311. bombardovaci perut RAF Traditional Geocache

311. československá bombardovací peruť RAF

Jedinou československou bombardovací perutí ve svazku Royal Air Force byla 311. peruť. Činnost perutě lze rozdělit do dvou částí. První je fungování ve svazku Bombardovacího velitelství (Bomber Command) a druhá ve svazku Pobřežního velitelství (Coastal Command).

VE SVAZKU BOMBER COMMAND (29.7.1940 – 25.4.1942)
(kódové znaky KX)

Peruť vznikla 29. července 1940 na základně Honington v hrabství Suffolk, kde byla podřízena velitelství 3. skupiny Bomber Command (BC). Tak jako tomu bylo u stíhacích perutí, měla i 311. zpočátku dublované funkce. Důvodem bylo umožnění čs. důstojníkům osvojit si britskou organizaci, jazyk a předpisy. Prvním britským velitelem perutě byl W/Cdr John F. Griffits, DFC a prvním českým velitelem byl W/Cdr Karel Mareš, DFC (krycím jménem Toman).
Peruť byla v tomto období vyzbrojena dvoumotorovými bombardovacími letouny typu Vickers „Wellington“ Mk.I, Mk. IA a Mk. IC (krátce též zkoušela verzi Mk.III).
První útok provedly 3 nejzkušenější posádky v noci z 10. na 11. září 1940 a jejich cílem bylo nádraží v Bruselu. Dne 19. září 1940 se vycvičené osádky přesunuly na polní letiště East Wretham v hrabství Norfolk, odkud podnikaly akce proti nepříteli. V Honingtonu se i nadále konal výcvik osádek.

Během náletu na Le Havre v noci z 27. na 28. prosince 1940 se posádce F/Lt Josefa Šnajdra, letící ve stroji KX-K R1022, podařil obdivuhodný náhodný zásah. Vzhledem k oblačnosti nad cílem museli nalétávat několikrát, aby spatřili cíl. Navigátor P/O Karel Bečvář (přezdívka Bimbo) navrhl poslat dolů jednu bombu, aby osvětlila cíl a podle toho se zorientovali. Tak se také stalo. Zjistili, že jsou nad obydlenou oblastí a tak se zaměřili přesněji a zbytek nákladu vysypali na cíl (ponorkovou základnu). Nikdo z nich netušil, co vlastně tou jednou bombou trefili. Až po pár dnech si je zavolal velitel perutě a v přítomnosti anglického velitele, zpravodajského důstojníka a velmi známého operačního důstojníka S/Ldr Percy Charles „Pick“ Pickarda, DSO,DFC jim sdělil, že zničili hotel, v němž byl umístěn německý štáb. Němci se nejspíš podivili nad znalostmi a přesností Bomber Command. V každém případě museli oželet spoustu svých vysokých důstojníků.

Vickers Wellington Mk. Ic

V noci z 1. na 2. července 1941 se podařil posádce P/O Václava Kordy husarský kousek (pilotoval Wellington Mk.IC kód KX-L sér.č. R1015). Při šestém náletu RAF na těžký křižník Prinz Eugen, který se uchýlil do Brestu po neúspěšném výpadu do Atlantiku po boku bitevní lodi Bismarck (potopena 27.května 1941), se jim zdařil přímý zásah zádi německé lodi, která tak nemohla druhý den odplout a musela postoupit další opravu. P/O Václav Korda a jeho navigátor P/O Jan Gellner byli za tuto akci vyznamenáni Záslužným leteckým křížen (DFC).

Nejvíce bombardovacích náletů na nepřátelské území v rámci 311. perutě vykonal W/Cdr Josef Ocelka, DFC – bylo to 45 akcí v celkovém čase 224,30 operačních hodin. Absolutní rekord mezi českými letci však drží celkem neznámý navigátor F/Lt Jan Robert Alexander, DFC, DFM, který v rámci britských perutí č. 106., 83., 139. a 162. vykonal celkem 101 bombardovacích akcí v celkovém čase 478,10 operačních hodin (tedy více než 2 turnusy po 200 hodinách). Létal na strojích Lancaster a Mosquito (bombardovací verze).

16. prosince 1941 vznikla samostatná 1429. čs. operačně výcviková letka (1429. COTF), která zajišťovala výcvik nových osádek.

Poslední bojovou akci v rámci Bombardovacího velitelství vykonala peruť v noci z 25. na 26. dubna 1942 náletem na Dunkerque.

