Přestože Adamov disponoval strojírnou, která pro německou mašinerii vyráběla válečný materiál, válečné útrapy se mu po většinu války vyhnuly. Z Anglie byly několikrát vyslány k Adamovu spojenecké bombardéry, v členitém terénu cíl však nenašly.
Dne 14. dubna byl vypracován plán na celkovou destrukci závodu. O čtyři dny později utekli ze závodu civilní zaměstnanci německé národnosti.
Dne 20. dubna přišli do Adamova první ustupující vojenské jednotky od Brna. V Adamově se ubytovaly. Vozy s potravinami, municí a výzbrojí rozestavily po ulicích, před domy, do zahrad - koně ustájily ve větších místnostech jako např. na Sokolovně, v čekárně na nádraží, v kancelářích a dílnách. Na Horce a u nádraží rozestavěly děla, na cestách v okolí Adamově budovaly záseky, kulometná hnízda a tankové pasti. Od 22. dubna byla obec bez elektrického proudu.
Dne 25. dubna byl proveden první nálet tří ruských letounů na Adamov. Při tomto náletu vyhořela dřevěná budova mzdové účtárny. Nálety se stávaly častěji.
Při jednom z dalších náletů zahynula i jediná adamovská oběť druhé světové války – František Macháček. V ulicích padlo také několik německých vojáků, kteří byli pohřbeni na místě smrti, u kostela nebo na hřbitově. Dle plánů Rudé armády měl být Adamov obchvatem vzat do kleští a následně obsazen útokem.
8. května navečer bylo oznámeno stanné právo, zákaz pobytu na ulici, starosta obce Jen Melč byl zatčen. Kolem půl páté ráno druhého dne byly vyhozeny do vzduchu všechny tři mosty přes řeku Svitavu, ale i mosty v okolí Adamova, zapálena administrativní budova a zničena elektrocentrála. Brzy ráno obec Němci opustili.
Jak tuto dobu popisuje kronikář obce?
Tuto dobu, těsně před koncem války si dobře zapamatují zejména místní Škodovy závody. Ustupující Němci, a to jak civilisté, tak i později vojsko vykradli všecky zásoby určené pro dělníky. Co sami nepobrali rozebrali si místní občané. Bylo toho moc málo, co němci zanechali, ale mělo to bohužel nepěknou odezvu. Tímto, poměrně omluvitelným rozebráním potravin, jihž byl nedostatek, byl dán signál k obecnému vtrhnutí nezodpovědných živlů do závodu, který byl z nepochopitelných důvodů českým vedením závodu opuštěn, a všecky brány závodu dokořán zůstaly otevřeny. Občané, jejichž nervy byly vydrážděny očekáváním boje a válečných hrůz, které byly takřka přede dveřmi, vtrhli do závodu jindy tak úzkostlivě hlídaného štábem ozbrojených „werkšuců“ (Werkschütz - ochrana závodu) a odnášeli odsud vše, co se vzít dalo. V tomto vykrádání závodu měli prim zejména občané z blízkého (i vzdálenějšího) okolí, kteří na vozech odváželi i menší stroje, dále motory, celé kupy různého nářadí, měřící přístroje, mikrometry, kancelářský nábytek (stoly, židle a skříně) dílenské zařízení, kancelářské potřeby a papír, provazy, lana a řetězy, benzin, olej, petrolej, barvy a laky, čistící potřeby (kartáče a pometla), hřebíky, šrouby, dráty, plechy, prkna, trámy, pletivo, uhlí, brambory a j., zkrátka vše, co odnést dalo. Hrozný byl pohled do dílen, skladů a kanceláří, kde se vše válelo v jedné směsici s úlomky rozbitých strojů, zdiva a skla. Vyházené, rozbité a převrácené regály skladů, vypáčené stoly a skříně kanceláří, vypuštěné hasící přístroje, rozbité sudy se zelím, sklenice s rajčaty a okurky, rozbité a ušlapané krechty brambor a rozházené hromady uhlí na nádvoří továrny, to vše skrývalo hrůzný obraz zkázy, způsobený ne nepřítelem, ale vlastními lidmi. - Podle názoru současníků mělo zůstat české vedení závodu na místě, uzavřít závod a nikdo by se byl ani neodvážil vstoupit do závodu, tím méně z něho něco odnášet. Když ale zůstaly všechny dveře dílen a kanceláří po celý čas otevřeny, nelze se divit, že se toho zneužilo k vykrádání a zhanobení závodu.
Další velikou pohromou pro závod bylo zničení strojů v dílnách: Téměř všecky obráběcí i pomocné stroje závodu, soustruhy a revolvery, frézy, brusky a vrtačky, motory transmisní, stroje svařovací, měřící a zkoušecí aparáty, turbiny, kompresory a jiné stroje byly opatřeny náložemi a rozbity. Detonacemi byly přirozeně poškozeny také dílny a kanceláře, výdejny nářadí, stěny a střechy budov a rozbity všechna okna.
Kolem poledne 8. května se v Adamově objevil první sovětský vojín, který přijel od Střelčí. Následovala jej kolona Rudé armády. Místní obyvatelstvo společně s ženisty se dalo okamžitě do obnovování zbořeného železničního mostu. Vojáci jej poté překročili a pokračovali v pronásledování Němců směrem k Útěchovu.
