Na výchozích souřadnicích kešku nenajdete!!! Nejprve si přečtěte následující pohádku a vyluštěte z ní finální souřadnice kešky.
Jedná se čistě o šifru a řešení není matematické. Nemusíte nic počítat. Pokud si stále nevíte rady, koukněte do hintu a pokud vás ani potom nic nenapadne, napište mail a my vám rádi poradíme.
POZOR!!! 5.1. 2013 DOŠLO K MALÉ ZMĚNĚ V PROVEDENÍ FINÁLKY. NOVĚ BUDETE POTŘEBOVAT K OTEVŘENÍ KEŠKY I ČÍSELNÝ KOD. VĚNUJTE POZORNOST TEXTU POD POHÁDKOU.
Vzhledem k zimovišti netopýrů bývá keš přes zimu nedostupná. Většinou to bývá od prosince do března, ale nelze přesně určit. Přesné termíny záleží na tom, jak je silná zima.
O trpaslíkovi Šmatlafouskovi
Tento příběh se stal kdysi dávno, kdy tu ještě vládli králové a královny a udatní princové bojovali s draky a zachraňovali princezny. Na běžné procházce lesem jste mohli narazit na různé prapodivné bytosti, o kterých se dnes dozvídáte už pouze z pohádek, a o jedné takové bytosti si teď budeme vyprávět.
Jak vypadala a co byla vlastně zač? Podobala se lidem, ale oproti nim to bylo stvoření docela maličké a velmi snadno byste ho přehlédli, proto nosilo velkou červenou čepici, aby se mu nestávalo, že si ho někdo nevšimne a nechtěně na něho šlápne nebo si na něho sedne. Bylo velmi těžké ho najít, protože neustále někde pobíhalo a pracovalo.
Nikdo vlastně nevěděl, kde se tady vzalo. Lesní pamětníci ale tvrdili, že se jednou uprostřed noci za veliké bouřky najednou vykutálelo ze skály a tuze naříkalo, protože to bylo ještě malé trpasličí miminko. Hodní obyvatelé lesa se ho ujali a vychovali z něj velmi hodného a pracovitého trpaslíka. Z počátku nikdo nevěděl, jak by se mu mělo říkat. Za nějaký čas mu ale narostly dlouhé vousy, které si často přišlapával, a proto se mu začalo říkat Šmatlafousek.
Jednou uprostřed léta Šmatlafousek zrovna sázel maliní, když přiletěla kukačka, aby mu řekla, že se medvěd od velkého dubu žení a zve ho na svatbu. S trpaslíkem byli velcí přátele, proto nemohl tuto nabídku odmítnout. Šel do svého domečku z kapradí, vzal si svou sváteční čepici a vydal se na hostinu.
Byla to opravdu velká a krásná svatba. Spoustu hostů, hodně jídla a do toho krásně zpíval vyhlášený ptačí sbor. Na parketě to roztáčel jelen se svou družkou, o kousek dál spolu cukrovali dvě hrdličky a nedaleko nich krmila Vodnice z místní studánky své dvě děti největšími dobrotami. Šmatlafousek si také podupával botkou do rytmu hudby a rozhlížel se s kým, že by si to zatancoval.
A pak se to stalo. Rozhlížel se kolem do kola, ale nebyl tam vůbec nikdo, kdo by se mu alespoň trošku podobal. Žádný obyvatel lesa nenosil červenou čepičku. Žádný z nich se mu nebyl ani trošku podobný. ,,Jak to, že jsem si toho ještě nikdy nevšiml?": Ptal se Šmatlafousek sám sebe. ,,Vždyť v celém lese nebydlí vůbec nikdo, kdo by byl jako já."
Tu noc se mu nespalo moc dobře. Ve snech se snažil najít odpověď na svou otázku. Věděl, že každý má své rodiče. Kde je má ale on? Odkud sem přišel a jak to, že nikdy nepotkal nikoho, kdo by byl jako on. Rozhodl se tedy, že hned zítra obejde obyvatele lesa a zeptá se jich, jestli někde neviděli, ještě nějakého trpaslíka.
Vstal brzo ráno a vydal se ke svému nejbližšímu sousedovi, kterým byla ještěrka Zuzka. Její nejoblíbenější činností bylo slunit se celý den na kameni. Šmatlafousek ji položil svou otázku o tom, zda neví ještě o nějakém trpaslíkovi, ale Zuzka to nevěděla. Trpaslík šel tedy dále do lesa do chládku, protože sluníčko nikdy neměl nějak obzvlášť v lásce.