V rámci Bomber Command vykonala peruť 1029 operačních letů v celkovém čase 5192 operačních hodin. Napadla celkem 77 různých cílů v Německu, Itálii, Francii, Belgii a Nizozemsku. Celkem ztratila nad nepřátelským územím 19 letounů (1,8 % ztrát), dalších 20 letounů bylo vážně poškozeno a jiných 33 letounů bylo poškozeno lehce. Z 318 bojově nasazených mužů 94 padlo, 34 bylo zajato a 30 utrpělo zranění. Palubní střelci si za toto období nárokovali zničení 3 německých nočních stíhačů a 1 poškození.
Vzhledem k tomu, že nebylo možné ztráty dostatečně nahrazovat, bylo rozhodnuto o přeřazení 311. perutě do svazku Coastal Command, kde se předpokládaly nižší ztráty.

VE SVAZKU COASTAL COMMAND (26.4.1942 – 25.6.1945)
(kódové znaky KX, PP)

Ve dnech 28. až 30. dubna 1942 byla jednotka přesunuta na novou základnu v Aldergrove v hrabství Antrim v Severním Irsku. Zde přešla do operační podřízenosti 15. skupiny Coastal Command (CC). Tam prodělala výcvik ve vyhledávání a ničení ponorek a hladinových plavidel, doprovodu konvojů apod.
Po přeškolení se 311. peruť ve dnech 10. až 12. června 1942 přesunula na novou základnu Talbenny v hrabství Pembrokeshire v jižním Walesu (19. skupina CC). Odtud vzlétala především nad Biskajský záliv.
25. června 1942 se 311. squadrona účastnila náletu tisíce letounů na Brémy (i jednotky CC se musely podílet na několika náletech tisíce letounů na Německo, neboť BC samo o sobě nemělo dostatečné kapacity). Pro tuto akci byly bomby „vyzdobeny“ nápisem ZA LIDICE. Mimo jiné i proto, že v řadách perutě sloužili P/O Josef Horák (pilot) a P/O Josef Stříbrný (navigátor), kteří se osudného 10. června 1942, po vypálení této obce nacisty, stali téměř posledními žijícími lidickými muži.

27. července 1942 posádka S/Ldr. Josefa Stránského (Wellington Mk. Ic DV664 (KX-A)) vážně poškodila ponorku U – 106.
10. srpna 1942 si připsala posádka F/O Josefa Nývlta (Wellington Mk. Ic DV 922 (KX-H)) úspěch potopením ponorky U – 578.

Peruť si počínala velice úspěšně a na přelomu let 1942 – 1943 byla vyhlášena jako nejlepší jednotka Coastal Command.

V březnu 1943 začala jednotka využívat Wellingtony Mk. X (kromě Mk. Ic), ale již v květnu bylo rozhodnuto o jejím přezbrojení na americké čtyřmotorové stroje Consolidated Liberator GR. Mk.V. Přeškolení proběhlo na jihoanglické základně Beaulieu. 21. srpna 1943 byla peruť opět uznána za bojeschopnou.

Consolidated Liberator GR. Mk.V

10. listopadu 1943 potopila osádka F/Sg. Otakara Žanty (Liberator GR Mk.V BZ774 (písmeno D)) ponorku U – 966.

27. prosince 1943 se udál největší úspěch 311. perutě. Posádce P/O Oldřicha Doležala (navigátor F/O Zdeněk Hanuš) na stroji Liberator GR Mk.V BZ796 (písmeno H) se podařilo potopit hladinovou loď „Alsterufer“ (lamač blokády o výtlaku 2729 BRT) s nákladem 344 tun velmi nedostatkového wolframu a jiných nedostatkových komodit (např. kaučuku). Tento objem by vystačil nacistickému průmyslu na celý jeden rok. Na moři zůstalo po potopené lodi 74 trosečníků, kteří byli vyloveni britskou korvetou. Kapitán potopené lodi A. Piatek ocenil precizní a neohrožený útok a pilota Liberatoru nazval svojí lámanou angličtinou „a cunning old fox“ (mazaný starý lišák) neboť přes protiletadlovou obranu chladnokrevně nalétl na loď a přesně ji zasáhl. Flak nebyl zdaleka nepřesný a vyřadil Liberatoru pravý vnější motor. Pilot i navigátor byli za tuto akci odměněni Záslužným leteckým křížem (DFC), ostatní členové osádky dostali Československý válečný kříž.

