Chrám je obecné označení pro stavbu, místo nebo komplex budov určených k bohoslužbám, i jiným podobným náboženským účelům. Konkrétní náboženské směry mívají i specifická označení pro své sakrální stavby: křesťané kostel, židé synagoga, muslimové mešita a další. Pro tuto sérii je název „chrám“ použit v širším smyslu tohoto slova. Je jím míněno i jakékoliv místo nebo stavba, která slouží nebo sloužila také k shromážděním lidí, které spojuje určitá filozofie nebo životní styl.
Kostel Povýšení svatého kříže stojí v jihozápadním koutě Velkého náměstí a kdysi náležel k dominikánskému konventu. Vznikl asi na přelomu třetí a čtvrté čtvrtiny 13. století, jeho stavebníkem byl pravděpodobně král.
Byl tvořený protáhlým presbyteriem, ke kterému se na západě připojovala pravděpodobně trojlodní prostora o stejné délce jako presbyterium. Kněžiště bylo sklenuto křížovou klenbou se žebry. K jeho jižnímu boku přiléhala kaple Všech svatých, která byla asi přistavěna velmi záhy. K severnímu boku pak byla před rokem 1357 přistavěna kaple Těla Kristova. Obě kaple byly polygonálně zakončené, sklenuté křížovými klenbami se žebry.
Dne 20. srpna 1419 byl klášter přepaden husitskými radikály z řad městského obyvatelstva a následně vypálen a rozbořen. Tehdy zřejmě z podstatné části zaniklo trojlodí a poničeno bylo také presbyterium hlavní lodi.
V následujících dvou stoletích tak byly z pobořeného kostela využívány pouze obě někdejší chórové kaple - kaple Všech svatých zřejmě k bohoslužebným účelům, kaple Těla Kristova byla ve druhé polovině 16. století upravena na solnici.
Neutěšený stav kostela se začal měnit až s návratem dominikánů do Písku koncem dvacátých let 17. století. Převor Martin Valaský nechal nově zaklenout někdejší kapli Těla Kristova (solnici), aby mohla být užívána k bohoslužbám - jedná se o dnešní zúženou východní část kostela. Někdy před rokem 1667 byla tato rozměrově skromná svatyně rozšířena směrem na západ; z původní malé kaple se tak stalo vlastně presbyterium, k němuž byla přistavěna loď, která sahala do míst, kde se dnes připojují boční kaple (v úrovni kazatelny). Ve druhé polovině osmdesátých let 17. století začala stavba věže přiléhající dnes k severovýchodnímu nároží kostela, která byla, s výjimkou nejvyššího patra, dokončena roku 1698.
K dalšímu rozšíření velikostí již nevyhovujícího kostela došlo hned po roce 1716, čímž kostel získal nynější podobu. Zřejmě v téže době byla také do východní části kostela vestavěna kruchta. Poslední významnější úprava proběhla v roce 1824, kdy bylo přistavěno nejvyšší patro věže. Citelnou ztrátu utrpěl areál kostela v roce 1935, kdy byla zbořena gotická chórová kaple Všech svatých.
Kostel spravuje římskokatolická církev a využívá jej střídavě také řeckokatolická církev.
Řeckokatolická církev byla založena roku 1596 v Haliči. Základem byla část pravoslavných církví, která se v polsko-litevském státě na základě brestlitevské unie odštěpila od pravoslaví a podrobila Římu. Do roku 1918 podléhali v českých zemích její příslušníci (tzv. uniaté) řeckokatolické hierarchii v Haliči. Po vzniku ČSR byla i na české země rozšířena pravomoc řeckokatolického biskupství (eparchie) v Prešově. Roku 1950 byla Církev řeckokatolická zakázána a všichni její věřící byli úředně prohlášeni za pravoslavné. Činnost byla opět povolena v roce 1968 a plně obnovena byla až po roce 1989.
Římskokatolická církev s Řeckokatolickou církví úzce spolupracuje a považuje ji za součást jediné katolické církve ve smyslu rovnosti příslušnosti k církvi – společenství křesťanů. Řeckokatolické církve uznávají autoritu papeže a sdílejí s římskokatolickou církví dogmatickou nauku. Liturgie je však sloužena a slavena nikoli v latinském ritu, ale v byzantském. Pravoslavné církve nazývají řeckokatolické církve (nyní již hanlivě) uniatskými církvemi a považují je za odpadlíky od pravoslaví.
JAK NA KEŠ
Když najdete strom, pod kterým byla pořízana tato fotografie, najdete i keš. Přístup je po cestách a mezích, není nutné chodit přes pole.
V keši není tužka a nezapomeňte si opsat bonusové číslo.