Coudenhove-Kalergi Traditional Geocache

Richard Coudenhove-Kalergi

Na podzim 2007 jsme si pripomneli 113. výrocí narození jednoho z otcu myšlenky sjednocené Evropy, iniciátora vzniku Rady Evropy a otce Evropské hymny – univerzitního profesora Dr. Richarda Coudenhove-Kalergi (cti Kudenhóve-Kalerdži).

Richard Coudenhove-Kalergi se narodil rakouskému diplomatovi Heinrichu Coudenhove-Kalergimu a jeho japonské manželce Mitsuko Aoyama (pocházející ze staré samurajské dynastie) dne 16. listopadu 1894 v Tokiu.

V Cechách není príliš známo, že zakladatel Panevropského hnutí a horlivý propagátor myšlenky sjednocené Evropy (Panevropy) je vlastne velice úzce spjat s naší zemí. Díky príbehu jeho matky – první Japonky, která se trvale usadila v Evrope – který byl zpracován jak literárne, tak filmove, jsou on i jeho rodina známi dokonce více v Japonsku než u nás.

Když byly malému Richardovi dva roky, presídlili jeho rodice do Pobežovic (tehdejší název Ronsperg), rodinného sídla v západních Cechách. Heinrich Coudenhove tu v prostredí plném národnostních konfliktu vytvoril pro svou rodinu pozoruhodnou kosmopolitní oázu. Spolecnice jeho ženy pocházela z Uherska, guvernantky detí z Anglie a Francie, jeho osobní sekretár byl Bavor, generální reditel Cech, ucitel turectiny albánský muslim, komorník Armén a mezi vítané hosty patril ucený plzenský rabín a také Ind Suraworthy. Napetí mezi Nemci a Cechy však nezustalo detem utajeno: jazyková hranice se nacházela v petikilometrové vzdálenosti, nemecká hranice byla deset kilometru daleko. Deti si také všimly, že dva místní vudci nemeckých nacionalistu meli "germánská" jména Dworacek a Mrkwicka, zatímco oba na zámku bydlící Ceši (generální reditel a matcina ucitelka kreslení) se jmenovali Bodenstein a Emmingerová.

Srdcem pobežovického zámku byla bohatá knihovna odrážející Coudenhovovo hledání spolecného jádra velkých svetových kultur, filozofií a náboženství. Heinrich Coudenhove byl zároven rakouským patriotem, jenž se zabýval reformou habsburského mnohonárodnostního státu. Jeho syn Richard prenesl po roce 1918 jeho zásady z podunajského prostoru na celou Evropu.

Po otcove smrti prevzala rízení rodinných záležitostí matka, mezi níž a Richardem existoval vztah založený na úcte a lásce. Presto mezi nimi došlo k roztržce, když se v prubehu svých stredoškolských studií ve vídenském Theresianu (tradicní elitní škole monarchie, která své studenty pripravovala na diplomatickou ci vojenskou kariéru) ješte nezletilý Richard zamiloval do uznávané herecky Burgtheateru Idy Rollandové, o ctrnáct let starší.

Behem první svetové války vystudoval Richard Coudenhove filosofii a moderní dejiny na vídenské univerzite. Vzhledem k pošramocenému zdraví nebyl uznán schopným vojenské služby, a tak se vyhnul válecným jatkám. Ješte behem studií se oženil s Idou Rollandovou. Svazek s podstatne starší ženou vedl k rozchodu s rodinou, otevrel však mladému mysliteli nový svet, plný umelcu a publicistu nejruznejších politických odstínu. Zánik monarchie privítal naplnen vírou ve zrození nové doby. Velké nadeje vkládal do mírového programu amerického prezidenta Wilsona i Spolecnosti národu.

