás přišel podívat nějaký esesman. Učili nás přísné nařízení, že když vstoupí esesman do místnosti, tak první, kdo ho vidí, musí zařvat: „Pozor!“ neboli „Achtung!“. A on potom podle své úvahy buď dá: „Weiter machen.“, to znamená mohli jsme si znovu sednout, anebo nás nechá v pozoru stát a si nás takhle obcházel, prohlížel. Občas někoho oslovil nějakou otázkou, dostal na to odpověď samozřejmě v té němčině. Většina z nás jakžtakž těch prvních pár vět brzo pochopila, takže jsme mohli odpovídat. Ostatní některý znali německy docela slušně taky. A tak jsme to strávili až do poledne. Musím předeslat, že to ráno potom po té kávě takový, po té kávovině, se nastoupilo na appell (nástup). To bylo každodenní.

"Appell" koncentračního tábora Sachsenhausen.

Třikrát denně se sčítali všichni vězňové. Nastoupili na tzv. Appellplatz, to byl takový prostor, kde se všichni vešli. Po těch jednotlivých blocích. Každý ten blok měl svého blockältestera, to znamená staršího vězně, který prostě byl vrcholným pánem nad všemi. A ten měl ještě k ruce stubenältestera, poněvadž byly dvě křídla. Na jednom bydlel ten blockältester, na druhým sídlil ten stubenältester, každý se staral, měl na starosti, na povel tu svoji část. Ten blockältester nás před blok vyhnal, tam jsme se museli seřadit do pětic a celý ten útvar, takový ten pěti stup potom napochodoval na ten appellplatz, tam už jsme měli určený místo, to blokaři věděli. Tam jsme zastavili a obrátili jsme se čelem, takže jsme stáli v pěticích za sebou a přišel esesman, chodili esesmani od bloku k bloku, ten blokař tam přišel, měl takovou knížku – výkaz, počet vězňů, dal ho tomu esesmanovi. Řekl mu, kolik nás má být a on nás takhle po těch pěticích sčítal. Ty první v řadě, co byli proti němu, museli počítat eins, zwei, drei, vier a tak dále. Chraň pánbu, aby se spletl. To dostal pěkných pár na hlavu. Nebo kopanců. A když to odpočítali do konce, třeba nás bylo na bloku 300, tak děleno pěti to je 60, tak ten poslední říkal: „Neun und fünfzig oder sechzig.“ A ten blokař tam stál vedle v řadě s tím stubenältesterem a řekl: „Und zwei.“ Prostě počet pětic a k tomu byli třeba neúplná pětice. Tak ten poslední hlásil: „Und zwei“ nebo „drei“ nebo „eins“. A ten esesman zkontroloval, souhlasí-li počet. Souhlasil, vzal knížku a šel k dalšímu bloku a než obešli takhle všechny bloky na celým lágru, tak tam uprostřed stál raportführer, to byl vedoucí celého raportu, esesman a ten měl v ruce jiný zase sešit, to mu dal lagerältester, to byl nejvyšší vězeň v lágru. Podle toho, jak tam měl napsaný stavy na blocích, tak mu ty esesmani hlásili, on si to odškrtával, že souhlasí, souhlasí, všechno souhlasilo. Připočítal se ještě tzv. revír, to byla taková ošetřovna, kde byli ty, který nemohli vůbec chodit a tak. No tak ty připočítal k tomu a když souhlasil počet, tak byl rozkaz: „Pozor!“, všichni „Vpravo hleď!“ na toho raportführera. No a ten většinou dal tomu lagerältesterovi pokyn, aby to rozpustil. Ten to rozpustil a šlo se na ty bloky. A ovšem povel byl: „Arbeitskommandos antreten!“ to znamená nastoupit pracovní komanda. To znamená ty skupiny, který měly nějakou práci určenou, byli to titíž vězňové, kterým se přidávalo nebo ubíralo podle potřeby, tak ty nastoupili na svá určená místa. A ostatní odpochodovali zpátky na bloky. My jsme odpochodovali zpočátku studenti zpátky na ty bloky, tam jsme si zase sedli a až do poledne. A v poledne byl druhý appell a večer byl třetí appell. V poledne se dávalo po tom appellu jídlo, byla chvilku pauza, že se mohlo pokud někdo vůbec měl cigaretu si mohl i zakouřit před tím blokem. Jo, na bloku se kouřit nesmělo. No a to samý bylo večer po šesté, po večeři.

A stalo se někdy, že třeba na tom nástupu někdo chyběl?

Stalo. A to byly jedny z nejhorších věcí, co se mohly stát. Stalo se, že chyběl. Bylo to. Zažil jsem tam asi dva, tři útěky. A potom asi dva tři případy, že prostě z nějakých důvodů se bál nastoupit na ten appell a schoval se přímo v lágru někde. Takže dokud se nenašel, tak se z appellu neodešlo.

A vždycky se našel?

Zatím se vždycky našel. Jednou se našel po třech dnech, asi ve dvou případech po třech dnech. Ten jeden případ byl mladý Polák, který za bouře, podařilo se mu překonat ty nabité dráty i tu zeď lágrovou s těma nabitýma dráty. A neuviděl ho žádný z těch postů (strážných) na té věži a dostal se z lágru ven. Jenomže neznal jazyk, neměl prostředky, měl trestanecký šaty, takže ho brzo chytli. A druhý případ pamatuji, nějaký, to byl zloděj povoláním, který byl z Oranienburgu původem. Přímo z města, které bylo přímo u lágru. Ten se tam někde schoval na nějaké půdě. Tak taky ho hledali asi dva dny, než ho našli.

A co se s těmi lidmi stalo, když je našli?

No, tak to bylo, to bylo tedy…smrtelné. Ten Polák, toho jsme vůbec neviděli, co s ním jak kde udělali. A toho Němce, který utekl, byl to zloděj povoláním, z toho Oranienburgu, tak ten dostal 50 ran býkovcem. A pak ho hnali do trestný kolony. A v trestné koloně, co se dělo, to jsme jako jenom tak slyšeli. Tam to bylo skutečně téměř rozsudek smrti.

A v té trestní koloně se vykonávala nějaká těžká práce nebo jak to tam vypadalo?

V té trestné koloně, co já vím, oni na práci ven nechodili, ti byli jenom v lágru. A chodili, který byli schopný chodit, chodili na tzv. „Schuhprüfstrasse“, to znamená silnice na zkoušení bot. Němci zkoušeli životnost obuvi, kterou pro armádu kupovali. Vězňové se do té obuvi obuli a chodili celý den, chodili pořád kolem dokola kolem toho appellplatzu. A tam byly úseky štěrk, úseky písek, úseky bláto, úseky asfalt a přesto pořád chodili kolem dokola a chodili.

