Ordo Praedicatorum Praga Multi-cache

Kostel sv. Jiljí vyniká gotickou architekturou s později barokně upraveným interiérem. Již od roku 1238 je zmínka o kapitule sídlící u kostela sv. Jiljí na Starém městě. Šlo však o malý románský kostelík, kde sídlil řád německých rytířů, a proto biskup Jan IV. z Dražic započal výstavbu nového kostela, který pak byl roku 1371 s velikou slávou posvěcen za přítomnosti císaře Karla IV., císařovny Elišky a kralevice Václava. Stavba byla koncipovaná jako vysoká trojlodní síň se štíhlými sloupy a třinácti oltáři. Vedle kostela, na místě, kde je nyní klášter, byl hřbitov, a naproti vchodu do kostela byla fara a škola.

Významným kazatelem tu byl mimo jiné také Jan Milíč z Kroměříže, jeden z důležitých představitelů předhusitské reformace, který zde kázal od r. 1364. Členem svatojilské kapituly pravděpodobně byl v letech 1387 – 1388 i sv. Jan Nepomucký – jeden z českých patronů.

Roku 1420 husité rozehnali kapitulu a kostel zabrali utrakvisté, kteří jej dále spravovali až do roku 1621, po němž byl chrám až do roku 1626 opuštěn. Během tohoto období byl kostel v roce 1432 poničen požárem a po následné opravě již severní věž zůstala neúplná. V roce 1625 daroval císař Ferdinand II kostel řádu dominikánů (Ordo Praedicatorum), kteří předtím sídlili v klášteře sv. Anežky Na Františku. Rok nato se dominikáni přestěhovali do nedaleké školní budovy a skoupili blízké pozemky, aby mohli začít stavět nový klášter, připojený ke kostelu. Vyrostl zde tak rozlehlý čtyřkřídlý objekt, ve kterém dominikáni sídlí dodnes.

Roku 1730 byl kostel, dosud gotický a s vysokou střechou, natolik poničen, že se bratři rozhodli jej barokizovat. Na přestavbě se podílel architekt F. M. Kaňka a stavitel F. Špaček. Gotické klenutí bylo sníženo, vnitřní pilíře byly změněny v korintské a byl přikryt i krásný gotický portál na jižní straně chrámu (který byl r. 1968 objeven a odhalen). Chrám si však zachoval z gotického slohu opěrné pilíře a úzká okna ve věžích.

Ve věži visí dva zvony. Jeden z nich - sv. Jiljí - byl ulit v roce 1487 a je tak pravděpodobně nejstarším zvonem v Praze. Druhý se jmenuje sv. Dominik a je z roku 1593. Byl zde ještě jeden zvon – Maria, který byl však za první světové války zničen.

Interiér kostela je bohatý a jsou na něm patrná staletí přítomnosti dominikánského řádu. Nalézá se zde především hlavní oltář z r. 1660 s obrazem „Založení Dominikánského řádu“ (který byl nedávno zrestaurován) od A. Stevense a dále množství oltářů, zasvěcených významným řádovým světcům, např. sv. Dominiku (zakladatel řádu), sv. Tomáši Akvinskému (významný středověký filozof a teolog), sv. Kateřině Sienské (laická dominikánka, učitelka církve, kázala papežům i králům), sv. Albertu Velikému (významný teolog a přírodovědec), sv. Jacku (zakladatel tehdejší česko-polské provincie) a sv. Zdislavě (velké podporovatelce a laické člence řádu v době jeho počátků v Čechách). Další oltáře jsou pak zasvěceny Panně Marii Růžencové, sv. Barboře, sv. Kříži a kromě dalších nesmíme zapomenout na sv. Václava a sv. Jana Nepomuckého – české patrony.

Návštěvníka kostela jistě zaujmou fresky na klenbách od Václava Reinera s námětem vítězství nad heretiky. Nad hlavním oltářem je obraz sv. Jiljí, který je zvláštní tím, že v klenbě je díra, která má představovat jeskyni, v níž poustevník Jiljí bydlel. Fresky v postranních lodích ukazují výjevy ze života sv. Dominika a sv. Tomáše Akvinského.

Za pozornost stojí rovněž varhany z r. 1733 s nádhernou barokní řezbou, které pro své ojedinělé zvukové vlastnosti patří mezi oblíbené nástroje českých i zahraničních hudebníků. Mezi cenné vybavení patří také krásné z dubu vyřezávané zpovědnice z 18. století.

Kostel si zachoval uspořádání typické pro většinu farních kostelů. Součástí kostela je oddělená kaple sv. Zdislavy. Dominikáni sídlili u sv. Jiljí až do 13. dubna 1950, kdy byli stejně jako bratři z dalších 218 mužských klášterů v tehdejším Československu uprostřed noci přepadeni policií a vyvezeni do koncentračních klášterů. Mladí bratři byli podrobeni nuceným pracím v armádě (PTP) a představení a významní řádoví teologové byli odsouzeni v monstrprocesech 50. let a mnozí z nich strávili dlouhá léta v komunistických kriminálech. V klášteře pak sídlily nejrůznější instituce (např. ústav pro využití výpočetní techniky v řízení, výzkumný ústav živočisné výroby). Kostel zůstal zachován pro duchovní správu a střídali se zde různí kněží Pražské arcidiecéze. Roku 1968 se zde po svém návratu z internace stal farářem dominikánský kněz Jiljí Dubský, který tu působil až do roku 1984. Ten kolem sebe soustředil mladé lidi přitahované dominikánskou spiritualitou, z nichž přes neustálé perzekuce vychoval tajně novou generaci pražských dominikánů a dominikánek. Tak tento kostel i během komunismu zůstal centrem skrytého života dominikánského řádu. Komunisté také ponechali v prostorách kláštera řádovou knihovnu, kterou pouze uzavřeli a formálně převedli pod správu Památníku písemnictví, takže se díky tomu zachovala a byla po Sametové revoluci v celkem neporušeném stavu vrácena řádu.

Od roku 1990 je kostel i klášter opět majetkem dominikánů, kteří mají na starosti farnost a rovněž toto místo učinili centrem kulturních, duchovních a vzdělávacích aktivit. Probíhají zde četné koncerty, přednášky a výstavy, diskusní, literární a hudební večery, a sídlí zde také dominikánské nakladatelství Krystal. Kostel sv. Jiljí byl také místem, kde Miloš Forman natočil scény svého slavného filmu Amadeus.

Kazatelský řád (dominikáni), jeden z řeholních řádů katolické církve, patří spolu s františkány, karmelitány, augustiniány a dalšími k takzv. mendikantům, neboli žebravým řádum. Byl založen na začátku 13. století španělským světcem sv. Dominikem Guzmánem. Posláním řádu je kázání a přivádění lidí k víře v Boha. Dělí se na tři větve, bratry dominikány, dominikánské mnišky a další laické složky řádu (tzv. třetí řád). Bratři dominikáni se věnují zejména hlásání evangelia všem lidem bez rozdílu různými způsoby - vyučují na univerzitách, kážou v kostelích i na ulicích, ve sdělovacích prostředcích, pořádají různé přednášky a diskuzní večery, nabízejí osobní rozhovory a duchovní vedení. Žijí v komunitách které mají všechen majetek společný, několikrát za den se společně modlí a konají veřejné bohoslužby. Součástí jejich života je také stálé studium, zejména Bible a teologie, které je připravuje na jejich poslání.

Pokud máte zájem, kostel je možno po většinu dne navštívit.