Karel Mareš se narodil v Táboře 3. listopadu 1898 v rodině železničáře. Měl tři sourozence: Bratr František a sestra Aloisie se stali lékaři, druhá sestra Anna se později provdala a žila v Táboře. Karel Mareš studoval na táborském gymnáziu, po maturitě v r. 1917 byl odveden k pěšímu pluku č. 6 v Českých Budějovicích a se svojí jednotkou byl nasazen na italské frontě. Po zajetí vstoupil do čs. Legií. Po návratu jednotky do vlasti zůstal v armádě nově vzniklého československého státu a sloužil v Jihlavě. Zalíbilo se mu létání, proto se přihlásil do pozorovatelského kurzu v ČSVU Cheb. Vykonal v něm 30 letů převážně na typech letadel užívaných během 1. světové války.
Po ukončení byl převelen k leteckému pluku č.6 v Olomouci. Během dvou let měl možnost využít všech vědomostí a dovedností získaných v chebském kurzu při všech více než 160 letech. Ty vykonal během této doby nejen v Olomouci, ale také během stáže v Lyonu, kde zejména poznal bombardovací typy Breguet XIV a XIX. Od února 1925 nastoupil jako pilotní žák do VLU Cheb a absolvoval všechny tehdy možné typy pilotního výcviku: základní, pokračovací a také stíhací. Během dvouletého výcviku vykonal více než 1600 letů na strojích, které byly již ve většině vyrobeny v ČSR. Nejvyšší počet letů vykonal na typu AERO A -15, což ovšem byla jen jedna z verzí „bombarďáku“, jinak typu tov. Brandebburg, licenčně vyráběné v ČSR. Od roku 1927 do r. 1931 byl jmenován velitelem pilotní školy elementární ve VLU Prostějov. Během doby svého působení předal svoje znalosti a dovednosti řadě československých pilotů. Mnozí z nich pak bojovali za osvobození své země během II. světové války, nejčastěji na západě Evropy (např. František Peřina). Nejpouží- vanějším školním strojem byl Letov Š-18, na kterém se svými žáky vykonal téměř 3000 letů. Během svého pů- sobení v Prostějově se zúčastnil kurzu nočního létání, který pořádaly německé aerolinky.
Odtud odešel nejprve k LP 6 Praha, pak byl přeložen k LP 5 tamtéž. Zúčastnil se řady leteckých závodů, v roce 1936 vyhrál ve své kategorii na sportovním stroji Be-501 závod „12 hodin města Angers“. U těchto útvarů se seznámil s pilotáží bombardovacích a víceúčelových strojů. Bohužel, většina z nich byla starší koncepce, většinou to byly stroje dvouplošné a dvoumístné. Během svého působení v LP 6 vykonal Karel Mareš nejvíc letů (230) na takovémto starším typu Aero A-230, zatímco během své služby v LP 5 poznal také modernější stroje. Nejvíc letů- málo přes 300- vykonal na třímotorovém stroji licenční výroby Fokker F –IX.
Posléze byl v r. 1936 převelen do VTLÚ Praha, kde zejména testoval nové stroje. Ovšem, již dříve byl Karel Mareš zván na zkoušky nově vyrobených strojů v našich leteckých továrnách, ale v tomto ústavu měl možnost porovnávat vlastnosti strojů, vyrobených v našich leteckých továrnách s vlastnostmi strojů zahraniční výroby. Byl například pozván továrnou Fokker, aby se zúčastnil zalétávání víceúčelového dvoumotorového stroje Fokker G - 1. Měl možnost poznat vlastnosti dalších moderních bombardovacích strojů – britského Bristol Blenheim, francouzského Potez 63 a také sovětského stroje SB - 2. Republika nakoupila menší množství strojů SB – 2, které byly za jeho účasti dopravovány ze SSSR přes Rumunsko do ČSR. Samozřejmě bylo jeho povinností posuzovat schopnosti nově vyrobených moderních strojů čsl. továren – například stíhací Avie B – 35, bombardérů Aero 5 – 300 a Avie B – 158 a pozorovacího stroje Letov Š – 50. Během své letecké služby měl možnost posoudit vlastnosti celkem 50 prototypů jak domácí, tak zahraniční konstrukce a výroby.
Po 15. březnu 1939 se Karel Mareš zapojil do ilegální odbojové činnosti, po jejím prozrazení musel ale z Protektorátu odejít. Během tohoto odchodu na Západ a pak v odboji používal krycí jméno Karel Toman. Když konečně dorazil do Francie, stačil jen zorganizovat odjezd našich letců do Velké Británie na lodi Apapa. Na její palubě působil jako velitel tohoto kontingentu čsl. vojáků různých odborností a pomohl je dopravit do Velké Británie.