A vy ostatní vězni jste vykonávali jakou práci?

To bylo různý. Tak napřed studenti nekonali práci žádnou. Jednak, poněvadž jsme tam přišli na zimu a ty venkovní komanda, ti prostě v zimě, tam celkem byli slabí, tam prostě nebylo třeba tolik prací. Ale od dubna počínaje potom začali chodit, začali nás povolávat na práci, to už bylo různé. My už jsme tam byli půl roku. My jsme se znali s celou řadou některých těch starých vězňů, zejména politických, který tedy měli v Oranienburgu převahu. A jejich zásluhou, dá se říct, že tam byl ten život takový trošku… Prostě, nebylo to takové, aby vězni mezi sebou se nějak vraždili nebo mlátili nebo pobíjeli. Udržovali tam takovou určitou kázeň nebo disciplínu, která tak trošku něco měla do morálky. To už jsme je znali a už bylo možný přes ně se dovědět, kde jaká práce je. A kam by mohli jít. Samozřejmě, nemohli si vybírat studenti. Ale snažili se přes ty známí se tam dostat. Na ty pracoviště, který byly podle nich takový přijatelnější. Ale nebezpečné to bylo všude. Tak pracovali některý na tzv. „klinkerwerku“, to byla vlastně stavba přístavu blízko lágru, kde byly postavený dílny, tam se stavěly kolejiště pro ty vozíky stavební, tam se stavěla přístavní zařízení, tam se vykládal písek, cement se tam nosil, dělaly se práce všelijaké, i řemeslnický. Takže tam byly kolony, bylo tam asi 16 kolon. Každá ta kolona čítala okolo stovky lidí a každá měla určitý už úsek, kde už prostě byla zapracovaná a kde tedy pokračovala každý den v práci. Nejhorší byla kolona 13, to bylo vyhazování písku z lodi nahoru na břeh, po břehu nahoru až na rovinu a tam potom nakládání a rozvážení na místo, kde tedy je, kde ten písek je třeba. Tak to byla naprosto monotónní úmorná práce. Ten esesman, který tam měl dozor, tak ten měl jako povel a bylo na něm, jak honil, anebo nehonil ty lidi, aby rychle házeli. Pak byla kolona 16, ta byla vítaná, ta byla víceméně řemeslnická. Tam byla celá řada našich studentů, kde se prostě pracovalo se železem a tak dál. Ale prostě, byla to práce, kde bylo třeba myslet, kde se to prostě nedalo tak monotónně dělat a ta byla taková rozumnější. No různě.

"Klinkerwerk"

Já jsem osobně pracoval v kuchyni. To bylo první pracovní nasazení, který vůbec v lágru nastalo, a sice bylo to někdy v březnu roku 1940, když přišel z kuchyně vedoucí kuchař (to byl vězeň taky) na blok a řekl blokaři, aby mu dal šestnáct lidí na práci, že tam má prostě takovou partu nespolehlivých lidí, který mu tam kradou a má s tím problémy. Tak ten blokař vybral, poněvadž to bylo do kuchyně, tak vybral takových 16, který se mu zamlouvali. Ale museli být zdraví a statní. Já jsem tam nebyl, byli tam jiní. Brzy ti kluci odtud odcházeli dobrovolně, poněvadž to bylo jediných 16 lidí, kteří pracovali. Pracoval, tak se nechal nahradit jiným. Kdyby byl věděl, že později třeba bude muset pracovat na horším místě, tak by nebyl odcházel. Bylo to taky proto, že sice u kuchyně se bylo možný dostat se k nějakému tomu jídlu navíc, ale v té době se poměrně do lágru dostal k prodeji chleba v kantýně. A my jsme mohli z domova dostávat určité částky peněz, které jsme tam měli na pokladně a jednou za týden až 14 dní, taky někdy tři neděle, jsme dostávali z toho nějakou částku peněz. Pět marek, šest marek, maximálně deset marek, dvě marky, podle toho, jak ta kasa byla na tom. A za to jsme si mohli tam koupit a řada našich kluků si tam kupovala pochopitelně v první řadě chleba, pokud jim ho tam dali, pokud byl. Takže nebyl takový hlad přechodně. Ovšem ten nastal velmi brzy na to, když kantýna vyschla, ten pramen.

A za tu práci jste měli nějakou finanční odměnu?

Ne. Absolutně nic.

A pracovali jste – měli jste nějaký pracovní oděv nebo to byly jen vězeňské šaty?

Ne, ne, ne. V tom, v těch vězeňských šatech se pracovalo.

Takže vlastně v tom koncentračním táboře jste měli jenom jedny šaty, nic víc?

Jenom jedny šaty.

A teď bych se zeptal, utrpěl jste někdy pracovní úraz nebo onemocněl jste někdy v přímém důsledku tady s tou prací?

S tou, no prací, to je těžko říct. Dvakrát jsem měl, v lágru co jsem byl, jsem měl dvakrát chřipku. A dost takovou silnou. Jestli to bylo tím, že jsem se zdržel třeba hodinu uvnitř v kuchyni, a pak zase jsme museli vyjít ven dělat práce venku na mraze nebo tak. Bylo to vždycky v zimě. No, ale když jsem měl horečky, tak prostě jsem mohl se večer po apelu hlásit na té ošetřovně. A záleželo na tom, jak mě uznal nemocným tam ten tzv. ošetřovatel neboli „pfleger“, „vrchní pfleger“. No, změřili mi teplotu a měl jsem devětatřicet a něco, tak ten pfleger řekl tam tomu vedoucímu té skupiny (taky to byl vězeň): „Tenhleten student má devětatřicet a já nevím kolik, toho bychom měli vzít, ne?“ A on říká: „Jo, tak ho vezmi.“ Nemuseli každého vzít i s tou horečkou. Ale celkem my studenti jsme tam byli zejména mezi politickými vězni tak nějak dost – nechci říct v oblibě prostě, ale brali nás jako svoje děti pomalu. Tak někteří z nich. Takže nám tuhletu možnost dali.

A co byste řekl o té lékařské péči? Byla kvalitní nebo nekvalitní?

No, ta byla z dnešního hlediska velmi nekvalitní.

A v rámci těch podmínek tam? Jestli byla kvalitní?

