Že by mezi Kvílicemi a Libovicemi byla kdysi tvrz se v pramenech zarytě mlčí. Počítám, že kdyby tomu tak skutečně bylo, jistě by se alespoň nějaká malá zmínka někde objevila. Z tohotu pohledu se jeví informace, která praví, že ve středověku byla na skále tvrz jako pohádka. Mě v příběhu zaujala, a děkuji paní Emilii Bednářové, že mě naučila dívat se na pověsti a legendy i jiným způsobem než jen jako na bláboly či fabulace nalitých kronikářů, podobnost s rituální obětí jednoho z bájných českých knížat. Dovedu si představit, že místo, které si nese paměť obětního a rituálního okrsku podobné scénáře mohlo zažít. Níže nabízím přepis pověsti tak jak jsem ji nalezl na internetu a koho by zaujala moje nabídka spekulativních souvislostí odkazuji jej na Mysteria země české od Emilie Bednářové ke srovnání.
„Majitel tvrze – rytíř – měl tři krásné dcery. Když první z nich byla na vdávání, přijel před tvrz jakýsi hrubý a neomalený rytíř a chtěl ji za manželku. Ale její otec ho odbyl, že mu ji nedá. To se opakovalo i u dalších dvou dcer. Když se to stalo potřetí, uražený nápadník se svými zbrojnoši obklíčil tvrz a zapálil ji. Tvrz byla většinou ze dřeva, takže celá shořela. Uhořeli i někteří její obyvatelé a ti, kteří chtěli utéci, byli od obléhatelů pobiti. Zůstala tam jen holá skála, které se pak říkalo Dívčí skála. Okolní rytíři pak tento zločin odsoudili a žalovali u samého krále. Ten útočníky potrestal na hrdle a nařídil, aby byli oběšeni na borovicích okolo spáleniště.“ (zdroj: webové stránky Libovice)
Spekulujeme-li výše s posvátným prostorem nemůžeme nezmínit i druhou informaci:
“… že naši předkové si toto místo zvolili za obětiště pro své bohy. V době okolo zimního slunovratu se zde scházeli k slavnosti pohanští kněží a připravovali na temeni skály hranici. A když i jen ojediněle se prodraly sluneční paprsky mezi mraky, bylo to znamení, že se Vesna vrátí, že zvítězí nad Moranou a pro lidi nastane opět krásný čas. V tu dobu kněží zapalovali hranici a nejkrásnější dívky z okolních osad přinášely různé obětní dary, házely je do plamenů a okolo ohně tančily a zpívaly. Protože tento náboženský obřad vykonávaly dívky, bylo skále dáno jméno Dívčí skála.“ (zdroj: webové stránky Libovice)
Hleďme zase oheň…tak to už snad nemůže být náhoda Kdoví jak to tedy vlastně s těmi plameny bylo…kolik toho místním lidem uvízlo v paměti a jak moc se za léta či staletí (?) pověst změnila.
Pravdou je, že rituály ke slunovratu se konaly (konají) a když vám níže pár z nich představíme, budete v nich možná, stejně jako my, spatřovat možný základ oněch dvou legend.
Keltové - Meán Geimhridh (doslova „střed zimy“). Toto jméno je však pouze hypotetické, skutečný název – pokud nějaký existoval – oslav keltského zimního slunovratu neznáme. K oslavám patří zapalování ohňů na poli a rituální posvěcení obilí. Již od keltských dob je známé takzvané „vánoční poleno“. Poleno, které pochází ze stromu na vlastním pozemku nebo je získáno darem, se přitáhne do domu, ozdobí se cesmínou, břečťanem a jmelím, polije pivem a zapálí. Je prvním polenem, které zažehne oheň zimního slunovratu, jenž – jako i u ostatních důležitých keltských svátků – hraje nepostradatelnou roli. Popel z tohoto polena se pak zahrabává do půdy a přidává do krmiva domácích zvířat, aby byli požehnaní Sluncem, které hořící poleno představuje.
