Skaláčkův strýc Rudolf, hajný z polesí nedaleko Turnova, bydlel v krásné roubence na kraji lesa. Toho roku byla tuhá zima, všude spousty sněhu a tak Rudolf pravidelně vyrážel do lesa doplňovat zvířátkům krmivo do krmelců. Jednoho dne však na sněhu uklouzl tak nešťastně, že si zlomil nohu.
Když byl Skaláček navštívit strýčka v nemocnici a uslyšel, že zvířata nebudou mít v té strašné zimě co jíst, bez váhání se nabídl, že se ke strejdovi do roubenky nastěhuje a bude se o zvířata v lese starat. A opravdu, hned druhý den, po návratu ze školy, se do dočasně opuštěné Rudolfovy roubenky přestěhoval. Nikdy před tím však zvířatům jídlo do lesa nenosil, a tak ani nevěděl, kde se krmelce v lese nacházejí.
Naložil si do batohu kaštany, do pytle dal seno a vykročil po stopách ve sněhu směrem k lesu. První krmelec našel snadno, byl totiž hned za plotem. Zvířátkům naložil bohatě jídla a vydal se dál. V hlubokém sněhu byly strýcovy stopy pěkně vidět a tak snadno našel i druhý krmelec. Opět nasypal jelenům a srnkám hodně kaštanů a dal hodně sena. Když však chtěl pokračovat dál, s hrůzou zjistil, že pytel s krmením je skoro prázdný. "To jsem ale popleta", huboval sám sebe Skaláček. Musel totiž ještě dojít k dalším dvěma krmelcům. "Nedá se nic dělat, vrátím se a naberu nové zásoby".
Vrátil se tedy do roubenky, znovu nabral seno a kaštany a vydal se zpátky do lesa. Stopy měl prošlapané a tak netrvalo dlouho a byl zpátky u krmelce. Dál však už musel jít jen po starých zavátých stopách strýce Rudolfa. Bylo už pozdě odpoledne, začínalo se stmívat a tak to šlo čím dál tím hůř. A protože Skaláčka nenapadlo vzít si s sebou baterku, musel pokračovat dál jen při svitu vycházejícího měsíce. Skaláček věděl, že mu zbývá zásobit už jen jeden krmelec a tak to nechtěl vzdát.
Z ničeho nic začal foukat silný vítr a strhla se sněhová vánice. Stopy zavál sníh, měsíc se schoval za mraky a Skaláček dostal strach. Ocitl se sám uprostřed zimy v temném lese, daleko od lidí. Chvíli šel jedním směrem, chvíli zase jiným. Přepadla ho úzkost, že se úplně ztratil. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, zjevil se před ním obrovský jelen s mohutným parožím. Skaláček se nejprve pořádně vylekal, ale po chvilce, jak se tak na jelena díval, zdálo se mu, jako by jelen parožím ukazoval "Pojď za mnou a půjdeme tudy ze spodu". Vystrašený Skaláček nevěděl, jestli je to sen nebo skutečnost, přesto však za jelenem vykročil. V ten okamžik jelen o několik kroků poodskočil. Když se k němu Skaláček zase přiblížil, jelen opět popošel o několik kroků. Kolem fičela vánice, Skaláček si chránil tvář a díval se jen pod sebe, aby viděl jelenovy stopy.
Náhle, jakoby mávnutím kouzelného proutku, vichřice na okamžik ustala a Skaláček uviděl několik kroků před sebou dřevěný krmelec. Nad ničím nepřemýšlel, shodil batoh ze zad, vlezl do krmelce, zahrabal se do sena, a jak byl unavený, okamžitě usnul.
Když se ráno Skaláček probudil, krásně svítilo sluníčko a všude okolo ležena bělostná sněhová peřina. Krmelec byl obklopen zvířátky, hodujícími na dobrotách ze Skaláčkova batohu a všem bylo krásně.
Za chvilku dostal Skaláček taky hlad a tak se vydal zpátky do roubenky. Do školy sice přišel až po velké přestávce, když ale vyprávěl o svém nočním dobrodružství, dostal od pana učitele za pomoc zvířatům v lese pochvalu.
Pokud se Vám v Českém ráji líbí a chcete se Skaláčkem zažít ještě další dobrodružství pak můžete hledat dalších šest kešek (Prameny 2, Kapelník, Krokodýl, Pivovar, Orlí jeskyně a Skřítek).