Zaniklé vesnice jihočeského pohraničí – Bučina (Buchwald)

O této sérii kešek

Série Zaniklé vesnice Šumavy obsahuje následující obce:

Ačkoliv se jedná o mysterky, nevyžadují žádnou domácí přípravu a vše se dozvíte na úvodních souřadnicích.

O obci Bučina

Historie

Středověk

Neosídleno

Ranný novověk

Z důvodu stále se zvyšujícího počtu přepadávání obchodníků a soumarů přicházejících z Pasova po Zlaté stezce se Marie Terezie rozhodla, že kolem této stezky vymýtí les a nechá vymýcenou oblast kolem pramene Vltavy osídlit. Vydala také patent, díky němuž byly na Šumavě  vybudovány i další cesty a silnice. Z neprostupné divočiny původního bukového  lesa vzniká osada Buchet,  později přejmenovaná na Bučinu. Podle lesa, z něhož některé staré buky stojí na Bučině dodnes, je na pečeti  obce vyobrazen právě buk. Obec byla založená okolo 1770 (Kaplan  Josef  Dont, který sloužil na Kvildě, uvádí jako rok založení Bučiny rok 1774) a a náležela ke zdíkovskému panství, od roku 1776 existují první záznamy narození v matrice Rejštejna, která byla první farností pro bučinské obyvatele. K roku 1786 se uvádělo 12 domů. První osadníci měli být potomci tzv. "Králováků" a pocházeli z okolí Stodůlek/Stadln (s výjimkou rodiny Peter), jména prvních osadníků: Peter (čp.2), Leirich (čp. 2), Plechinger (č.p.5), Bauer (č.p. 6), Harant (č.p.7), a patrně i Strunz (č.p.4).  Z dvanácti králováckých rodin se sedm usadilo v Bučině a zbylých pět obsadilo osadu Chaloupky. Rozsáhlejší osídlování pak nastalo mezi lety 1777 –1778 a po prvním sčítání obyvatel v roce 1793 žilo na Bučině již sto obyvatel ve 13 domech. Prvním postaveným domem byla hájovna, po ní pak pět statků a u Čertova potoka mlýn.  Od roku 1709 spadala Bučina pod farnost Kvilda, kde byl kostel zasvěcen svatému Štěpánu, a od roku 1828 ke Knížecím Pláním, kde byl kostel zasvěcen svatému Janu a kam byla také doručována pošta. Osada  Chaloupky vznikla  ve stejné  době jako obec Bučina, tedy na samém sklonku 18. století.

19. století

Obec spadala původně farností ke Kvildě a v roce 1849 se stala Bučina i její součástí. Až téměř o dvacet let později vroce 1867 se stává Bučina s Chaloupkami  a s osadou  Na Mlýnské Mýtině obcí s vlastní samosprávou. Od roku 1846 vlastní Zdíkovské panství hrabě Thun von Hohenstein. Tento rod jej následně drží až do pozemkové reformy po první světové válce. Hrabě Hohenstein se rozhodl omezit původní královácká práva svobodných sedláků, zejména  pak právo svobodného využívání lesa. Sedláci byli  zásadně proti a došlo k dlouhému, vleklému sporu, který však nakonec skončil oboustranným kompromisem.  Sedlákům byly postoupeny lesy v okolí Bučiny do jejich soukromého vlastnictví. Byly rozděleny tak, aby každý sedlák dostal 17,40 ha a sám hrabě se dokonce rozdělováno lesa osobně v roce 1866 zúčastnil. Za tento smírný a pro obě strany uspokojivý konec daroval hrabě obci 4000 guldenů na výstavbu školy. Ta byla dostavena o dva roky později.  V osadě Chaloupky stálo v roce 1805 pět domů, v jednom z nich bydlel například švec Johann Neuburger, který zužitkovával vykácené dřevo a vyráběl tradiční dřeváky a jiné dřevěné předměty. V roce 1908 byla v Chaloupkách postavena i škola a stával tu také hostinec Josefa Nadera čp. 11. Peter Strunz pocházející z Chaloupek zase založil ve Kvildě pilu na zpracování resonančního dřeva. V osadě Na Mlýnské Mýtině se nacházelo celkem deset  domů.  Jedním z prvních  byla Seewaldova pila a mlýn(Seewaldsäge nebo také Raimundnsäge), jež poháněla voda z Čertova potoka (Teulfelsbach). Tento mlýn se stal velice důležitým zdrojem mouky pro místní i okolní obyvatele Bučiny a Chaloupek. V místě  osady se dříve nacházel  hustý les, který byl vykácen a vznikly tak mýtiny.  Díky mlýnu a ostatním domům postaveným na těchto mýtinách se začalo osadě říkat Na Mlýnské Mýtině či Mlýnské domky. Okolí osady bylo velmi vlhké a žilo  zde  hodně  žab,  proto se mezi místními obyvateli vžil i název Froschau.

