Pár údajů
Arnoštský potok (Ernstberger Bach), na některých mapách též označení Pstruhový potok.
Na jeho ne příliš dlouhém toku je několik pozoruhodných míst:
- (1) Prameniště - východní svah Obrovce (Kubova Huť)
- (2) Endbergrovo jezírko (protržená hráz), (Ernstberger schvelle)
- (3) Arnoštka (Ernstberg)
- (4) Korkusova Huť (Korkushütte)
- (5) Solnolhotský mlýn
- (6) Brantlova pila (Solná Lhota)
- (7) Klášterecký mlýn
- (8) Klášterec (Klösterle)
- (9) Schererův mlýn (Klášterec)
- (10) Viadukt
- (11) Soutok s Volyňkou jižně od Vimperka
Zajímavá místa při potoku
Prameniště potoka - Východní svah Obrovce
Obrovec (1146 m n. m.) patří mezi jednu z 36 ultratisícovek Šumavy. Prameniště tvoří krásná studánka a nedaleký mokřad. Z obou vytéká drobný potůček, který postupně mohutní.
Endbergrovo jezírko, (Ernstberger schvelle), Arnoštská nádrž
Nádrž na horním toku potoka je zakreslena již na mapách stabilního katastru v první polovině
19. století. Na mapě z roku 1952 uváděna Arnoštská nádrž.
V současnosti je hráz již mnoho let protržená. Význam nádrže byl zřejmý. Na toku potoka bylo pět mlýnů.
Jezírko na obraze E. Schuster Lang (1948)
Arnoštka (Ernstberg)
Osada ležící nad Arnoštským potokem písemně připomínána 1701, na trase Zlaté stezky, zvané také „vimperská" („Winterberger Salzweg") existující už před rokem 1312. V letech 1819 - 1826 byla přebudována do podoby silnice, z té se později stala silnice „říšská" („Reichstraße"), ještě později označená „B 12" – u nás „E 4.“
První chalupa byla postavena 1696 (Mathias Kerschbaum ze Solné Lhoty).
Osada dostala jméno po kněžně Marii Ernestině z Eggenberka (v českém prostředí Marie Arnoštka) v roce 1706 – Ernstberg. Jediná krumlovská vévodkyně vládnoucí samostatně, po jejíž smrti přešel majetek české větve Eggenberků na Schwarzenberky.
V centru osady se dochoval přes dvě stě let starý Greger Hof ze zvoničkou.
Podle místní pověsti název vznikl z pověsti o tom, že se v potoku utopil jakýsi Arnošt. Ale v dokladech žádá taková osoba není nedohledatelná a potok je tak mělký, že se dá jen těžko uvěřit, že by se tam někdo mohl utopit.
V obci se nacházejí památné stromy, dub a jasan.
Korkusova Huť (Korkushütten)
Lidově také zvaná Wenzelheislhütte, je popré zmiňovaná roku 1606, majitelem jakýsi Jáchym; později roku 1625 uváděn jako Hutt Jana Khorgusa (v souvislosti s jeho úmrtím). Huť v hodnotě 300 kop grošů dědí jeho syn Jiří. Ten brzy upadá do dluhů, v roce 1632 přestává plnit závazky, kupuje ji od něho za 150 kop grošů Václav Khüweg (Khübeck, Khühweg, Küweg, Kieweg) a huť posléze 8 let nevyrábí. V roce 1678 huť kupuje jeho syn Matěj, od něho zase roku 1740 jeho syn Albrecht, který splatil v roce 1740 všechny své závazky. 23. 6. 1753 zdědila majetek odhadnutý na 1328 zlatých jeho žena Markéta. Ta předává huť svému synovi Janovi, který jako svobodný člověk vrací výhostí list a tak se stává znovu schwarzenberským poddaným. Jeho nástupcem se na huti stává Ignác Küweg. Výroba v huti skončila roku 1787 a z huti se stává zemědělské stavení.
Roku 1785 zřízena lokálie. V roce 1788 vystavěna vedle hutě dřevěná kaple Nejsvětější Trojice se zděnou sakristií a roku 1801 kostel Nalezení sv. Kříže. Oltář dovezen ze zrušeného kostela v Č. Budějovicích. Na bočním oltáři bývala plastika Oplakávání Krista z konce 15. století, dnes umístěná v Alšově jihočeské galerii. Stroj i skříň varhan pocházel z roku 1853 od varhanáře Franze Jüstla.