Já jsem například na tu chřipku jsem, to mě položili a dali mi nějaký acylpyrin, jsem dostával denně jednu tabletu acylpyrinu a ležel jsem na posteli. Výhoda byla v tom, že se nechodilo na apel, že jsem byl trvale v teple, že jsem mohl ležet. A mladý jsem byl, takže jsem tu chřipku během několika dnů prostě tam vyležel. Jakmile mi klesly teploty, tak mě samozřejmě ten vedoucí toho bloku, co měl tu skupinu tam na starosti, tak mě hnal zpátky na blok. Ale jinak ta lékařská péče tam byla. Bylo to zajímavé: měli tam třeba i magnety, kterýma mohli vytáhnout kovovou součástku zadřenou do povrchu těla. Ale to použili pouze na nějakou velkou přímluvu u někoho. Nemůžu říct, že by tam někoho operovali, to jsem neslyšel. A zlomeniny a podobné věci, ty řešili normálně dlahou a ležením.

A ti lékaři, ti byli z řad vězňů nebo SS?

Lékař byl pouze esesman. Byl to takový člověk, který… Doktor to byl. Zřejmě tu přísahu tak moc vážně brát nemohl ani nesměl. Ale kdo se mu dostal pod ruku, tak mu přiměřený nějaké ty léky předepsal. Ovšem nějaké drahé léky nebo nějaké léčení nebo nějaké zvláštní ošetření nebo tak, to tam nebylo. Jak říkám, ty primitivní věci. Dlahy, acylpyrin.

Ještě bych se trochu vrátil k té práci, myslíte si, že jste odváděl kvalitní práci? Nebo jaká byla vaše pracovní morálka vůbec všech?

No, tak pracovní byla morálka taková, aby ho při něčem nechytil esesman. Já jsem v té kuchyni musel mít pracovní morálku dobrou, poněvadž jinak by mě byli vyhodili okamžitě. Bylo nás 16 studentů, my jsme byli k ruce kuchařům, tam se vařilo pro 15 000 až 20 000 lidí, to bylo v tisícilitrových kotlech se to jídlo vařilo. Byly tam nějaký pětisetlitrový, taky tam byla – dokonce se tam vařila dieta pro cukrovkáře. A pak se tam vařila dieta pro nějaký ještě jiný nemoci. Jedno bylo krupičná kaše nebo něco takového, to bylo sladké. A pro tamty pak bylo „salzlos“, jo, neslané jídlo pro jinou skupinu. To byli ledvináři a těch tam bylo dost. Ale my jsme museli prostě těm kuchařům přinášet některé ty věci, které potřebovali, nanosit tam ty kotle, po padesáti litrové kotle to byly, do kterých se to jídlo stáčelo, když to jídlo bylo hotový. A šéf kuchyně a to byl esesman, nařídil: „Abziehen!“, to znamená stahovat, tak se to pouštělo to jídlo do těch kotlů. My jsme museli ten kotel, když byl plný, popadnout a vynést ho z kuchyně ven po schodech a postavit ho na místo, kde byl písař kuchařský a ten ukazoval: „Tady postavit, tady postavit, tady postavit.“ Bílou barvou tam psal, pro který blok to je. No to prostě muselo jít. Nemohl kuchař otvírat zavírat pípu. To muselo jít „ruck-zuck“. To jsme, to byla těžká práce, poněvadž ty kotle neměly víka. Takže když někdo z nás vycákl, tak toho druhého naproti opařil. Tak jsme se to museli naučit. No a pak jsme tam museli nosit pytle, pytle jsme tam nosili třeba se zásobami, s moukou nebo něco takového. Z nákladních aut do skladu. Přinášeli jsme chleby pro celý lágr. To se odpočítávalo, kolik na který blok přijde a jiné věci, taky se dávaly salámy, margaríny a tak dále. Prostě jsme tam chodili a dělali jsme tyhlety pomocné práce všechny. A tam nešlo se ulejt. To nešlo prostě. Tam musel makat.

Práce vězňů před branou KT Sachsenhausen.

A zeptal bych se, víte o nějakém případu, že by třeba někdo záměrně bojkotoval tu práci nebo sabotoval? Jestli to šlo?

No, to víte že. Jak říkám, nesměl u toho být esesman. Za jeho zády jedině. Ale nějakou výrobu nebo produkty nebo tak, ne. Třeba jsme jednou z ohromné hory cihel, nevím, jak ji tam navršili, bylo to vedle lágru, v takovém hájku, jsme museli brát cihly a nosit je na místo, na palety, kde se skládaly pytle do takových figur, aby dobře prosychaly. Bylo nařízeno čtyry cihly nosit. Čili, šlo se ke kopici, čtyry cihly si naložil a došel s nimi na to místo, tam mu je vzali, ty který je skládali ty cihly a tak se chodilo sem a tam. Dozor měl esesman, který byl nějak postižený „kovbojem“. Poněvadž ten měl jednání, prostě jednal a vystupoval jako kovboj. Dělal si z toho… u nás chodil mezi studenty a dělal si z toho legraci. Ten tam dělal dozor. No, a my jsme začali, on se tam začal bavit s některým studentem, takovým pochybným způsobem. Ten mu odpovídal dost ledabyle, poněvadž jsme ho už trošku znali a on začal na něj řvát , jak to vystupuje, tak on se postavil do pozoru a dal mu rozkaz, že mu jednu dá, až se svalí. A on nečekal a leh si a říkal: „Befehl!“ Bylo to komické, to bylo tedy. Ale on to vzal, jo. Ale když jsme viděli, že on se tam takhle baví, tak jsme chodili pomalu. Flákali jsme to. Načež šel okolo nějaký lagerführer, nějaký takový vyšší důstojník a ten to viděl. Vlítnul tam, zmlátil toho tzv. vorarbeitera, toho předáka toho komanda, zmlátil ho tam. Tam byly takový pruty stavební, jak sou v betonu asi metr vysoký takový ty pruty v tom betonu, s tím ho ztřískal, pak mu to dal do ruky a říká: „Tak!“ „V poklusu všechno, osm cihel nosit a ty je budeš třískat, když nebudou stačit!“ „Nebo tě utluču!“ No to bylo hrozné tedy. To tam přišel, oni tam byli asi dva nebo tři takoví ostatní dozorci, ti dostali ty pruty, si tam stoupli na tu kopici a když tam člověk šel a začal nabírat cihly, on ho začal mlátit, a osm cihel a teď s nimi utíkat, a tam honem skládat a zase zpátky. Tak to byla asi hodina, tak to byla hodina modřin, no. A kdyby byli ty vězňové, ty předáci nějací zlí, tak někoho praštil po hlavě a mohl ho taky zabít. Nevšiml jsem si, že by se to stalo. To ještě natolik měli v sobě toho soucitu. Ale ne esesáci, ti vězňové, že to tak dopadlo. No, takže dalo se…

A jak vypadala vaše fyzická kondice v průběhu toho?