V srpnu 1940 byl jmenován prvním čs. velitelem 311. Czech. Bomb. Squadron, tuto funkci vykonával do května 1941. Během této doby kromě přeškolení čsl. letců na britské stroje Bristol Blenheim a zejména na bombardér Vickers Wellington vykonal celkem 6 operačních letů na cíle v Německu. Zúčastnil se též prvního náletu 311. peruti na Berlín dne 23.9.1940. Poté byl převelen na MNO v Londýně a odtud pak po roce opět převelen do vojenské mise v SSSR, kde vystřídal pplk. Perníkáře. Po odchodu gen. Heliodora Píky pak vykonával funkce velitele této mise až do r. 1946. Po návratu do osvobozené vlasti byl povýšen do generálské hodnosti, poté jmenován velitelem 1. letecké divize a postupně do dalších vysokých funkcí. Po únoru 1948 byl ale všech těchto funkcí plynule zbavován a dokonce byl tehdejším ministrem národní obrany Čepičkou degradován na vojína a vystěhován z pražského bytu. Díky pomoci svého bývalého řidiče našel i se svou rodinou ubytování i zaměstnání v Kosově Hoře. Tam nejdříve pracoval v dílně na výrobu autodí- lů, ale později byl přeřazen do nově vzniklého Státního statku a pověřen „vysokou funkcí“ kočího volského potahu, se kterým rozvážel po polích chlévskou mrvu. Stále byl sledován spolupracovníky STB. S pomocí dvou lékařů dr. Kotta a dr. Kareše, kteří pečovali o jeho zhoršující se zdravotní stav, již nebylo možné poslat ho za mříže. Zemřel 10.6.1960 v motolské nemocnici, když u něj propukla zhoubná nemoc.
Během své letecké činnosti v útvarech čsl. armády a britského královského letectva vykonal více než 11500 letů na 154 různých typech strojů československé i zahraniční výroby. V celkové době více než 3 000 letových hodin.
Prameny:
Vefl, J. : Causa generál Karel Mareš – Toman, Podbrdsko č.I, Příbram 1994, str. 69 – 83
Hlobil, M. : Fokker G – 1, Senzace pařížského aerosalonu 1936. Aero Plastic Kits Revue, č.68
Zápisník letů polního pilota letce Karla Mareše č. 1- 16
Pilot’s Flying Log Book – Karel Toman
Dagmar Jungmanová a Karel Ježil – rozhovor
Park (i keš samotná) byl přejmenován na generálovu počest dne 21.4.2018. Původní vzhled listingu se nachází níže.
Poslední kontrola keše: 12.12.2019
Návštěvy listingu od 25.11.2014
KOSOVA HORA
Obec Kosova Hora se rozkládá cca 35 km východně od Příbrami a
4 km východně od města Sedlčany.
První zmínka o Kosové Hoře je z roku 1272, kdy zde páni z Landštejna vybudovali tvrz, z níž se dodnes zachovaly sklepy. Okolo pak vznikla vesnice, zprvu jako hornická osada. Povrchová naleziště však byla brzy vyčerpána a lidé se začali věnovat zemědělství.
Až do husitských válek patřila vesnice vítkovské šlechtě, která se psala jako páni z Kosovy Hory. V husitských válkách tento rod zahynul a tvrz zpustla. Teprve v roce 1474 se do Kosovy Hory přistěhovali ze svého nedalekého Červeného Hrádku páni z Říčan a malá osada se rozrostla na městečko. K rozkvětu přispělo zejména to, že za krále Vladislava bylo povoleno usadit se tu početné židovské menšině. Vznikla tak židovská obec, byla založena synagoga a židovská škola. Dodnes je patrné, jak byla tato čtvrť s úzkými uličkami oddělena od ostatní obce. Židé vnesli do městečka podnikatelského ducha a založili několik živností, zejména koželužských. Za městečkem zůstal dodnes zachován židovský hřbitov (GC2V48Z) se starými náhrobky, z nichž některé jsou z 2.poloviny 16.století. Páni z Říčan zde postavili pivovar, sýrárnu a škrobárnu, založili rybníky, vymohli Kosově hoře městský znak a několik výročních trhů.
Největší rozvoj zaznamenala Kosova Hora v 16. a začátkem 17. století, kdy zde byl postaven trojkřídlý renesanční zámek s průběžnou arkádovou chodbou v přízemí a hranolovitou věží v průčelí. Ve stejném století byl přestavěn i farní kostel, připomínaný již v roce 1350.
Po porážce na Bílé Hoře přišli na městečko těžké časy. Říčanští se zúčastnili vzpoury proti Ferdinandovi II. a císař dal Kosovu Horu zkonfiskovat. Nový majitel Albrecht z Valdštejna ji však brzy prodal Sezimovi z Vrtby. Po vyrabování švédským vojskem v roce 1635 zanikala zdejší řemesla. Počátkem 18. století, za nového majitele rytíře Václava Vojtěcha Karvinského, došlo sice znovu k rozkvětu městečka, ale jeho obyvatelé byli sužováni těžkou robotou. Počátkem 19. století, po smrti Karvinského, se Kosova Hora dostala do vlastnictví Františka Mladoty ze Solopysk. Ten zakončil důkladnou rekonstrukci zámku ve stylu empíru.
Dnešní podobu získalo kosovské sídlo v roce 1961, kdy byla fasáda pokryta novými sgrafity podle původních zbytků pod omítkou. Zámek je dnes v podstatě dvoukřídlá, patrová stavba nepravidelného půdorysu. V ose hlavního průčelí je nízký štít, na části dvorního průčelí je arkáda. Zámek není v současné době veřejnosti přístupný.
Letecký pohled na Kosovu Horu z roku 2011, v době, kdy má trvalý pobyt na území "Kosovky" úředně hlášeno kolem 1200 obyvatel.
Současná podoba zámku.
Nově budované sportovní, relaxační a odpočinkové centrum Kosovky.
