Bylo ticho. V tuto pozdní hodinu to nebylo tak nevšední. Kdo by také na toto místo chodil o úplňku? Jedině ten, jehož smysly již nesloužily. Nebo ten, jehož úmysly nebyly čisté a chystal udělat něco nekalého, zlého. Avšak vesničané nespali jejich obvyklým spánkem. Toto ticho bylo jiné. Plné očekávání. Nebo strachu, vzrušení? Noc z 30. dubna na 1. května byla pokládána za magickou. Lidé věřili, že tuto noc, o úplňku, jenž byl nejblíže dnu, nacházejícímu se přesně mezi jarní rovnodenností a letním slunovratem, se čarodějnice na tomto prokletém místě slétají na čarodějnický sabat. Na ochranu proti čarodějnicím se na vyvýšených místech zapalovaly ohně. Dnes tomu nebylo jinak. Nebo ano? Dnes lidé očekávali velké věci. Dnes se neměly zapalovat ohně, jako ochrana před zlými kouzly, ale dnes mělo být zlo jednou pro vždy zničeno...
Tím zlem měla být dívka. Nebo čarodějnice, satan, říkejte tomu jak chcete. Dívka se jmenovala Lorain. Její vzhled by Vás učaroval při prvním pohledu. Její dlouhé černé vlasy připomínaly ebenové dřevo, její tmavé oči Vás chytly a pohltily. Byla sirotek a byla ve vesnici vychovávána bláznivou Sue. Tak se jí říkalo. Lidé se jí vyhýbali. Báli se jí. Proč? Nikdo neví, ale vyzařovalo z ní něco tajemného. Ale Lorain milovali. Šlo to jinak? Byla tak krásná. Každý mládenec jí chtěl. Ano každý, starý, mladý, zadaný, svobodný. Alespoň na jeden okamžik. Krásou Lorain byl uchvácen i syn soudce Callena. Ten Lorain vždy po setmění tajně špehoval, když se při měsíci koupala v potoce. Dnes se nazývá tlučeňský potok. V noci 28. dubna tomu nebylo jinak. Syn soudce Callena opět vyrazil potichu k místu, kde se Lorain koupala. Byla tak krásná. Krásnější než jindy. Zatoužil po ní. Dodal si odvahy. Nevadilo mu, že vyběhl ze svého úkrytu a byl viděn. Teď nebo nikdy. Krásná Lorain musí být jeho. Vstoupil za ní do potoka. Lorain se polekala, chtěla křičet, soudcův syn však zakryl její rty. Chtěl se jí zmocnit aspoň na okamžik. Ostatní mládenci ve vesnici by mu záviděli, kdyby popsal zážitek s Lorain. Lorain se mladému Callenovi nepoddala. Bojovala o svou čest, bojovala. Ze všech sil se snažila vypudit z jeho sevření. Odstrčila ho tak silně, jak jí jen síly a strach dovolil. Mladý Callen se potopil. Lorain čekala další útok a běžela do lesa. Nikdo však za ní neběžel. Mladý Callen spadl do vody a hlavou se udeřil o kámen v potoce. Byl mrtvý. Lorain utíkala domů.
Druhý den vesničané našli tělo mladého Callena. Soudce byl zdrcen ztrátou svého syna. Kdo však je viníkem? Soudce věděl o mladé Lorain, která své tělo myla při měsíci u potoka, nejednou se sám připlížil, aby spatřil její nahou krásu. Soudce Callen obvinil Lorain. Lorain byla před zraky všech vesničanů předvolána a vyslýchána. Lorain všem vylíčila co se v noci 28. dubna stalo. Soudce byl pobouřen. Jeho syn násilníkem? To by jeho reputaci ve vesnici zničilo, jako soudce by již nebyl uznávaný, zbavili by ho funkce. Lorain však byla přesvědčivá a krásná. Byla tak krásná. Vesničané věřili každému slovu. To bylo pro soudce nepřípustné.
Soudce Callen měl ďábelská plán. Začal na útržek papíru psát. List přehnul a sám doručil. List byl doručen synovi mlynáře. Stálo v něm, aby se po setmění 29. dubna dostavil k potoku. Odesílatelem měla být Lorain. Kdo by se nechtěl sejít s krásnou Lorain? Syn mlynáře přišel na určené místo. Nečekala však na něj Lorain, ale sám soudce Callen. Mladého mlynáře zabil. Jeho plán šel jako po drátkách. Vyděšení vesničané druhý den našli mlynáře. Soudce Callen využil bolesti vesničanů a označil Lorain za chladnokrevného vraha, za čarodějnici, která při setmění zabíjí mladé muže a z nich při ďábelském rituálu vysává mládí a krásu. Vesničané zdrceni smrtí dvou mládenců této historce rychle uvěřili. Jedinou jejich ochranou před další ztrátou byla smrt Lorain. Jedině oheň mohl zničit to zlo, které Lorain měla v sobě. Odsoudili tak lehce vesničané nevinnou dívku.
Bylo ticho. V tuto pozdní hodinu to nebylo tak nevšední. Kdo by také na toto místo chodil o úplňku? Jedině ten, jehož smysly již nesloužily. Nebo ten, jehož úmysly nebyly čisté a chystal udělat něco nekalého, zlého. Avšak vesničané nespali jejich obvyklým spánkem. Toto ticho bylo jiné. Plné očekávání. Nebo strachu, vzrušení? Noc z 30. dubna na 1. května byla pokládána za magickou. Lidé věřili, že tuto noc, o úplňku, jenž byl nejblíže dnu, nacházejícímu se přesně mezi jarní rovnodenností a letním slunovratem, se čarodějnice na tomto prokletém místě slétají na čarodějnický sabat. Na ochranu proti čarodějnicím se na vyvýšených místech zapalovaly ohně. Dnes tomu nebylo jinak. Byla vytvořena hranice pro nevinnou dívku. Oheň plál a Lorain se nemohla bránit. Mezi zvukem ohně byly slyšet vzlyky a posléze křik. Křik, který zněl vesničanům v uších jako tisíc hlasů...Křik utichl. Lorain byla mrtvá. Vesničanům se pomalu začal vracet hlas. Začali mluvit, švitořit. Vskutku z nich byla cítit radost. Zničili zlo. Nebyl už důvod zůstávat na tomto místě. Jejich zraky se odvrátili k vesnici. Zaslepila je záře. Východ slunce? Však zde strávili hodiny, než nebohá Lorain vykřikla naposledy. Nebyl to východ slunce. Byl to oheň. Celá vesnice byla v plamenech. Vesničané běželi do vesnice, aby zachránili své děti, svůj dobytek a své cennosti. Oheň se rozšířil natolik. Nikdo nepřežil. To byla pomsta nebohé Lorain, která byla veničany, kteří tak lehce označili Lorain za čarodějnici, odsouzena k smrti. Na místě, kde Lorain vykřikla naposledy zbyl pouze popel. Nyní na tomto místě vyrostl strom. Les dodnes připomíná tvář čarodějnice, která se směje vesničanům, kterým se pomstila nebohá Lorain.