No, tak dá se říct, že to nebylo nejhorší. Kdo nebyl zrovna nějaký takový nemocný od narození, od přírody, byli tam některý slabí kluci a když byli v komandě s nějakými silnějšími, tak ti samozřejmě jim ulevili práci jak mohli. My, co jsme byli v kuchyni, my jsme nemohli být slabší. Prostě když by ten kotel neuzdvihl a dostatečně rychle nevyběhl, tak vypadl. Když by neunesl ten pytel s tou moukou, tak by vypadl. My jsme tam dostali od těch kuchařů s tichým vědomím toho esesmana, toho šéfa, jsme dostávali přidání k jídlu. Buď nám tam dali misku nějakého jídla dobrého, kus masa nebo něco takového, takže my jsme, chleba nám dali, takže my jsme na tom byli poměrně, těch 16, dobře. Poměrně nejlíp. Taky nám dost některý kluci záviděli. Ale jináč to nešlo. Kdo byl slabší, tak ten by vypadl hned. Přišel tam jiný. Nedá se říct, že by ti ostatní byli, co chodili na ten „klinker“, na ty komanda a tak dál, že by na tom byli špatně. My jsme trošku těm študákům pomohli, co jsme byli v kuchyni.

Práce vězňů na "Klinkerwerku".

My jsme na ty studentský bloky, pokud byli pohromadě študáci, tak jsme tam nosili, když vždycky zbylo nějaké jídlo. Vždycky se neuvařilo 15 600 litrů přesně. Vždycky se vařilo 17 000 litrů nebo tak. A pak se na některý bloky přidávalo. A ten písař-kuchař ukazoval vždycky: „Blok šest.“ To byl blok elity vězeňský. Tam byl ten lagerältester, stubenältester, lagerschreiber, takový prostě ti vybraní někteří vězňové, tak ti dostali přídavek. A pak dostali přídavek studentské bloky. A pak se dávaly přídavky ostatním blokům podle velikosti. No, a my jsme celkem toho jídla moc nesnědli, my jsme nechávali to naše jídlo taky. Na těch studentských blocích to bylo jakž takž lepší. Mimo to se sem tam dostalo v té kantýně něco koupit. A studenti dostávali prakticky všichni z domova nějakou tu korunu. A mimo to studenti měli jednu velkou výjimku a platilo to od Vánoc 1939, že mohli dostat dvoukilový balíček měsíčně z domova. A v tom dvoukilovým balíčku zpravidla byla slanina, čokoláda, prostě takový věci, který nejvíc pomáhaly udržet život. Takže můžu říct, že študáci na tom byli relativně dobře. Horší to měli vězňové, kterým nikdo nic neposlal – neměli nikoho doma. Tatík byl na frontě nebo zavřený taky nebo něco takového. Ti byli odkázaní pouze na tu lágrovou stravu. A neměli vedle sebe nikoho, kdo by mu pomohl.

A ty balíčky docházely v pořádku? Nevykrádali je?

Balíčky docházely v pořádku, pokud byly v pořádku poslaný do těch dvou kil. Nesměly tam být vyložené papíry, vylepené škatule nebo tak, aby tam nebyly vzkazy. Na to oni byli hákliví. Právě tak dopis nesměl mít tu obálku jak se říká „futrovanou“, aby se nemuseli oni namáhat hledat, jestli tam je nějaký podivný vzkaz. Pamatuji, že dostal jeden kluk, dostal asi šestikilový balík z domova. Zavolali ho na komandaturu a tam mu ukázali balík. Byly tam salámy, konzervy, prostě krásný věci. Ale řekli: „Má šest kilo, zpátky půjde.“ Samozřejmě, bylo to v létě, šel zpátky a zkazilo se to.

A jaké byly jiné kontakty s domovem vaše? Psal jste domů nějaké dopisy?

My jsme psali jednou, teď už jsem zapomněl, jestli týdně nebo měsíčně jsme mohli psát domů my a z domova dostávat dopis. Prvně to bylo, když nás zavřeli. Asi po týdnu nám dali přímo předepsaný korespondenční lístek, přímo předepsaný text, který máme podepsat:

„Liebe Eltern, ich bin gesund und es geht mir gut. Ich bin im Lager.“

A tam byla adresa, „nummer“ a tak dále. A „mit grüsse“ a podpis. A pak už se ale psaly dopisy, některý dopisy byly s děvčaty, která jsme měli. Ale nesmělo tam být nic politického nebo něčeho, co by ukazovalo na poměry v lágru nebo něco takového. To být nesmělo.

A ty dopisy byly cenzurovány?

Samozřejmě, ty byly cenzurovány.

A psali jste je v češtině nebo v němčině?

Jenom v němčině. Jenom v němčině.

A takhle nějaké jiné zprávy z domova jste měli? Třeba z rozhlasu? To asi ne?

Rozhlas nebyl. Ale v lágru bylo možný si, tuším, že to bylo… jo, předplatit si možné noviny, a sice Vőlkischer Beobachter, jediné noviny, které tedy oficiální byly v Německu. Tak ty tam byly. A my jsme taky si je objednali na blok. Stačily dvoje, troje. Jsme si je četli. To byly jediné zprávy, tedy tiskové, které jsme měli k dispozici.

Že bych trochu odbočil? Náhodou jste se nesetkal s nějakým projevem letecké války během toho vašeho pobytu v tom táboře?

Ano, ano. Nálety na Berlín jsme zažili. Okolo lágru bylo rozmístěné protiletecké dělostřelectvo. Některé baterie. A když začaly potom ty nálety, to bylo tuším ve čtyřicátým roce.

To byly noční nálety.

Noční nálety tam začaly. Tak jsme viděli, jak ty světlomety bloudí po obloze a sem a tam našly to letadlo. Střelba ta byla v okolí lágru velká a silná, střepiny padaly na střechu lágru. A na střechu baráku. To už jsme potom nespali na slamnících, to jsme pak spali na těch tříposchoďových postelích. A někdo byl až těsně pod střechou a tam to bubnovalo pěkně někdy ty střepiny, jak padaly dolu.

A došlo k nějakému zranění v důsledku toho bombardování?

Ne, v lágru ne. Co jsem tam byl já tak ne, v té době. Ale myslím, že nedošlo.

Takže jste vlastně ani neměli možnost se nějakým způsobem pořádně ukrýt před tím náletem?

Ne. Během náletu dokonce bylo zakázáno vstávat z postele.

