|
Krystaly kalcitu nalezené nedaleko štoly Josef.
Délka hydrotermálních žil dosahuje obvykle pouze několika metrů (maximálně 10 m), jejich mocnost se pohybuje od dvou do deseti centimetrů (maximálně 30 cm), přičemž v nejtenčích partiích obsahují pouze cinabarit. Nejmasívnější vzorky cinabaritu byly až sedm centimetrů mocné. Žíly zasahují do podloží i nadloží železnorudných poloh; cinabarit se vyskytuje v celém vertikálním rozsahu. Kromě vertikálních severojižních („pravých“) žil uvádějí někteří autoři také přítomnost tzv. ložních žil směru SZ – JV souhlasných se zvrstvením sedimentárních hornin (tzn. o úklonu 10 až 20° k SV). Tyto ložní žíly obsahují především baryt a cinabarit. V malé míře se cinabarit vyskytuje i jako impregnace přímo v sedimentech.
Cinabarit se v podobě impregnačního, popřípadě i žilného zrudnění vyskytuje i na dalších lokalitách v barrandienském ordoviku; zastiženo bylo při těžbě různých železnorudných poloh v arenigu a llanvirnu (v caradokském nučicko-chrustenickém železnorudném obzoru na rozhraní letenského a vinického souvrství českého stupně berounu již nebylo Hg-zrudnění zaznamenáno). Po Jedové hoře je nejvýznamnějším výskytem Svatá jižně od Hudlic a západně od Berouna, kde se cinabarit rovněž vyskytoval na severojižních poruchách, obdobný je i výskyt na Krušné hoře u Berouna.
Výskyty cinabaritu u Svaté byly podle starých zpráv možná ještě bohatší než na Jedové hoře, naopak železné rudy zde byly chudší. V 19. století nebylo toto ložisko vůbec otevřeno, takže dnes nemáme žádné podrobnější zprávy o jeho ložiskovém a mineralogickém charakteru. Z Krušné hory je uváděn výskyt 5–15 cm mocné žíly s cinabaritem. V menší míře ve formě impregnací a povlaků se cinabarit vyskytl i u Březiny, Svárova, Hředle, Hřebenů, Cheznovic, Jinců, Klabavy, Libečova, Malé Vísky, Oseku, Svojkovic, Vokovic, Točníka, Trubské a Zaječova.
Původ rtuti na výše uvedených lokalitách bývá odvozován od pozdních fází ordovického vulkanismu komárovského komlexu, jehož nejmladší projevy zasahují do spodní a střední části vinického souvrství. Během variských vrásnivých a metamorfních pochodů a zvýšené termální aktivity mohlo dojít k migraci a redepozici části rtuti v podobě pravých žil s cinabaritem.
Těžba ložiska
První zmínka o železnorudných dolech na Jedové hoře pochází údajně z roku 1463. Podle nepřímých důkazů lze ovšem usuzovat, že těžba železa zde probíhala pravděpodobně již ve 13. nebo 14. století či dokonce ještě dříve. Ondříček uvádí, že důl „Dědova hora“ byl známý již ve 13. století, opět ovšem necituje žádný literární pramen. Východně od železnorudného dolu na Jedové hoře byly nalezeny strusky, které dokládají zdejší velmi starou těžbu a výrobu železa. Ze 13. století pochází první zpráva o výrobě železa v Komárově; tato výroba probíhala v režii majitele komárovského statku Jiříka Pešíka. Další zpráva o komárovských železárnách pochází z konce 14. století. V té době sestávaly tamní hutě ležící na Červeném potoce ze tří hamrů a jedné pece zvané dýmačka. Správcem huti byl Strojmír Bleskota, jehož „bylo lze od dělníků rozeznati jen dle pera za kloboukem a vysokých bot“. Lze předpokládat, že v komárovské huti mohla být zpracovávána i železná ruda z Jedové hory.