Germáni – Yule. Stejně jako u Keltů je i pro Germány zimní slunovrat svátkem slunce. Nazývá se Yule a dodnes není jisté, co toto slovo původně znamenalo. Dodnes je však živé, v různých jazycích se v několika obdobách používá jako synonymum Vánoc. Germáni zasvětili tento svátek bohu Ódinovi, na našem území uctívaném spíš pod jménem Wotan. V tento čas, podobně jako při Samainu, bylo možné komunikovat se zemřelými, protože hranice mezi světy se ztenčila. Slunce se oslavovalo tak, že se zapálilo kolo ze dřeva a větviček a nechalo se skutálet z kopce. Stejně jako Keltové, nechávali Germáni v nejkratší den roku otevřená okna a dveře svých domů, aby tak pozvali duchy předků do svých domů, kde by se mohli schovat před mrazy. Na počest mrtvých se příbytky také zdobily zelenými větvičkami a podobně. K tomuto svátku samozřejmě patří i hostina – připravila se různá jídla: koláče, ořechy a další. Tato hostina se však nejdříve nabídla mrtvým a až poté směli hodovat živí. Podle některých pramenů i u Germánů trvaly oslavy celých dvanáct dní.
Slované – Kračuň. To, co dnes nazýváme zimním slunovratem, byla u Slovanů celá série oslav a dnů s výjimečným postavením v rámci roku. Nejprve se slavil kračun, což byl ten „pravý“ zimní slunovrat – byl to svátek nejkratšího dne v roce. Následovala ovseň či useň, kdy se lidé posypávali zrním, koleda, kdy obcházeli s figurínou na počátku nového roku a nakonec maškarní průvody.
Kračun, který pravděpodobně pochází ze slova „krátký“, byl později pokládán za boha, ale není tomu tak. Byl to pouze název nejkratšího dne v roce a až dodatečně byl personifikován. Dodnes se v maďarštině a rumunštině Vánoce označují slovem odvozeným právě z kračunu. V některých oblastech se v tento den pekl obřadný chléb, který byl sněden až na nový rok. Stejně jako u Keltů a Germánů byl i u Slovanů velmi důležitý oheň. V průběhu nejkratšího dne se zapalovala svíce, z jejíhož plamínku se pak věštilo: na koho plamen ukazoval, ten měl v příštím roce zemřít. Naše rozkrajování jablka pochází také od Slovanů – i oni zjišťovali z jádra jablek nebo ořechů, jak jim bude sloužit zdraví. Využívala se i cibule: podle jejích rozložených plátků se soudilo, jestli bude příští rok počasí příznivé pro sklizeň. Dívky třásly střešními doškami a podle toho, která zrnka (pšeničná nebo ovesná) vypadla, usuzovali, zda bude jejich ženich chudý nebo bohatý. Opět se setkáváme s pálením ozdobeného polena, které spolu s germánským Yggdrasilem přešlo v naše zdobení stromku.
Ovseň, jak již název napovídá, měla mnoho společného se setbou. Někdy v době mezi zimním slunovratem a novým rokem se lidé obsypávali ovsem, aby si zajistili bohatou úrodu. Tento zvyk také symbolizoval probouzející se život v přírodě. Ovseň, stejně jako kračun, byl personifikován a zvlášť v ruských oblastech představován jako bůh přijíždějící na praseti. To souvisí s vepřovými hody v tomto čase. Pokud vám to něco připomíná, jste na správné stopě. Naše dnešní víra ve zlaté prase je pradávným symbolem rodícího se slunce, které vepř symbolizoval.
Koleda je slovo pocházející z dob antiky, kdy se místní kultury stýkaly s Římskou říší. Je odvozené z římského calendae (= první den v měsíci a počátek roku, z tohoto slova se poté vyvinul i výraz kalendář). Tuto slovanskou koledu dnes známe jako křesťanské koledování a chození tří králů. Slované tento svátek uctívali obcházením s figurou dítěte, která představovala právě zrozené slunce, tedy obraz začátku nového ročního cyklu. Chodilo se od domu k domu s písněmi a říkadly a prosilo se o obdarování. Štědrost zde zaručovala bohatství v příštím roce. U ruských Slovanů představovala koledu bíle oděná dívka, někdy i dvě, z nichž jedna byla chudou a druhá bohatou koledou. I to bylo symbolem změny z temné na světlou část roku. (zdroj: webové stránky PFI)
…a nebo je to všechno úplně jinak. Ke keši se dostanete stejně pohodlně od Libovice, Lotouše či z Kvílic. Přejeme vám příjemnou procházku či projížďku k tomuto kusu pískovce, který obyvatelé nedaleké zaniklé vísky téměř vytěžili. A mrkněte se na referenční bod R1. To je potřeba nějaké to světlo ;) Na místě je ohniště...když si vezmete s sebou buřtíky tak neprohloupíte.
Historii všech našich kešek si můžete prohlédnout ZDE