Takže jste vlastně akorát pasivně čekali, jestli to spadne, nebo nespadne?

Nesmělo se chodit na záchod třeba. Normálně v noci, když člověk potřeboval, byli někteří nastydlí, tak si šel na záchod. A musel vstát, projít mezi těmi postelemi, projít tím tzv. „tagesraumem“, tou denní místností na chodbu a na tu sociální místnost. Během náletu se nesmělo chodit.

A likvidovali jste jako vy vězni nějaké následky bombardování třeba?

Ano. Byli tam někteří vězňové a byli tam nějací studenti mezi nimi. Byli v komandě, že jako někde šli něco odklízet. Myslím, že to bylo i v Oranienburgu přímo v městě nebo tam někde poblíž něco, že tam dělali. Ovšem nebyli to, mezi nimi nebyli tzv. „bombensucher“, to znamená vězni, který ty nevybuchlý bomby, nějakým způsobem museli vykopat, vyhrabat, aby se daly ke zneškodnění. Ale byli, v lágru myslím, že byli mezi nimi někteří vězňové.

To byla asi celkem nebezpečná práce?

To byla nebezpečná práce.

Zahynul někdo třeba v důsledku tady té práce?

Ne, v důsledku těhletěch prací tam nezahynuli. Ale několik studentů zemřelo, který se otrávili rulíkem, který omylem si na pracovišti natrhali a žvýkali ho. No pak někteří umřeli, já už si to nepamatuji přesně, poněvadž já jsem odešel v roce 1942 a byli tam až do roku 1944 někteří vězňové z našich studentů. Těch je víc. V literatuře je to uvedené, co tady mám.

A jak vy jste vnímal to, že vás bombardují Spojenci? Že vás jako spojenecký národ může zasáhnout spojenecká bomba?

No, to nás vůbec nerozházelo. My jsme naopak velmi přáli těm letcům, aby měli dobrou trefu. Samozřejmě, do lágru ne, ale do Berlína. Že něco může spadnout vedle, tož to pochopím. Na to bychom se ani nezlobili.

A teď bych se zeptal ještě ohledně volného času. Trávili jste nějak aktivně volný čas třeba četbou literatury nebo sportem?

Aktivně volný čas, který jsme tam měli, to byly večery a potom to byla neděle. Tak my, co jsme byli v kuchyni, pochopitelně jsme měli nepřetržitou pracovní dobu. My jsme vstávali ráno před pátou hodinou, abychom v kuchyni připravili snídani pro celý lágr. A před polednem jsme tam museli být, abychom vynosili polední jídlo, odpoledne abychom vynosili večerní jídlo. A to se týkalo samozřejmě soboty i neděle. Ale ta ostatní komanda, co pracovala venku, tak ta většinou v sobotu a v neděli nepracovala. Taky byla vnitřní komanda, třeba opravna bot, opravna šatů a tak dále, jo. To byla nejlepší komanda. A ta pracovala, ale v neděli měli volno. A ten volný čas ten jsme strávili tedy: jednak jsme mazávali mariáš z karet, které jsme si nakreslili na krabičky od cigaret, na tu vnitřní stranu jsme si namalovali karty a hráli jsme mariáš. Byla tam skupina, která zpívala. Takzvaný Štanclův sbor. To byla parta asi šesti kluků. Tento pěvecký kroužek nastudoval celou řadu písní od národních písniček až po většinou z repertoáru Voskovce a Wericha. Potom všelijaký takové ty hity, který těsně před válkou šly, taneční, že. No a to chodili po našich studentských blocích a na naši žádost zazpívali nám tam něco. Zejména potom měli připravený program na Vánoce, kde byly vánoční písně. No, a někteří esesáci, no byli asi dva, kteří byli velikou výjimkou mezi těmi ostatními, přišli na blok, se to dověděli nějakou cestou, přišel na blok prostě a ve volným čase a poručil si zpívat. No, tak kluci se rychle sešli, zpívali tam písničky a on, se mu to velmi líbilo. Tomu nevadilo, že tam slyšel Kat a blázen, všelijaký ty parodie na Hitlera v češtině, který Voskovec a Werich měli. Dokonce byla soutěž jednou mezinárodní, ale to už jsem tam byl pomalu dva roky. Před Vánocemi, poněvadž holandská skupina taky si udělala skupinu zpěváků a tak dál. A zdá se, že i to SS vedení celkem to mlčky nebo možná spíš rádi trpěli, poněvadž to považovali za rozumnější vybití nálady těch vězňů, než aby se někde paktovali.

Barevné označení vězňů podle jednotlivých kategorií.

Zeptal bych se jaké tam byly národnosti v tom táboře?

No, tak převažovali Němci. Ty skupiny taky byly taky označené už na čísle. Bylo poznat, zda je politický nebo zloděj nebo práce se štítící neboli asociál, jak se říkalo nebo jestli je to nějaký kněz, církevní měl označení. A pak se tam dalo částečně poznat i národnost, například Češi měli bílé číslo a pod ním červenej trojúhelník. To byl politický Čech. Když to byl Němec, tak měl nad ním červený trojúhelník. A když to byl zloděj, měl zelený trojúhelník, když to byl asociál, měl hnědý trojúhelník, že. A co jste se mě to ptal?

Na ty různé národy.

Převážně Němci pochopitelně zpočátku. Když jsme tam přišli my studenti, tak už tam začala být velká část Čechů. A pak přišli Poláci, těch tam bylo hodně po skončení války s Polskem. Když měli oni ty lágry, tak začali prostě zatýkat civily. A posílali je do lágrů. Tak tam bylo hodně Poláků. Pak tam byli Holanďané, později přibyli. A ke konci, ke konci tam potom přišli Francouzi.

A Židé tam nebyli?

Židé tam byli. Ti měli svoje bloky oddělený. Ti tam byli.

A stýkaly se ty jednotlivé národnosti mezi sebou nějakým způsobem?

Po apelu ve volným čase se mohlo chodit po lágru volně. A tak se navštěvovali z různých bloků navzájem. A tak se navštěvovaly i různý národnosti. Později to bylo tak, že naše studentský bloky byly zrušený (jako vyloženě studentský), to bylo myslím v roce 1940, v roce 1940 někdy v létě. Část studentů přešla na politický blok jiný a část potom politických vězňů ze studentů přešla na náš blok. A byli tam potom Němci, Češi pohromadě, tak se to trochu pomíchalo. My jsme potom byli ke konci, jsme tam měli na našem bloku skupinu Francouzů.

A ti dozorci se chovali ke všem národnostem stejně, nebo byly nějaké rozdíly?