Ve dnech 22. až 24. února 1944 se peruť přesunula na základnu Predannack v jihoanglickém Cornwallu. Během červnové invaze spojenců na kontinent provedla 131 bojových vzletů za 28 dní, což byl perutní rekord.

24. června 1944 se posádka F/O Jana Velly (Liberator GR Mk.V FL961 (písmeno O)) podílela na potopení ponorky U – 971.

Ve druhé polovině roku 1944 začala peruť na letounech používat nové kódové znaky PP.
7. až 9. srpna 1944 se peruť přestěhovala na letiště Tain v severním Skotsku. Novou operační oblastí se staly vody Severního moře, neboť posledním útočištěm pro německé ponorky se stalo pobřeží Norska.

29. října 1944 se dvěma osádkám (F/O Josefa Pavelky – Liberator FL949 PP-Y a S/Ldr. Aloise Šedivého, DFM – Liberator BZ723 PP-H) podařilo potopit ponorku U – 1060.
5. května 1945 posádka W/O Jindřicha Beneše (Liberator GR Mk.VI KG861 PP-L) pravděpodobně potopila ponorku U – 3523.

4. června 1945 provedla peruť poslední akci v rámci Coastal Command. Za toto období provedla celkem 2102 bojových letů v celkovém čase 21.527 operačních hodin. Napadla 33 ponorek, přičemž 5 potopila a 1 vážně poškodila (lehčí poškození nelze prokázat). Navrch potopila lamač blokády Alsterufer. Ztratila 16 strojů a 27 bylo poškozeno. Padlo 104 letců a 29 utrpělo vážná zranění.
Peruť byla v rámci Coastal Command vyzbrojena letouny typu Vickers „Wellington“ Mk. Ic, III, X a letouny Consolidated „Liberator“ GR Mk.V a VI.

25. června 1945 se stala peruť součástí 301. skupiny Transport Command a přepravovala osoby a náklad z Velké Británie do Československa. Podobně jako čs. stíhací perutě přestala 311. peruť existovat jako jednotka RAF 15. února 1946.

Za působení 311. perutě v rámci RAF vykonala celkem 3113 operačních letů v celkovém čase 26.719 hodin. Celkové ztráty (včetně nebojových) činily celkem 250 padlých a 34 zajatých mužů. Palubní střelci si nárokovali celkem 4 protivníky sestřelené jistě, 5 pravděpodobně a 14 letounů nepřítele poškozených.
Nezbývá než smeknout. Náš národ má být na co hrdý a nikdy nesmí zapomenout na své syny a dcery, kteří bojovali za svobodu Československa.

Velitelé perutě:
W/Cdr Karel Mareš (Toman), DFC
W/Cdr Josef Schejbal
W/Cdr Josef Ocelka, DFC
W/Cdr Josef Šnajdr, DFC
W/Cdr Jindřich Breitcetl, DFC
W/Cdr Vladimír Nedvěd, MBE, DFC
W/Cdr Josef Šejbl, DFC
W/Cdr Jan Kostohryz, DSO

Použitá literatura:
Jiří Rajlich - NA NEBI HRDÉHO ALBIONU 1. - 6.
Norman Franks - NAJDI, ZAMĚŘ, ZNIČ!
Miloslav Pajer - KŘÍDLA MÍŘÍ NA NĚMECKO
Jaroslav Vykouk - KLADENSKÝ TULÁK

KE KEŠCE SAMOTNÉ

Původně se jednalo o netypickou schránku uloženou na geozřejmém místě. Po poslední výměně se jedná o malou schránku zavěšenou na javoru v houštině ve výšce cca 190 cm nad zemí. Při lovu buďte opatrní, protože z cesty je sem trochu vidět. Na pečlivém maskovaní záleží životnost kešky. Děkuji.

30 metrů od kešky (u srázu) se můžete podívat na zbytky chaty kladenského doktora Františka Sladkého, který si za války začal říkat Franz Sladky a po válce byl souzen za kolaboraci (více viz Kladenský tulák str. 95). Myslím, že J.Horák a J.Stříbrný by se rádi po vypálení Lidic trefili pumou zrovna sem. Za pomoc při hledání informací o tomto místě (a této stavbě) bych rád poděkoval zaměstnancům Sládečkova vlastivědného muzea v Kladně.

Chata doktora Sladkého