Ze 16. století pochází podle Urbana (Urban 1957a, b, 2001; Urban in Bílek et al. 1978) první zmínka o výskytu cinabaritu na Jedové hoře. Nachází se v Münsterově Kosmografii (Münster 1554, list XVI B): „Cžynobrž/Cynobrž/Rtut… Item w Berauně nad Prahou Miestem Cžeské Země hlawným. Item od Berauna nedaleko se také nacházý ale ta Rtut ge zlá neb gest s Zelezem smýssená.“ Urban vztahuje druhou větu právě k Jedové hoře (patrně i kvůli zmínce o železu); otázkou ovšem je, zdali se celý údaj netýká dolování cinabaritu jižně a jihovýchodně od Svaté u Berouna, o němž se dochovalo ze 16. století množství zcela jednoznačných zpráv („Swata Hora za Beraunem“), nebo zdali se jedná jak o Svatou („Item w Berauně…“), tak o Jedovou horu („Item od Berauna nedaleko…“). (V Kosmografii je přiložena mapa Čech, v níž je Beroun široko daleko jediným zakresleným sídlem regionu.) Ve Svaté se cinabarit těžil jako jediný produkt, na rozdíl od Jedové hory se zde netěžila železná ruda (i když je na ložisku rovněž přítomná). Příležitostnou těžbu cinabaritu na Jedové hoře v 16. století nelze rozhodně vyloučit; je nanejvýš pravděpodobné, že horníci se s ním při těžbě železné rudy setkávali.
V souvislosti s Münsterovou Kosmografií je zajímavý údaj Pazderáka, který uvádí, že v 15. století se tavením dědohorské rumělky v peci vyráběla ve sklepích nebo v přízemí komárovského zámku rtuť. Pazderák se odkazuje právě na Münstera věrohodnost Pazderákovy informace se však nepodařilo potvrdit; v české verzi Kosmografie z roku 1554 nebyl údaj o tavbě cinabaritu na komárovském zámku nalezen.
Jedová hora se nacházela na komárovském panství, které patřilo až do roku 1602 pánům Pešíkům z Komárova. Toho roku koupil komárovské panství Jindřich Otta z Losu. Ten byl roku 1621 popraven na Staroměstkém náměstí v Praze. V roce 1622 koupili komárovské a sousední hořovické panství příslušníci rodu Martiniců (konkrétně Marie Eusebie hraběnka z Martinic) a obě panství sloučili v jediné – hořovické.
Z roku 1640 pochází další zpráva o komárovské železné huti. Jejími majiteli byli hrabata z Martinic a šichtmistrem Jan Lednický, který byl zároveň hraběcím důchodním písařem. Roku 1648 je v urbáři hořovického panství zaznamenáno: „Při statku Komárovském jsou huti železné, totiž vysoká pec a dva hamry.“ Při každé vsázce se spotřebovalo okolo 1500 centnýřů (84 tun) železné rudy. Z roku 1652 pochází zpráva, podle které je v komárovských železárnách míchána železná ruda z Jedové hory, Kleštěnic, Cheznovic a Komárova, čímž bylo dosaženo vsázky vhodného složení – nebyly do ní totiž přidávány žádné struskotvorné přísady. Roku 1654 vypukl v kraji mor a provoz hutě byl pro nedostatek pracovních sil zastaven. Vysoké pece a kovárny na Červeném potoce obnovil až v roce 1685 nový majitel hořovického panství Jan František z Vrbna, který toho roku panství zakoupil od Martiniců. Okolo roku 1700 jsou v Komárově v provozu již dvě vysoké pece a dva hamry; ročně je přitom vyrobeno okolo 5000 českých centnýřů surového železa.
Roku 1739 vydává královská komora výměr na dolování rumělky (cinabaritu) na hořovickém panství. V roce 1753 povolal majitel panství hrabě z Vrbna vrchního správce Addu, který téhož roku s Martinem Tvrdým z Příbrami učinil prohlídku dolů v okolí Komárova. V souvislosti s touto inspekční cestou dává administrátor úřadu nejvyššího mincmistra hrabě Mitrovský zjišťovat, kde všude se v Čechách prováděly pokusy o dolování rtuti. Podle zprávy šichtmistra Küntzla z roku 1754 dobýval nelegálně rumělku na Jedové hoře královský mlynář Krátký s otcem a bratry. Vytěženou rumělku neodvedl vrchnosti a neoprávněně ji prodal.