Již na podzim roku 1918 se mladý Coudenhove pripojil ke vznikajícímu pacifistickému hnutí. Zpocátku se priradil ke skupine spisovatelu, kterou vedl v Mnichove Heinrich Mann a v Berlíne Kurt Hiller. Po názorových rozporech individualista Coudenhove tento okruh opustil. V ríjnu 1920 zverejnil svuj návrh vyclenit Víden z Rakouska, udelat z ní sídlo Spolecnosti národu a neutrální mezinárodní mesto. Tento plán se stal po roce 1955 do jisté míry skutecností, když se Víden stala spolu s New Yorkem a Ženevou jedním ze trí hlavních sídel Organizace spojených národu a Rakousko vyhlásilo neutralitu.

Na jare 1923 se Coudenhove stáhl na hornorakouský zámek Würting, aby napsal knihu Panevropa. Ve svých pametech uznal, že velkou inspirací mu byl spis nemeckého publicisty Alfreda Frieda Pan-Amerika, jenž byl vydán v Curychu roku 1910. Coudenhove byl od pocátku odhodlán založit politické hnutí. Význam jeho knihy tak odpovídá ambicím, které do ní její tvurce vkládal. Považuje se za prvotní impuls procesu sjednocování Evropy a je oznacována za jednu z nejduležitejších politických knih 20. století. Recenzenti dodnes vyzdvihují její výjimecnou kompaktnost a naléhavost motivu dokazujících nutnost evropského sjednocení. Pripomenme si alespon šest nejzávažnejších argumentu:

• 1. Versailleský mírový systém je nedokonalý, Spolecnost národu také zklamala. Jedinou možností, jak zabezpecit mír, je sjednocení Evropy.
• 2. Ekonomická nezbytnost Panevropy. Ke vzestupu životní úrovne muže dojít pouze vytvorením jednotného hospodárského prostoru na základe celní unie a spolecného trhu. Je nutné, aby ekonomická spolupráce byla podmínena politicky.
• 3. Panevropa jako ochrana pred svetovou hegemonií Ruska a Spojených státu amerických. Coudenhove ve své knize zvlášte varoval pred ruským nebezpecím: "V okamžiku, kdy se mu naskytne možnost podrídit si Evropu, Rusko tuto možnost uskutecní - at již bude rudé, ci bílé. Dejiny stavejí Evropu pred rozhodnutí: bud se povznese nad národní neprátelství a sjednotí se do státního spolecenství, nebo padne za obet ruské dobyvacnosti. Tretí možnost Evropa nemá."
• 4. Sjednocená Evropa prinese zrušení hranic, a tak definitivne vyreší národnostní a menšinové otázky.
• 5. Panevropa jako prostredek obnovení tvurcích sil Evropy. Coudenhove v tomto smeru odmítal pesimismus evropských intelektuálu: "Evropa stále zustává nejkvalitnejším lidským rezervoárem sveta. Vzkvétající Americané jsou Evropané presazení do jiného politického prostredí. Senilní nejsou evropské národy, ale jejich politický systém."
• 6. Roztríštená Evropa je anachronismus. Technický vývoj a ekonomická konkurence si vyžadují sjednocenou Evropu.

Coudenhovova Panevropa byla Evropou bez Anglie a bez Ruska, ve své koncepci zahrnovala i evropské kolonie. Od pocátku bylo pro tuto myšlenku charakteristické, jaký duraz kladla na význam nemecko-francouzských vztahu. Stavebním prvkem projektu mel být federalismus. Coudenhove byl presvedcen o tom, že existuje jeden evropský národ, který prirovnával k velkému stromu s jedním kmenem a mnoha vetvemi. Domníval se, že nacionalisté vidí jenom vetve a považují je za stromy, protože pres ne nevidí na kmen. Považoval proto za nutné, aby se postupne prešlo od nacionalismu k evropskému patriotismu. Od roku 1924 zacal v nemecké a francouzské verzi vydávat casopis Panevropa, v následujícím roce se ústredí Panevropské unie prestehovalo do prostoru ve vídenském Hofburgu, jež dala k dispozici rakouská vláda. V roce 1925 cestoval Coudenhove po hlavních evropských mestech, aby tu rozširoval svou myšlenku a pripravoval pudu pro zakládání národních sekcí. Mezi první místa jeho návštev patrila Paríž, Brusel, Budapešt, Varšava, Rím, Berlín a Londýn.