Dozorci SS nebo ti předáci z řad vězňů?

I ti dozorci SS i ty předáci z těch řad vězňů.

Tak ti předáci z řad vězňů, ty celkem někteří rozlišovali mezi národnostmi. Někteří ale většinou ne, ale někteří ano. A pokud jde o ty SS, tak ti většinou rozlišovali. A myslím si, že rozlišovali dost.

A mohl byste říct, který národ na tom byl jakoby nejhůř a který nejlíp?

Tak nejhůř na tom byli Židé. Když vyjmu trestnou kolonu, tam prostě byl ten, kdo měl nějaký malér, tak to byli Židé. Ti na tom byli nejhůř. Potom z hlediska národnosti Poláci. Rusové tam nepřišli jako vězni. Ti tam potom přišli, ty jsem zažil ještě v tom roce 1941, ti tam přišli jako váleční zajatci. A byli naprosto oddělení, bylo naprosto neadekvátní zacházení proti jiným národům. To bylo prostě vyvražďování. A kdo to přežil, tak toho potom odvezli a ty stříleli a spalovali hromadně. Tak to jako, to bylo nejhorší. Hnus to byl. Židé, potom Poláci, no a ty ostatní, jak kdo. Ty Holanďany zdá se, že oni nijak zvlášť nepronásledovali. Ono jich tam taky nebylo hodně, těch Holanďanů.

A jak se ti němečtí dozorci chovali k těm německým vězňům?

Zase, SS dozorci anebo?

Oboje.

Oboje. K jakým vězňům?

K těm německým vězňům.

Stejně asi tak jako bych řek k českým. Jak říkám, jak který, ale prostě Němec třeba asociál byl pro politického podřadná záležitost, ovšem zase politický vězeň Němec byl příliš povznesený na to aby týral kohokoliv. To byla výjimka, když politický vězeň Němec dokázal někoho týrat. To ne. Právě tak jako politický Čech taky byl na to povznesený, aby týral kohokoliv. Celkem měli k sobě blízko političtí a z těch ostatních národností Češi k Němcům, a to udělali studenti.

Dozorci na strážní věži KT Sachsenhausen.

A panovala mezi těmi nějaká solidarita nebo pomáhali si nějakým způsobem, když mohli?

No, pomáhali. Dá se říct, že ano. Ovšem, když byl někdo ve zbídačeným stavu, to už byla taková otrlost mezi vězni, že jestliže se zdálo, že mu není pomoci, tak ho nechal.

Jak si pomáhali? Třeba že jim dávali jídlo? Jestli to šlo?

No, to jídlo... Já jsem spíš zažil, že Němec-ošetřovatel na ošetřovně prostě vzal Židovi chleba. Ten Žid byl už tak zbídačený, že nemohl ani dost dobře jíst. On mu ten chleba, ten jeho příděl položil na postel a když přišel za chvilku a ten ho ještě nesnědl, tak mu ho vzal a říkal: „Ty to nepotřebuješ.“ To už byla taková otrlost, která byla ovšem u těch vězňů některých vrozená. Ale že by pomohli jídlem nebo tak, to se říct ani skoro nedá. studenti mezi sebou ano.

Esesáci na nástupu.

Teď budu mít možná takovou nemístnou otázku, ale našel se mezi těmi esesáky nějaký slušný člověk třeba?

No, možná, že to někdo bude považovat ode mě za hřích, ale našel. Byl tam jeden, byl to mladý člověk. No mladý, byl mladý asi. Byl to učitel někde z Chomutovska. Čili sudeťák. Normálně mluvil česky jako německy. Ten přišel na blok a u nás byl na bloku a začal se tam na něco ptát někoho. Když bylo „pozor“, tak on řekl: „Weiter machen.“ Nechal nás sedět a začal tam s některými hovořit. A začal s ním hovořit i česky. Ne, nic to nebylo světoborného, co si spolu povídali. On se ptal na ty poměry, jeho rodinu nebo něco takového. A pak odešel. Tentýž člověk přišel pak na druhý studentský blok a tam měl jeden student na stole knížku. Knížky tam mohly býjt jenom německý, tam byla lágrknihovna, kde jsme si mohli půjčit občas německou knížku. Já si tam jednou půjčil „Festigkeitslehre“, čili nauka o pružnosti, pevnosti. A ten student na tom druhým bloku, oni ho ještě neznali, ten měl otevřenou knížku, ten esesák se na ni díval a bylo to nějaký, něco, nějaká literatura, která byla samozřejmě dovolená, ale bylo to takový filozofického rázu nebo něco takového. Nebo to byla poezie? Teď nevím. A on se tak do toho podíval a to prohlížel. A jeden ten student řekl česky: „On si to prohlíží, jako by tomu mohl takovej blbec esesáckej rozumět.“ A on tu knížku vzal a řekl česky: „Děkuju.“ A odešel. Žádný malér za takovou urážku neudělal. Pak mezi nás přišel víckrát. Ne, že by něco přinesl, tak to ne, absolutně ne. Vždycky se tak vyptal na takové ty běžný věci rodinného rázu nebo něco takového. Na poměry na vysokých školách, když jsme odešli nebo třeba tak. Pak zase odešel.

Takže tenhleten člověk to byla taková bílá ovce

To byla bílá vrána skutečně.

Jinak tam byli špatní lidé.

Byli tam vrazi vyloženě. Ten známý případ, kterého potom soudili, který dlouho unikal. Jmenoval se Gustav. Říkali jsme mu „Eiserner Gustav“, „Železnej Gustav“. Který měl na starosti právě pracovní komanda všechny dohromady. To byl nejvyšší velitel přes pracoviště v lágru. No a ten dokázal obcházet komanda a celkem bezdůvodně, lopatou nebo čímkoliv, krumpáčem nebo tak někoho zmlátil, zabil.

Gustav Sorge v roce 1936 a po válce.

Nebo jel po lágru kolem, pochodovala taková skupina vězňů a on do nich vjel zezadu. Samozřejmě, spadl, tak popadl nejbližší věc, co měl po ruce. Bylo tam někde koště, zlomil násadu, tu násadu vzal a prvního, kterého chytil začal mlátit. Ten utíkal shrbený, běžel za ním, mlátil, mlátil až spadl. Jmenoval se Gustav Sorge. To byl známý případ. Byli tam jiní, kteří mlátili lopatou.

A dozvěděli jste se v tom táboře jaká je situace na frontách?

No, měli jsme ty noviny. Ten Vőlkischer Beobachter.

To byla jenom nacistická propaganda.