Hned za prvním stromem narazil na draka Erika, který byl znám pro svou náruživost k cestování a Šmatlafousek proto doufal, že na svých cestách potkal někoho jemu podobného. Bohužel, ani Erik nedokázal našemu malému příteli odpovědět na jeho otázky. Nabídl mu ale, že se s ním proletí nad lesem a třeba zahlédnou nějakého dalšího trpaslíka. Ale kdepak, Šmatlafousek nejraději stál nohama na zemi, nikdo by ho ani za nic nedostal do vzduchu a proto pokračoval dál.
Na mýtince mezi jahodami potkal mladého jednorožce Syváka, který si před sebou zaujatě kopal nějaký kámen. Trpaslík na něho ihned po pozdravu nedočkavě vybafl svou otázku, ale Syvák jen odfrkl, že nikdy nikoho takové kromě něj nepotkal. Zeptal se ho ale, jestli náhodou neví co je zač ten krásný kámen, který před chvílí našel. Šmatlafouskovi nedělalo problém mu odpovědět. O kamenech a horninách věděl všechno, i když ho to nikdy nikdo neučil.
Šmatlafousek smutně pokračoval dál směrem do lesa, když tu na něj najednou vykouknul z hroudy krtek Tadeáš. Trpaslík mu položil svou otázku, ale Tadeáš jen pokrčil rameny a zakroutil hlavičkou. Pak se usmál a řekl, že si zase někdy musejí zazávodit v kopání, a že tentokrát už Šmatlafouska zaručeně porazí.
Chudák trpaslík už pomalu začal ztrácet naději, že mu někdo dokáže odpovědět na jeho otázku. Když tu najednou na něj zahoukala sova Róza, která byla nejmoudřejším tvorem v celém lese. Ptala se ho, proč je tak smutný, že takhle skleslého ho ještě nikdy neviděla. Šmatlafousek jí vyprávěl o svém problému a sova celou dobu pokyvovala hlavou. Když skončil své vyprávění, pověděla mu sova toto: Můj milý trpaslíčku, nemáš rád sluníčko, nejraději stojíš nohama pevně na zemi, rozeznáš každý kámen a v kopání tě nikdo neporazí. Není divu, že nikdy žádná bytost z lesa nepotkala nikoho tobě podobného. Vždyť trpaslíci přece žijí v podzemí. Jestli chceš najít svou rodinu, musíš se prokopat až ke vchodu do říše trpaslíků.
Šmatlafousek si radostí poskočil a hned běžel k nejbližší skále a začal kopat. Kopal a kopal, až vyhloubil ve skále velkou chodbu. Už se začínal pomalu bát, že není dost silný na to, aby se dostal až ke vchodu do podzemí, ale najednou se ozvala obrovská rána a objevila se díra. Hned za ní vykukovala spousta červených čepiček. Všichni nejdřív Šmatlafouska nejistě okukovali, ale když jim pověděl svůj příběh, hlasitě ho začali vítat. Nejvíce samozřejmě jeho maminka a tatínek, kteří už ani nevěřili, že ho ještě někdy potom, co ho voda za bouřky vypláchla ven na zem, uvidí.
Trpaslíci vchod do podzemí na konci chodby pečlivě zahrabali, aby se k nim nedostal žádný nezvaný návštěvník. Šmatlafousek si ale na konci jeskyně, kterou vyhrabal, vytvořil tajný východ, aby mohl čas od času navštěvovat své přátele z lesa.
Od tohoto příběhu už uplynulo spoustu a spoustu let. Okolní les se změnil stejně jako jeho obyvatelé. Když jsem tu však byla minule, měla jsem neodbytný pocit, že mě někdo pozoruje. Když jsem se pak prudce otočila, zahlédla jsem malou červenou čepičku, která rychle mizela ve skále. Proto raději před vstupem do tohoto místa nezapomeňte pozdravit a říci, že přicházíte v dobrém, ať naše malé přátele nevyděsíte:-).
Pokud jsi byl v luštění úspěšný, tak ti po sečtení všech souřadnic vyjde číslo 46. Ale pozor! Pokud si půjdeš pro poklad schovaný u Šmatlafouska, budeš potřebovat ještě jedno trojčíslí, aby ses do něj dostal.
Protože už jsi ale šifru prokouknul, určitě pro tebe nebude problém přijít na poslední tři čísla.
Až ty čísla najdeš, můžeš si vyrazit pro poklad a prozkoumat, kde že je vlastně ten vchod do podzemí.
Přejeme vám příjemný odlov a hodně zážítků s touto keškou a až jí najdete, tak jí nezapoměňte po zalogování pořádně zavřít
- v těsné blízkosti kešky je více než pravděpodobné, že nebude mít vaše gps signál. Po přečtení pohádky popřípadě hintu však kešku bez problému najdete
- sebou si vezměte baterku !
- cesta k této kešce není vhodná pro kočárky. Odrostlejší georatolesti, ale určitě vezměte sebou. Místo se jim bude líbit (doporučujeme však vzít sebou helmy, postačí cyklistické nebo jakékoli jiné)