Nekolik dní po setkání s Coudenhovem oznacil francouzský ministerský predseda Herriot uskutecnení Spojených státu evropských za "veliké prání". Na konci roku podnikl Coudenhove prednáškové turné i po Spojených státech amerických. Prulomem k celoevropské pusobnosti panevropského hnutí se ale stal první kongres ve vídenském Schönbrunnu pocátkem ríjna 1926. O rok pozdeji prijal cestné predsednictví Panevropské unie respektovaný francouzský ministr zahranicí Aristide Briand.

Státem, kde panevropská myšlenka zapustila své koreny, byla i Ceskoslovenská republika. Významnou merou k tomu prispel fakt, že Coudenhove udržoval od pocátku dvacátých let úzký vztah s prezidentem Masarykem. Edvard Beneš pro nej nechal vystavit diplomatický pas, na základe Masarykovy prímluvy byl prijat americkým ministrem zahranicí Kelloggem. Dobré styky s Pražským hradem mu otevrely bránu do Paríže. Duvody, jež vedly Masaryka a Beneše k podpore Coudenhovových myšlenek, nelze hledat jen v rovine osobních sympatií. Coudenhove, disponující dobrými kontakty v Nemecku a Rakousku, mohl prinést ceskoslovenské exekutive cenné informace.

Je zajímavé, že Beneš se zpocátku domníval, že by mel být využit pro zlepšení vztahu s Nemci v Ceskoslovensku. Coudenhove prednášel o myšlence Panevropy v Praze a Brne již v lednu 1924. Predmluvu k ceskému vydání jeho knihy v nakladatelství Aventinum (1926) napsal Edvard Beneš. Ceskoslovenská sekce Panevropské unie vznikla ve stejném roce, strukturována byla do ceskoslovenské a nemecké sekce. Hnutí podporovali predevším ceští a nemectí intelektuálové z prostredí univerzit, spisovatelé, príslušníci inteligence a ve velké míre také prumyslníci a lidé z ekonomických kruhu. Nejvetšího rozmachu nabylo v dobe Briandovy diplomatické iniciativy, kdy sdružovalo pres tri tisíce clenu.

Myšlenky Richarda Coudenhove-Kalergiho se dostaly na pudu reálné evropské politiky díky iniciative francouzského ministerského predsedy Aristida Brianda. Ten na zasedání Spolecnosti národu v kvetnu 1930 predstavil svuj plán Evropské federální unie. Zejména pro námitky Velké Británie, Nemecka a Itálie však francouzský plán ztroskotal a po jeho vyšumení do ztracena nastaly evropským iniciativám zlé casy. Po nástupu nacismu v Nemecku se panevropské hnutí soustredilo ve Francii, Ceskoslovensku a Rakousku. Cinnost unie se stále více koncentrovala ve Vídni, kde sloužila myšlence samostatného Rakouska, jež bylo ohroženo nemeckou expanzí.

Hitleruv vpád do Rakouska v breznu 1938 znamenal konec: Panevropské ústredí v Hofburgu bylo uzavreno, archívy zabaveny. Rodine Coudenhove-Kalergi se podaril dobrodružný útek pres Ceskoslovensko, Madarsko a Itálii do Švýcarska. V letech 1938-1940 sídlila centrála Panevropské unie v Bernu, skutecným strediskem však byla Paríž. Po okupaci zbytku Ceskoslovenska prijal Coudenhove francouzské státní obcanství, které si podržel až do konce života. Když Nemci obsadili i Francii, uprchl Coudenhove ze Švýcarska do Lisabonu, odkud zamíril do Ameriky.