Do r. 1945

Posledním vlastníkem zdíkovského panství byl Dr. Jaroslav Thun von Hohenstein, ale v roce 1921  mu bylo panství odňato v rámci pozemkové reformy. Panství bylo prodáno za 11000000 Kčs. Po  vyhlášení  mobilizace 26. 7. 1914 muselo do války odejít 72  mužů, 11 z nich zemřelo, další 4 byli v ruském zajetí. Příchod českých vojáků do  pohraničí nedoprovázelo žádné násilí. Vojáci začali střežit bavorsko-české hranice a odebrali lidem případné zbraně. V roce 1920 pak vojáci odchází. V roce 1922 bylo do obce zavedeno elektrické osvětlení. V domě u pily se nainstalovaly generátory,  díky kterým byla elektrická  energie rozváděna do celé  obce. Spotřebitelé platili  měsíčně 8  Kčs. O dva roky  později byla v obci zřízena i obecní knihovna. Ve 30. letech dolehla na obec velká hospodářská krize a panovala zde chudoba. Rokem 1934 také končí zápisy v bučinské kronice.

Po r. 1945

Zatímco ještě v roce 1945 byly v obci převážně němečtí obyvatelé (273 Němců a pouze 10 českých členů finanční rady), v roce 1946, kdy bylo vyhoštěno německé obyvatelstvo, se situace zcela obrátila. Pro  pohraniční  vesnice byl dalším zlomovým rokem rok 1956. Domy, které nebyly zbourány do této chvíle, byly podpáleny a srovnány se zemí, stejně tak i bučiny a místní kaple zasvěcená Panně Marii. Na Bučině dnes najdeme jen nově rekonstruovaný Pešlův hotel pojmenovaný Alpská vyhlídka, nově postavenou kapličku, několik polorozpadlých základů a nájezdů do stodoly a tzv. finské domky, postavené pro pohraniční důstojníky.

Po r. 1989

V roce 1992 byla potomky zakladatele Kilianem, Gottfriedem a Michaelem Fastnerovými obnovena kaple sv. Michaela v původní podobě.

Současnost

V současné době se zde nachází pouze obnovená kaple sv. Michala (znovupostavena v roce 1992), rekonstruovaný hotel Pešlova chata pojmenovaný Alpská vyhlídka, několik polorozpadlých základů a nájezdů do stodoly a tzv. finské domky, postavené pro pohraniční důstojníky.

Zajímavosti

Nejvýše položená obec v Čechách, položena na Zlaté stezce, dřevařská obec - na zpracování dřeva se v okolí Bučiny soustředilo několik pil: Kufnerova pila na Bučině, Seewaldova pila v osadě Na Mlýnské Mýtině a v Chaloupkách Reichartova pila. Nejvíce  práce měli  dělníci v 70. letech 19. století, tedy v době již zmiňované kůrovcové katastrofy. Aby se dřevo co nejdříve zpracovalo, bylo najímáno velké množství pomocné síly i z různých zemí. V revíru  Bučina bylo najato 200 až 400  dělníků z Tyrolska či dokonce z Chorvatska. Někteří se již domů  nevrátili, jako např. Francesko  Zanella, který přišel se sestrou a bratrem zjižního Tyrolska a vzal si dceru hostinského Plechingera. Poté přejmenoval Plechingerův hostinec na „Zum Tiroler“(viz dům čp. 5). Dřevo v okolí  Bučiny bylo velmi cenné. Až 500  let staré části smrku  byly vystavovány na výstavě ve Vídni v roce  873. Tam se také dlouho posílalo na výrobu hudebních nástrojů.

Bučiny byly rodištěm národoveckého šumavského básníka Johanna Petera zvaného "šumavský Rosegger". Narodil se roku 1858 na Bučině do rodiny rychtáře a zemřel roku 1935 ve Vimperku. Jeho praděd Adalbert byl prvním rychtářem Bučiny a přišel od Rejštejna jako Králováků. Rychtářství se  pak v rodině dědilo z otce na syna. Byla to velmi vzdělaná rodina, která vedla i obchod se dřevem. Jeho otec měl velké zásluhy na zřízení bučinské školy a bojoval také za práva sedláků poté, co byla zrušena královácká privilegia. Po otci zdědil rychtu nejstarší syn Franz. Upadl ale do dluhů a rodina musela dům opustit.

Bučina spadala pod farnost Knížecí Pláně, mezi lety 1938-1945 patřila Bučina pod župu Bayerische Ostmark s hl. m. v Bayreuthu.

Ke konci války procházeli obcí uprchlíci, koncem války tudy byly převáženy movité věci přes hranici. 5.5.1945 byla Bučina obsazena americkou armádou a v rámci odsunu bylo její původní obyvatelstvo koncentrováno v intenračním táboře ve Vimperku. Odsun probíhal přes Vimperk, Plzeň, Řezno do Eggenfeldenu, vyhnanci se scházejí každoročně ve Finsterau.

Michael Plechinger byl významným činitelem spolku Böhmerwald Gmoa v Linci v meziválečném období, byla zde odbočka Německého pošumavského spolku (Deutscher Böhmerwaldbund).

Starostové: Franz Plechinger (do cca 1877), Franz Kufner, Michael Harant (od 1895 do 1906), Johann Baier, (1906-1914), Markus Plechinger (1914-1918), Peter Leirich (1918-1922), Franz Plechinger (1922-1928), Leo Bauer (1928-1938), Ferdinand Bauer (1938-1945).

O obci Bučina se dočtete podrobněji:

https://www.photostruk.cz

K vlastní kešce

Na úvodních souřadnicích se dobře rozhlédněte – kešku hledejte poblíž ve skupině smrků.

Protože se jedná o sérii, nezapomeňte si v kešce opsat písmeno a číslo, které vám pomůže v určení umístění finální kešky.

Nápověda

Ve výši očí