Pohled na Korkusovu Huť s kostelem. V pozadí Boubín.
Solná Lhota (Salzweg)
Nejstarší listina, v níž se osada poprvé vyskytuje pochází z roku 1359. Leží podobně jako Arnoštka na trase Zlaté stezky. Poblíž silničního mostu býval na potoce Solnolhotský mlýn.
Brantlova Pila (Solná Lhota),
též Cirkularsäge (Solná Lhota) byla postavena na počátku 90 let 19. století. Součanost - zcela zničena.
Místní označení na aktuálních mapách je matoucí (směřující k objektu na křižovatce silnic).
Klášterecký mlýn,
přesněji mlýn a pila. Nejstarší ze všech mlýnů v této oblasti byl v Michlově Huti z roku 1695. Krátce nato byl zbudován mlýn klášterecký. Dřevěný žlab přiváděl vodu ke dvěma mlýnským kolům se 4,5 a 6 metry v průměru, obě na vrchní vodu. Vyráběn byl i elektrický proud pro vlastní potřebu domu, pro řezačky i kruhovou pilu. Přilehlá pila vyráběla šindele a bedny pro sklárnu a žaluzie. V roce 1926 se zřítila na Štědrý večer část klenby ze zdiva dva metry silného. Dříve stál vedle mlýna i hostinec, a tradovalo se že se zde stala vražda. Budova i venkovní pec byla okolo roku 1929 stržena.
Mlýn v padesátých letech minulého století byl vyhozen do povětří.
Klášterec,
malá kolonizační vesnici založena snad roku 1174, ležící na vimperské větvi solné Zlaté stezky. Prý zde ve 13. století založili mniši - kolonizátoři z Bavorska - klášter, není to ovšem nikde doloženo a tak zde nejspíše byla jen poustevna.
Roku 1547 zde byla sklářská huť.
Na návsi vesničky je kaple Povýšení Sv. Kříže postavená v roce 1852. V roce 1910 zde žilo 247 obyvatel v 31 domech a byla zde i škola.
V blízkosti v padesátých letech minulého století byla zřízena tanková střelnice s železniční vlečkou odbočující z trati Vimperk – Volary, v dnes již neexistující železniční stanici Brloh.
V současnosti je zde areál ekologické farmy Brautfergerův dvůr s penzionem.
Klášterecký viadukt,
je 22 metrů vysoký, čtyřobloukový (s otvory zaklenutými polokruhovými klenbami z kamenných kvádrů; opěry jsou kamenné - na prostřední letopočet 1899). Vybudován byl italskými dělníky, specialistami na mosty. Svým vzhledem připomíná tento viadukt typické alpské mosty. Zprovozněn 9. července 1900 jako poslední úsek (Vimperk – Lenora) železniční tratě
Strakonice – Volary (číslo 198). Trať byla nejdříve zprovozněna ze Strakonice do Vimpera
v roce 1893, poté v roce 1899 uvedena do provozu část z Lenory do Volar.
Původně plánovaná trasa měla vést z Vimperka přes Klášterec a Korkusovu Huť (Korkushütten) do Kubovy Huti (Kubohütten). Uvažovalo se také o tunelu pod Boubínem.
Průběh výstavby ale zásadním způsobem ovlivnil kníže Schwarzenberg. Podal protest proti naplánované trase. Potřeboval železniční stanici pro další přepravu dřeva ze svých rozsáhlých lesních majetků. Pozemek potřebný pro stavbu nádraží dal údajně kníže k dispozici bez nároku na jakoukoli úhradu a tak vzniklo nákladní nádraží v Lipce.
Voda dávno přestala sloužit člověku. Mlýnská kola se dotočila.
Divočina se rychle dere vpřed a příroda si bere nazpět to,
co z ní člověk před staletími svou prací vyrval a obdělal.
Návštěvník hledí se smutkem na místa,
kde práce kdysi vládla krajem. Jsou změněna k nepoznání.
Jen ta voda se vine starými zákruty a neomylně dál údolím – tak jako kdysi
a zpívá si
tu teskně či vesele.