Roku 1777 se snažil získat povolení na kutání rumělky na Jedové hoře podnikatel Jan Mika z Krašovic. Příbramský horní úřad na jeho žádost odpověděl, že tato ruda se vyskytuje na železnorudných mírách hraběte Vrbny, který patrně nedá svolení k dolování. Mikova žádost podnítila státní zájem, takže ještě roku 1777 byl na Jedovou horu vyslán Benys Martinez, aby ověřil zdejší výskyty rumělky. V předložené zprávě Martinez referuje o někdejším podvodném dolování rumělky mlynářem, který byl tehdy potrestán pokutou 370 zlatých a třemi lety vězení. Dále Martinez zmiňuje jednu starou a tzv. Jedovou štolu (Gifftstollen) a uvádí, že u vysoké pece nalezl vzorky rumělky dva couly mocné. Martinez také vyslovuje domněnku, že rumělka se dostávala do vsázky při tavbě železné rudy. Vzápětí doporučuje úřad nejvyššího mincmistra hraběti Vrbnovi, aby se pokusil o průzkum a těžbu rumělky. Stát přitom nemá zájem investovat do chudých dolů na Jedové hoře, protože veškerý zájem soustředí na podstatně bohatší ložisko rtuti v Idrii.
Majitel panství skutečně roku 1778 zahájil vedle těžby železné rudy i těžbu rumělky, takže podle účetní knihy hořovického panství bylo v roce 1778 vytěženo 56 centnýřů (cca 3,1 tuny) a v roce 1779 již 84 centnýřů (4,7 tuny) rumělky, ze které bylo celkem vytaveno 1750 kg rtuti. Zvýšený zájem o těžbu rumělky na území panství potvrzuje roku 1778 i Schaller, podle nějž jí bylo toho roku díky intenzivnímu přednostímu dobývání k dispozici velké množství. K roku 1780 zmiňuje těžbu rumělky u Komárova i Peithner, který ovšem tvrdí, že z ní nebyla vyráběna rtuť, ale že byla prodávána v surovém stavu a to ještě jen v malých množstvích. Podle protokolů z let 1767–1789 byl vrchností svěřen kontroloru materiálu Rudolfu Kamplovi i dozor nad rumělkou z Jedové hory. Dvorním dekretem z roku 1783 bylo dolování rtuti v monarchii a tím i na Jedové hoře na deset let osvobozeno od desátku s tím, že vyrobená rtuť má být prodávána státu.
Komárovské železárny jsou od roku 1785 v rukou Rudolfa z Vrbna; okolo roku 1790 jsou zde v provozu již tři vysoké pece, jedenáct hamrů a dvě drátovny; ročně je vyrobeno okolo 15000 vídeňských centnýřů surového železa. Na počátku 19. století patří komárovským železárnám kromě dolu na Jedové hoře (katastr Neřežín), také doly Terezie a Petr a Pavel (katastr Zdice), důl Komorsko (Čenkov), Hlava (M. Víska), Velká Naděje (M. Víska), Sv. Petr (Rejkovice), Eisengrübner (Ohrazenice), Hanzlíkov (Ohrazenice), Zuzana (M. Víska), Velký Plešivec (Rejkovice), Sv. August (Komárov), Podlužská hora (Podluhy), Vostrý (Felbabka) a důl Karolina (Tlustice) (Ondříček 1905a, 1906a). (Později ke komárovským železárnám přibyly ještě další železnorudné doly: 1828 Karel (Chlustina), 1850 Barbora (Chaloupky), 1851 Prokop (Kleštěnice), 1852 Eugenie (Cheznovice), 1857 Marie (Hvozdec).
Roku 1789 uvádí Rosenbaum, že zásoby rumělky na Jedové hoře jsou intenzivní těžbou značně vyčerpány a usuzuje, že dosavadní těžba rumělky byla prováděna neodborně a spíše náhodně. Výroba rtuti z cinabaritu na Hořovicku byla popsána roku 1809 Lampadiem a roku 1824 Hollunderem. Hollunder (1824) popisuje, že cinabarit byl při těžbě železné rudy separován a když se jej nahromadilo několik set centnýřů, tavil se v železných kotlích opatřených zhruba v polovině výšky železným talířem s otvory. Naspodu byly kotle otevřené a ústily do nádrže s vodou, do které byla vytavená rtuť jímána. Tavba se prováděla v pěti či šesti takových železných válcích v řadě, přičemž jedna tavba trvala 30 až 36 hodin při hmotnosti jedné vsázky 45 až 50 kg (Lampadius 1809). Podle Lampadia (1809) byl nejkvalitnější tzn. nejčistší cinabarit tříděn zvlášť a prodáván v přírodním stavu (používán byl jako červený pigment).
