K založení této cache nás inspiroval clánek Pavla Stojara v týdeníku Sedmicka. Je zajímavé, jak nahlédnutí do historie zcela zmení pohled cloveka na urcité místo. Areál na Rybníkách jsme zvyklí vnímat jako soucást prumyslového areálu a pri prujezdu kolem premýšlíme hlavne o jeho soucasném využití. Od prectení výše zmíneného clánku už ale uvažujeme i nad jeho historií. Zde je jeho zkrácená verze:
„Po osvobození v kvetnu 1945 si Zlínané zacali užívat svobody. Ovšem ne všichni. Netýkalo se to místních Nemcu ani dalších lidí, kterí skoncili v internacním tábore Rybníky. Z tábora, ve kterém bylo v srpnu 1945 zavrených pres ctyri sta lidí, dodnes zustalo pár chátrajících drevených domu. O tom, co se tam delo v poválecných letech, ví jen málokdo. Hned den po osvobození do tábora zavreli obyvatele Zlína nemecké národnosti. „Byli tam také nemectí vojáci zajatí na fronte. Pribývalo i Nemcu, které sem poslali z pohranicí na práce pro firmu Bata, postiženou bombardováním,“ doplnuje historik David Valušek. |
| Rodina Václava Brože pocházela ze slezského Frýdku, za první republiky to byly Sudety. Za krize v roce 1932 prišli za prací k Batovi do Zlína. „Maminka se hlásila k nemecké národnosti, ale cítila se jako Slezanka. Tatínek byl Cech a ani porádne nemecky neumel,“ vzpomíná Brožova dcera Odona Kubešová. Nemecká národnost její matky stacila k tomu, aby v lágru skoncila celá rodina i se ctyrmi detmi. Nejmladšímu synovi bylo tehdy dva a pul roku. „Hlídali nás s nasazenými bajonety, nad námi byly strážní veže. Byl to normální koncentrák. Ráno jsme dostali jen trochu melty, k obedu vodovou polévku a vecer tenký krajícek chleba,“ ríká Kubešová. Bylo jí tehdy jedenáct let. |
 |
Všichni zajatci, internovaní ve Zlíne, byli v Nemecku evidovaní jako nezvestní. Nemohli totiž ani poslat zprávu svým blízkým, že jsou naživu. V tábore navíc zažívali krutou šikanu od strážných.
„Nemeli jsme žádný kontakt se svetem. Nesmeli jsme mluvit s Cechy, a dokonce ani mezi sebou. Když jsem to porušil, musel jsem stát v zime venku na hanbe bez teplého oblecení. Nebo nás v jednu v noci vzbudili, nechali tri hodiny stát v zime venku a v pet ráno jsme už museli do továrny. Byla tam epidemie tyfu, na který zemrela spousta lidí. Meli jsme hlad,“ lící útrapy Schaltmann. |
 |
Zmena prišla až v roce 1947, kdy tábor navštívili zástupci Cerveného kríže. „Byli zdešení. Díky nim jsme pak mohli konecne poslat príbuzným zprávu, že žijeme. Zlepšilo se také jídlo a mohli jsme zacít mluvit mezi sebou. Našel jsem si tak dobrého prítele,“ popisuje podmínky v tábore bývalý válecný zajatec.
Pokusil se z tábora utéct. Dvakrát ho chytili, potretí se mu to podarilo a pres Víden se dostal domu do Nemecka. Vzpomínka na dávného kamaráda zavála v roce 1994 Schaltmanna zpet do Zlína. Jeho hrob našel na Lesním hrbitove. |
Spisovatel Antonín Bajaja na tábor vzpomíná v knize Na krásné modré Drevnici. Jeho otec byl lékar a chodil tam ošetrovat nemocné. „Vydržel to jen dva mesíce, byly tam otresné podmínky. Zavreli tam spoustu nevinných lidí, at už to byli Nemci nebo pozdeji politictí vezni. Zlínem dokonce kolovala zpráva, že tam byla zavrená i známá herecka Vera Ferbasová. Dodnes mám tísnivý pocit, když jdu kolem,“ ríká Bajaja.
Historik Valušek pripouští, že v tábore vládly tvrdé podmínky. „Byla to velmi hektická doba tesne po válce. Lidé byli pod stresem po prožitých válecných letech a to se odráželo ve vztahu ke všemu nemeckému. V mnoha lidech to vyvolávalo touhu po odplate. Nebyly to ale koncentracní tábory, jaké zrizovali nacisté. Vládl tu spíš prísný režim kasárenského typu. I když i tady samozrejme mohlo docházet k excesum. Byl tu problém s jídlem, oblecením a základními potrebami. Jestliže se tehdy nedostatky v zásobování týkaly bežných obcanu, o to víc doléhaly na ty, kterí byli z poválecného pohledu neprátelé,“ podotýká Valušek.
I když v léte 1947 opustili tábor nemectí zajatci, netrvalo dlouho a zase se stal místem utrpení stovek lidí. Komunisté tu zrídili tábor nucených prací pro ty, kterí byli režimu nepohodlní. Politické oponenty, živnostníky. Byli tu zavrení až do ledna 1954.“
Zdroj: Týdeník Sedmicka ze dne 27. 5. 2010, Pavel Stojar - „Príbuzní vubec nevedeli, že žijeme“.
|
|
"Jiný pohled" si mužete zkusit také pri hledání souradnic finálky.
N 49° 13,XXX |
 |
| E 017° 39,YYY |
 |