Dokonceni Pripadu podivne notifikace

Ahoj...možná by Tě zajímal konec příběhu. Tady je:

Cítím se tak lehce, bolest odchází snadno jako život z mého těla...všechny strasti jsou pojednou malé, vzdálené a nedůležité. Ty brďo, Bosch nekecal...bleskne mi hlavou, když  “zahlédnu” světlo na konci tunelu. Celý život jede jak TGV train a občas se z té jízdy vynoří odpověď jasná jak zvuk trubky ve Vejvanovského symfonii. Jedna odpověď však stále chybí. Proč tohle všechno? Nutkání k osvětlení pravdy je jako kotva ledoborce a táhne mě zpět do reality, do zhuntovaného těla, do bolesti. Tisíce střepů drásá mojí hlavu zevnitř. Zapijím tu hitparádu utrpení teplou krví...svojí krví. Když se mi konečně podaří rozlepit jedno oko a přes filtr Bloody Mary prokouknu, jen selhání hlasivek zabrání, abych zaječel. V hlavě se však hrůzné zděšení vrací v ozvěně jako nekonečná smyčka ďábelského samplu.

Pet@s? Jak...by to bylo možné? Viděl jsem jeho mrtvé tělo na vlastní oči, viděl jsem jeho oddělenou hlavu…

Snad se už mozek vyladil na halucinogenní mód, snad je to jen součást umírání...všechno by bylo lepší než zjištění, že kamarád je vraždící psychopat a že se to nikdo nedoví, protože poslední svědek leží tady na zemi...

“Zasraná svině”, podaří se mi zaskřehotat a upoutám úchylovu pozornost.

“A heleme se, kdopak se nám to tady probírá? Jak jsme se vydadali? ...uchechtne se a pootočí rožněm. Něco se blýskne. Pohled na pečínku mi znemožní promluvit. Poznávám v ní ruku...a na prstech...Pet@sův zlatý prsten. Zavírám oči a nechci už nic jiného než rychlý konec....vlastně… ne, musím znát pravdu...byť jen na chvíli.



Proč?” Podaří se mi vykoktat a odpovědí je mi smích tak mrazivý, že berla mrazilka je proti tomu špejlí v  jitrnici.

“Dovol mi, abych se představil....jsem Tonda, bratr Petra...jsme...ehm, byli jsme dvojčata”

“Proč?” opakuji… a ano v tomto poznávám stejný dar nepřímé “odpovědi” jako u jeho bratra.

“Pro slepičí kvoč…proč, proč...najednou se všichni ptají, chtějí znát odpovědi...najednou mi dávají pozornost..najednou nejsem vzduch, póvl, který je nutné ukrývat v blázinci.”

Začíná mi neodbytně svítat. Bláznivý bratr...pomsta. Něco však tady smrdí jako když se odkope selka. Něco je mi na tý zrůdě povědomé a známé...

“Ty si někdy jezdil s námi, že? A my jsme nic nepoznali…”

“...si na to kápnul a nebyli jste jediní kdo nic nepoznal”, smíchy vyprsknul kousky masa…”a teď už budu mít všechno a s tebou to tajemství zmizí navždy tady pod podlahou chatrče...neboj, budeš tam mít dobrou společnost...tedy kromě mého bratříčka, toho budu nosit dlouho v sobě” a pobaveně se zahryzává do ruky s prstenem.

Přehrávám si v hlavě situace, kdy se mi Petr zdál jiný...Petrohrad...proto to tu tak dobře znal, Krytí doupě tehdy...proto klidně pil až do rána a odjel vlakem...vždyť Pet@s, praktický abstinent bez pažouta nedá ani ránu. Kdo byl vlastně na Moravě ve sklípku? Paklíč při Terezínských hrách…na Velké kačerské žranici? Jak dlouho jsme byli klamáni?

“Šmejde...to ti neprojde. Myslíš, že to nikdo neprokoukne? Že mužeš žít cizí život, ukrást někomu identitu?”

Poslední co vidím je kladivo, řítící se na moje čelo...