Od počátku 19. století se na Jedové hoře téměř výlučným předmětem zájmu stává opět železná ruda, jejíž produkce postupně roste, takže k roku 1828 je uváděna roční těžba 5600 tun rudy. Vedle toho je příležitostně v menším množství těžen i cinabarit, který je v Komárově čas od času zpracováván na rtuť. Také komárovská železárna vzkvétá, a to především zásluhou Rudolfa hraběte z Vrbna. Roku 1830 se z jedovohorského cinabaritu vyrobilo 24 centnýřů a 31 liber (cca 1,4 tuny) rtuti. Cinabaritová ruda byla podle kvality tříděna do tří skupin o obsahu 62, 40 a 22 % rtuti. V roce 1849 byl roční výtěžek železné rudy 2800 tun. V roce 1851 bylo vyrobeno 25 centnýřů (1,4 tuny) rtuti.
Podle zprávy obchodní komory v Praze (sine 1859) přešel roku 1853 důl Barbora na Jedové hoře s dvanácti velkými důlními měrami (o rozloze 150 528 čtverečních sáhů) do majetku hessenského kurfiřta Friedricha Wilhelma I., a to společně s dalšími osmi železnorudnými doly na Hořovicku. Friedrich Wilhelm von Hessen se stal majitelem celého hořovického panství. V podrobném popisu majetku panství (včetně důlního majetku), učiněném v letech 1852–1853 při jeho převodu do rukou nového majitele, není těžba cinabaritu vůbec zmiňována. Hned následujího roku (1854) však byl cinabarit jako vedlejší produkt opět dobýván (sine 1859), takže v letech 1854–1858 bylo vytěženo celkem 3,4 tuny cinabaritu, z toho prvotřídní rudy určené k výrobě barvy bylo asi 170 kg a zbytek, tj. přes 3,2 tuny byl určen ke zhutnění. Vytěžená ruda ovšem zůstala ležet na haldě; její cena byla odhadnuta na 98 zlatých (zlatníků) za prvotřídní rudu a 20 zlatých za centnýř ostatní rudy. Pouze malá část této zásoby byla pokusně zhutněna. Z prvotřídní rudy bylo získáno 81 % rtuti a z méně kvalitní pouze 18 % rtuti (sine 1859). S předešlými údaji je časově tak trochu v rozporu zpráva Strippelmanna (1871) a Schmidta von Bergenhold (1880), podle kterých byla poslední tavba cinabaritové rudy z Jedové hory provedena roku 1857 ve speciální tzv. platnéřské peci. Urban navíc uvádí, že se tak stalo v bývalém komárovském zámku (možná se jednalo o výše zmíněnou tavbu pokusnou).
Železná ruda byla na Jedové hoře dobývána až do roku 1870 nebo 1871, kdy byly důlní práce zastaveny (dílčí postupy těžby za léta 1855–1871 uvádí tehdejší ředitel komárovských železáren L. Strippelmann 1871). Těžba na ložisku dosáhla hloubek, ve kterých byly problémy se silnými přítoky důlní vody (ze třetího patra byla čerpána na úroveň dědičné štoly – pumpa je zmiňována k roku 1859, kdy ovšem byla mimo provoz), a navíc se při těchto hloubkách přestala těžba postupně vyplácet (daleko lepší podmínky pro dolování byly v té době například v dole Hrouda u Zdic). V roce 1900 byly důlní budovy (pražírna rudy, kovárna, stáj pro koně a cechovní dům) prodány v dražbě a okolí šachty Barbora bylo osázeno stromy. Roku 1902 koupila vídeňská firma C. T. Petzold komárovské železárny (za 1 250 000 zl.) a následně se zajímala i o znovuotevření dolu na Jedové hoře. Nejrozsáhlejším pokusem v rámci těchto aktivit bylo vyčištění dědičné štoly ústící u Červeného potoka, které firma C. T. Petzold provedla v roce 1917. K obnově dolování však již nedošlo.
Polorozbořená dřevěná šachetní budova jámy Barbora stála na svém místě ještě po roce 1945 (kužel trejbu a nezastřešené zbytky baráku nad vlastní jámou), ostatní důlní objekty již byly v té době zcela zničeny; okolí jámy Barbora bylo ohrazeno. Dnes je zde vybudována zídka s mříží.
|