To byla jejich propaganda, ale přesto ty základní věci, kam postupují, jak postupují, ty se z toho... ty byly nepochybně správné.

A přes tohleto, přes tu propagandu jste poznali, jaká je skutečná situace na frontách?

No mohli jsme se domýšlet. Mohli jsme se domýšlet už to, že prostě začaly nálety na německý města, na Berlín a tak dál. Koneckonců, oni to v těch novinách ty „zločinecké nálety“ dostatečně publikovali. No a když potom vyrazili na Sovětský svaz, tak jsme byli velmi zvědaví, jak to dopadne. A vládly všelijaký fámy, jaké mají Sověti zbraně a tak dál. A co všechno. No, jenomže jsme viděli ten postup celkem poměrně rychlý, měli jsme svoji představu, že jako ten postup taky stejně skončí. Napoleon měl taky postup jednoznačný a dostal se do Moskvy a co mu to bylo platné. A tyhlety před Moskvou zastavili, to bylo vidět! Prostě ne. Byli před Moskvou a pořád byli před Moskvou a pořád byli před Moskvou. Tak to jsme viděli, že už se něco děje. Nějaký zvrat.

A byly možnosti získat zprávy z druhé strany, jako třeba poslech Londýna nebo Moskvy?

To neznám případ.

A teď bych se zeptal, jestli vy sám jste se pokusil o nějaký projev odporu nebo o útěk? Nebo pomýšlel jste na to třeba vůbec?

Ne. V žádném případě. V žádném případě, to bylo jasné, že to je sebevražda.

Nechtěl jste to riskovat?

Koneckonců, kam bych utekl? Do Protektorátu? To nemělo smysl.

A zeptal bych se, kdy jste se dozvěděl, že máte odsaď z toho tábora odejít, že vás propustí?

Němci pustili, z lágru pustili první skupinu lidí ještě před Vánocemi 1939, který vybral doktor jako marody. To byla menší skupina. Zajímavé je, že jeden z nich, kterého vybrali jako nemocného a pustili ho z lágru, tak ten nakonec skončil jako letec v Anglii. Za války, dostal se přes hranice.

(Jmenoval se Pavel Svoboda, za války toho stihl opravdu hodně, byl vězněm koncentračního tábora Sachsenhausen, letcem RAF, trosečníkem, válečným zajatcem a partyzánem. Na rozdíl od Svěrákova Igora Hnízda v podání Jana Třísky tím vším opravdu byl. Více o Pavlu Svobodovi najdete zde a také na stránkách, které se zabývají osudem nešťastné posádky wellingtonu KX-B z čs. 311. bombardovací peruti RAF, jejíž byl Svoboda členem.)

A potom pouštěli vždycky na Hitlerovo narozeniny, pustili 200 lidí, na Vánoce pustili dalších 200. Zase na Hitlerovy narozeniny 200 a na Vánoce dalších 200, pouštěli, že. A to bylo, zřejmě to bylo nějakým vlivem české protektorátní vlády a tak dále. Ti škemrali pořád. Za nějaké ústupky zase tady v Protektorátě. Mám pocit, že za uzavírání středních škol a takhle dál, prostě, že nedělali potíže. Kdo bude puštěný, to se dověděl nanejvýš tak den předtím. A že mě pustí, tak to jsem se dověděl na Vánoce 1941, jenomže v té době v lágru byl skvrnitej tyfus, tuším. A celej lágr měl karanténu, takže nás nepustili na ty Vánoce. Až skončila karanténa. Jo, a ta skončila v lednu 1942. Takže nás pustili v lednu 1942. Že nás pustí na ty Vánoce, to jsem se dověděl nějakou cestou, a sice můj spolužák ještě tady z Budějovic z reálky byl písařem na našem bloku. A ten písař měl styk na písárnu celolágrovou, čili měl styk s lagerschreiberem. A ten byl hned, u jednoho stolu seděl s lagerältesterem, což byl nejvyšší ten vězeň v lágru. Lagerältesteři byli tři, tenhleten byl hlavní, písaři byli dva, oni měli styk s tím hlavním. A ty samozřejmě už dostávali včas avíza, kdo bude puštěný. Poněvadž oni museli připravit z těch skladů, kde byly naše svršky uložený, tak museli ty svršky připravit k tomu, aby byly už připravené potom k vydávání, aby to propouštění probíhalo velmi rychle. Čili tam už měli seznamy a tam jsem se dověděl na tom seznamu jsem. A když nás potom pouštěli v lednu, tak jsem věděl, že pudu ten a ten den. Jo, dva dni předem jsem to věděl, že budu puštěný.

A jak probíhalo to propuštění? To vám dali nějak jízdenku na vlak?

Blokař? No takhle, propuštění přímo v lágru vypadalo tak, že po ranním apelu byl prostě rozkaz: kdo je objednán k raportführerovi. Tam k tomu byli posláni buď ti, který měli dostat nějaký trest za něco anebo ty, který byli puštění. A ten, kdo pak bude puštěný, věděl na ten rozkaz, že bude puštěný, že se musí dostavit před bránu. A jemu to řekl blokař, večer mu to už řek: „Ty půjdeš ráno k raportu, jsi propuštěn.“ Takže on už večer věděl, že bude propuštěn. Já to věděl dva dny předem přes tu „schreibstubu“, tedy přes toho kamaráda. Před tím těsně, já měl takový dost slušný kabátec, takový teplý. Tak ten jsem vyměnil s jedním tím Francouzem, který byl, byl to takový kluk mladý, ještě celý vyjukaný, špatně oblečený. Já mu ho vyměnil, jsme si jenom přešili čísla. Čili já jsem odcházel v tom chatrným oděvu a on tam mohl být potom v tom teplejším oděvu. A když jsme nastoupili k té bráně, na ten rozkaz, tak lágr se rozešel na pracovní komanda a nás pak odvedli do místnosti, do bloku, který byl vybavený na přijímání a propouštění. Tam jsme dostali každý svůj věšák, kde jsme měli civilní šaty, tak jsme se z těch vězeňských převlíkli do civilních. Tam jsme dostali zpátky v pytlíku, co bylo. Hodinky, prsten, to jsme dostali, na to byli jako Němci pořádný. Dostali zpátky. No a pak jsme nastoupili zase před bránu, když jsme byli všichni připravený. Tak nás potom z brány odvedl post, ten nás odvedl na nádraží. A dostali jsme jízdenky do města bydliště. Já jsem dostal rychlík Budějovice. Berlín – Budějovice. Páč tam jela nějaká dráha Oranienburg – Berlín, to byla jiná dráha, tam nás provázel post, ten nás zavez na nádraží, na Anhaltský, a tam jsme přestoupili na rychlík a jeli jsme přímo přes Prahu na Budějovice.