Na závěr připojuji vzpomínku pana Konečného na 8. květen:
Začalo to vlastně koncem dubna. 25. dubna osvobodila Sovětská armáda Brno a zároveň podnikla po průzkumu letecký nálet na Adamov, kde v tu dobu byly ještě umístěny Schörnerové "jelení divise".
Fronta se ustálila u Babic, kde se po celých 14 dnů bojovalo. A tu vzpomeňte se mou, jak všichni občané Adamova žili po plných 14 dnů ve sklepích, nebo v jeskynních v lese.
Tímto zdržením fronty utrpěl Adamov velký ztráty hospodářské, zvláště byl postižen náš závod, když po celých posledních 14 dnů Němci ničili v závodě stroje i jiný hospodářský majetek.
Byly zničeny všechny stroje v oddělení VK, ST I, NA a na nynějším ZN I. Svou práci prováděli Němci důkladně. Pod jednotlivé stroje umísťovali nálože a zničili tak vše, co se dalo, aby závod nebyl schopen další výroby.
Ilegální skupina KSČ čítala v Adamově čtyři muže, kteří neměli k disposici žádné zbraně a museli nečinně přihlížet k řádění těchto barbarů. Snažili jsme se aspoň proniknout přes frontu, abychom spolu se Sovětskou armádou pomohli bojovat a zachraňovat to, co se ještě zachránit dalo.
S úzkostí jsme sledovali rabování i některých našich občanů v závodě. Snažili jsme se najít elektrické vedení od podminovaných dvou mostů přes řeku Svitavu, a to jak železničního, tak i krásného železobetonového dopravního mostu.
Dnes vzpomínám těchto chvil společně s manželkou, která byla v tu dobu zaměstnána jako školnice na bývalé újezdní škole, kde jsme bydleli. Měli jsme příležitost sledovat jednání hitlerovců, kteří byli v tu dobu ve škole ubytováni a kterým škola sloužila jako nástupní stanice ke střídání jak na frontu k Babicím, tak i na druhou stranu na Útěchov.
V první květnové dny byla jejich tak zvaná "bojová morálka" docela pod "psa", a byli svými veliteli udržováni jenom pohrůžkou zastřelením. Bylo jasně vidět, že už to dlouho nevydrží.
Konečně 8. května navečer bylo ohlášeno stanné právo, zákaz pobytu na ulici, starosta obce, soudruh Melč, byl vzat do vazby jako rukojmí a k ránu o půl páté byly vyhozeny do vzduchu oba mosty přes řeku Svitavu, které se nám nepodařilo zachránit. Naše administrativní budova polita benzinem a zapálena. Elektrická centrála byla rovněž zničena.
Uspokojeni tímto řáděním pod tlakem postupující Sovětské armády, konečně se dali Němci na ústup. Od této chvíle byly oči nás všech – upřeny k Babicím – a každý se snažil být první, kdo ohlásí ostatním: "Vidím rudoarmějce!"
Dopoledne jsme pro pořádek zajišťovali strážnou službu "Rudé gardy". Konečně – konečně, po několika hodinách toužebného čekání asi o půl jedné hodině odpoledne vidím směrem od Střelčí přijíždět na konci prvního Rudoarmějce – mladého, krásného člověka, s první rudou hvězdou na čepici – kapitána.
Stavím se do pozoru a zdravím:
"Zdrávstvujtě továryš"
A slov bylo málo pro to, co všechno chtělo v tu chvíli srdce prvníma bratru říci.
"Zdrávstvuj!" – odpovídá, ale není ještě čas na řeči, třeba činů a tak i další slova milého sovětčíka – bystro nádo mosty robit – nám jasně říkají, že je nutné dát se všichni dohromady a pomoci k nejrychlejšímu postupu Sovětské armádě a že teprve potom, až poslední Němec bude vyhnán z naší vlasti, teprve potom bude čas k vřelým slovům díků, kterými jsme byli tak přeplnění.
Uvědomili jsme si to všichni. A ten elán, se kterým jsme začali opravovat železniční most – ten byl opravdu tím nejlepším přivítáním Sovětské armády. Však už byl nejvyšší čas. Sovětská vojska se přihnala opravdu jako vítr přes Adamov po zhruba opraveném mostě a dále pokračovala v pronásledování Němců směrem na Útěchov. Ani jsme nestačili odpovídat na otázky: "Kde Germanec a Vlasovec?"
A pak dny, které od začátku roku do 8. května nám trvaly tak nekonečně dlouho – letěly doslova jako voda při práci na odstraňování škod napáchaných válkou. Vždyť od svítání do setmění zdál se každý den tak krátký…
Ulice, po které do Adamova vkročila Rudá armáda, se po válce pojmenovala na počest osvobození Ulicí Rudé armády. Po Sametové revoluci byla přejmenována na ulici Osvobození.
Text je převzat ze stránky https://www.adamovaokoli.cz/udalosti/konec_valky_1945.html webu adamovaokoli.cz, který spravuji. Na těchto stránkách se můžete dočíst o dalších zajímavostech z města Adamova a okolí.