Šmauzy - dnes tiché údolí ležící na východním úpatí Můstku (1234 m.n.n) je chráněné ze všech stran hřebeny hor. Kotlina Šmauzů s nadmořskou výškou přes 1000 metrů patří mezi nejcennější ekosystémy Šumavy. Šmauzy jsou jediným větším dochovaným vrchovištěm v Železnorudské hornatině. Najdeme zde rašeliniště se vzácnou květenou, vyskytují se zde chráněné druhy živočichů. Rašeliniště je bez klečových porostů, s charakteristickým řídkým porostem rašelinných smrčin v okrajových částech. Četmé prameny dávají vzniknout toku Křemelné. Ale ne vždy zde bývalo tak liduprázdno. Bývaly zde sklářské hutě.
SKLÁRNA NA PŘEDNÍCH ŠMAUZÍCH
První sklárnu ve Šmauzích založil v roce 1754 Ignaz Schmaus v místech, kde později vznikla osada Přední Šmauzy (tehdy bylo místo nazýváno také „Vierbrunnen“ – Čtyři studny). Od roku 1761 zde byl jeho společníkem Johann Georg Pock (Bock) z Javorné. Sklárna vyráběla velmi kvalitní tabulové a zrcadlové sklo a neměla o zákazníky nouzi, zejména pro kvalitní zrcadlové sklo sem dojížděli obchodníci ze severních Čech i z Prahy. Také v okolních lesích bylo dost dřeva, a tak se Ignaz Schmauz rozhodl, že vystaví ještě jednu menší huť v místech pozdější osady Zadní Šmauzy (někdy se psalo o „malé zadní Šmausově huti“).
SKLÁRNA NA ZADNÍCH ŠMAUZÍCH
Tuto sklárnu začal budovat v roce 1764, ale neměl na ni povolení, a tak došlo ke sporům mezi ním a správou panství Bystřice nad Úhlavou. Teprve roku 1766 získal povolení sklárnu dostavět. Do počátku 70. let 18. století pracovaly obě sklárny, ale podobně jako řada jiných skelmistrů se v této době dostal Schmaus do dluhů pro vysoké ceny potaše, a proto byla sklárna někdy na přelomu let 1771 a 1772 zastavena a na Schmausův majetek byl vyhlášen konkurs.
Celý proces urychlila neochota panství se Schmausem jednat, protože zde byly kvůli předchozím sporům velmi napjaté vztahy. Soudní spory se pak táhly do poloviny 80. let 18. století. Sklárny ve Šmauzích byly v té době mimo provoz, i když o ně například v roce 1776 projevil zájem Josef Franz Hafenbrädel z Hůrky.
Teprve v roce 1787 sem přešel ze sklárny ve Zhůří Jakub Löffelmann s celým personálem. Na sklárně byl ale jen 5 let a v roce 1793 odešel na Vysočinu. V roce 1797 pak sklárnu obnovil nájemce Peter Tauschek, ale i tentokrát sklárna pracovala jen krátce a již roku 1800 byla definitivně mimo provoz. Důvodem byla zřejmě hlavně celkově neutěšená situace v odbytu českého skla a vysoké ceny potaše.
Na dnešních Zadních Šmauzích stojí zbytky obytného stavení, u něhož stával chlév a stodola. Toto stavení bylo v roce 1809 oceněno na 173 zlatých rýnských. V roce 1920 bylo ještě obydleno. Ke stavení vedl dodnes znatelný umělý přívod vody dlouhý asi 800 m. Pod stavením vlevo od cesty vedoucí na Pancíř stávala vlastní budova hutě, která měla dostatek vody z prudkého potoka. Přesto zde nebyla vybudována stoupa na křemen – zůstala na dnešních Předních Šmauzích. Od ní byla také vybudována cesta k nové huti,u níž také končila a byla prodloužena až ve druhé polovině 19. století dále do lesů.
Posledními pamětníky života na Schmausově huti byly dva solitérní smrky, které koncem šedesátých let 20. století začaly usychat a jeden byl již větrem vyvrácen. Mohutnost zbytků jeho větví svědčí o dřevních zásobách Šumavy pro někdejší skláře.