Takže jste se vrátil do vlasti, a co jste potom zbytek války dělal?

No, já jsem se vrátil a tady jsem přemýšlel, co dělat. Sešel jsem se s některýma, kteří už byli puštění dřív, no a měl jsem nařízeno na tom propouštěcím listě jsem měl nařízeno se hlásit policejně. Tak jsem se policejně ohlásil na policii, že tady bydlím a tak dále. A pak jsem si říkal, že si musím si najít nějaké místo. A teď jsem sháněl informace. A tady byly velmi špatné informace, tak jsem se dověděl, že se mám taky hlásit na gestapu. No a jsem potom říkal, to se divím. „No jo, musíš.“ mi říkali kluci. Tak jsem se šel hlásit na gestapo. Tam mě hrozně seřval nějaký ten „komissar“, že proč jsem se nehlásil hned? Já jsem říkal, vždyť já jsem se hlásil. Měl jsem tam „polizeimelden“. „To nevíte, že jste z lágru? Mám největší chuť poslat vás zpátky!“, a takovýhle řeči vedl, vyhrožoval. Pak jsem se musel denně hlásit na gestapu. No a jsem se nějak smluvil s jedním kolegou z Prahy, který tam dojížděl, že by možná bylo možný místo v Praze sehnat. Já jsem si napsal na inzerát Ostmark Werke, to byla dřívější Avia Letňany. A tak jsem jim tam napsal dopis, že bych měl zájem o to místo, že jsem student, že mám první státnici na strojařině a tak dále. A oni mi napsali, abych se dostavil k přijetí. A s tím dopisem jsem šel na gestapo a říkal jsem, že tady mám nabídku do zaměstnání v tomto závodě v Praze. Jestli by dovolili, že bych tam jel, do té Prahy. Jo, tak mě tam pustili. Já tam jel a tam samozřejmě když jsem řekl, že jsem byl v lágru, tak mě vyhodili. Teď jsem tam kontaktoval rychle pár těch bývalých kolejáků, který nebyli zavření a kteří pracovali. Dověděl jsem se o nich, pracovali ve Škodovce. Nějaký inženýr Tomášek, to byl potom, přednášel na technice pružnost, pevnost a mechaniku. No a ten mi říkal: „Hele, ve Škodovce tady těžko, ale Honza Frőhlich (to byl jeho spolubydlící, taky strojař, který byl o dva roky starší než já) dělá u firmy SKF Kuličková ložiska, zeptej se. Tam už myslím jednoho takového vzali.“ Tak jsem tam šel a skutečně na tu přímluvu Frőhlicha mě švédská firma SKF Kuličkový ložiska přijala jako technika. A já jsem se vracel do Budějovic s potvrzením, že mě přijímají k firmě SKF, nikoliv Ostmark Werke. Teď jsem trnul, co mi řekne ten gestapák tady. Ale on prostě to si nepamatoval ani. „To jó. Vás přijímají a to je jistě podnik důležitý.“ „No, já se zeptám.“ Tak se zeptal nějakého šéfa. A ten mu to odsouhlasil, tak mi dali souhlas, abych nastoupil v té Praze a musel jsem se hlásit na gestapu v Praze. Gestapo v Praze mělo jiný starosti než tady ty Budějičáci. A tam prostě jsem přišel k okýnku, si mě zaznamenal a říkal: „Každý pondělí v 9 hodin se hlaste.“ Jednou týdně v 9 v pondělí. A žádný takový sekýrování, kde jsem a proč jsem a jak jsem, nebylo. Tam to bylo prostě jako houska na krámě.

A v té firmě jste pracoval až do konce války?

V té firmě jsem pracoval až do prosince toho roku 1942. Od března. Načež jsme se dověděli, že ta firma má taky povinnost dát dva lidi na práci do Říše. Ale to už jsem mezitím bydlel, setkal jsem se se svými spolužáky z reálky, který tam pracovali na jiných místech. A ten jeden měl velký konexe, a tak jsem šel na jeden úřad v Praze, kde mě vzali. Odešel jsem od firmy SKF, tím to skončilo. No a tam jsem vydržel až do konce války.

Takže vlastně tím jste se vyhnul totálnímu nasazení.

Tím jsem se vyhnul totálnímu nasazení. Jedině zásluhou svých kamarádů, který prostě tady v Praze byli a měli konexe už nějaký, tak jsem se vyhnul totálnímu nasazení.

Zdroje:

Internet:

http://www.pametnaroda.cz

http://www.wikipedia.org

http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb

http://www.kx-b.com

Prameny a literatura:

Záznam rozhovoru s Rudolfem Šindelářem ze dne 10.12.2003 (v držení autora)

BRANDES, D., Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939 – 1945, Praha 2000.

BOSÁK, F., Česká škola v době nacistického útlaku. Příspěvek k dějinám českého školství od Mnichova do osvobození, České Budějovice 1969.

BUBENÍČKOVÁ, R. – KUBÁTOVÁ, L. – MALÁ, I., Tábory utrpení a smrti, Praha 1969.

BURIÁNEK, F. – MERTLÍK, R. – PILAŘ, J. – STRNADEL, J. (edd.), 17. listopad. Almanach odboje československého studentstva v letech 1939 – 1945, Praha 1945.

ČELOVSKÝ, B. (ed.), So oder so. Řešení české otázky podle německých dokumentů 1933 – 1945, Šenov u Ostravy 1997.

DOLEŽAL, J., Česká kultura za protektorátu. Školství, písemnictví, kinematografie, Praha 1996.

GEBHART, J. – KUKLÍK, J., Dramatické i všední dny protektorátu, Praha 1996.

LEIKERT, J., Ráno přišla noc, Praha 1989.

MOULIS, M. (ed.), Češi v nacistických koncentračních táborech, káznicích a věznicích, Praha 1996.

MOULIS, M., Mládež proti okupantům, Praha 1966.

MOULIS, M. (ed.), Průvodce po nacistických koncentračních táborech, b. m. 1999.

PECHA, M. – VONDRA, V., Českobudějovicko v době nacistické okupace  a osvobození 1939 – 1945, České Budějovice 2004.

Poděkování

V první řadě děkuji tvůrci Urwiga (Yourself) za užitečný program, který může uspíšit tvorbu wigovek. Poděkování patří i Maxinohovi za řadu užitečných rad ke tvorbě na různých internetových fórech, dále mh.mailovi za jeho užitečný seriál o Wherigo na jeho blogu zvaném Wigoland. Vše najdete zde.