V americké emigraci se Coudenhove, dokazující pri svých verejných vystoupeních, že o Evropu bojují tri koncepce - nacismus, komunismus a hodnoty západní civilizace, setkával s nepochopením. Proti jeho myšlenkám vystupovaly predevším vlivné prosovetské kruhy. V breznu 1943 se v New Yorku uskutecnil 5. panevropský kongres (po Vídni 1926, Berlínu 1930, Basileji 1932 a Vídni 1935), ale jeho ohlas zustal malý. Válecné ovzduší nebylo Panevropanum nakloneno. Po ukoncení druhé svetové války prožívala panevropská myšlenka vzestup. V Coudenhovových úvahách hráli duležitou roli clenové parlamentu evropských státu. Roku 1947 proto založil Evropskou parlamentní unii (EPU). Na tuto organizaci navázalo poradní shromáždení Evropské rady, z níž se postupne vyvinul dnešní Evropský parlament.

Jádrem Coudenhovových aktivit v posledních dvou desetiletích života byla podpora francouzsko-nemeckému smírení. Ackoli se evropské hnutí znacne rozrostlo, jeho duchovní otec se dostával do izolace. Byl proto vdecný za pomoc francouzského prezidenta Charlese de Gaulla, jenž ho však využil k propagaci vlastní evropské politické koncepce. Coudenhove-Kalergi zemrel 27. cervence 1972 ve vorarlberském Schrunsu, pochován je v bernském Oberlandu.

V ceských zemích dnes Coudenhove-Kalergiho znají vetšinou jen odborníci z akademických pracovišt. Ackoli se jedná o jednoho z nejvetších politických myslitelu 20. století a osobnost úzce spjatou s ceským prostredím, s jeho jménem se v ucebnicích dejepisu nesetkáme. Druhé ceské vydání Panevropy vyšlo v roce 1993, o rok pozdeji se v Pobežovicích konala mezinárodní konference o této osobnosti. V souvislosti s naším vstupem do EU je zapotrebí uznat dílo tohoto myslitele, jehož projekt nejprve predbehl dobu, avšak na prelomu druhého tisíciletí se s urcitými modifikacemi dockal naplnení.

Pobežovice

Zajímavou historii, poznamenanou, žel, tragédií druhé svetové války, mají i samotné Pobežovice, mestecko puvodem ze 14. století. Nejstarším známým držitelem vsi Pobežovice je Zdenek z Pobežovic, kterému ves patrila v létech 1359–1373. Gotický vodní hrad zde postavil asi v polovine 15. století Dobrohost z Ronšperka.V létech 1542–1620 patril hrad Švamberkum, kterí uskutecnili nekteré opravy v renesancním slohu. Po roce 1653 držel pobežovický majetek Daniel Pachta z Rájova. V létech 1682–1695 Matyáš Bohumil z Vunšvic, který získal pobežovické panství snatkem s Pachtovou dcerou Annou, prestavel gotický hrad na barokní zámek.

Vunšvic pozval k pobytu v Pobežovicích známého barokního sochare Jana Brokoffa. Ten prožil na zámku dva roky a založil zde kamenicko-socharskou hut. V Pobežovicích také vyrezal z lipového dreva velký model pro sochu Jana Nepomuckého, která byla potom umístena na Karlove moste v Praze. Sochy sv. Jana Nepomuckého z Brokoffovy dílny se dochovaly na mnoha místech okresu i na nekolika místech v sousedním okrese Schwandorf v SRN.

Po staletí zde žili pospolu Nemci, Ceši a rozsáhlá židovská komunita. Pro židovskou sektu Chasídu byly Pobežovice dokonce posvátným poutním místem, známým po celé Evrope.
Krutosti druhé svetové války udelaly konec tomuto soužití nekolika kultur. Židovská komunita byla nacisty zlikvidována zcela a pro Pobežovice skoncila doba rozkvetu. Potom prišly desítky let živorení v blízkosti komunistické železné opony, kdy mestecko bylo "hrází míru a socializmu"...

Je treba ješte dodat, že zámek v Pobežovicích, kde sto let (presne od roku 1846 do roku 1945) žili príslušníci severobrabandského rodu Coudenhove a jehož posledním majitelem byl do roku 1945 Richarduv starší bratr Johann Coudenhove-Kalergi von Ronspergheim (zemrel 1965 v Regensburgu), prochází dnes nákladnou obnovou — probíhají opravy centrální budovy i prístavby, tzv. jižního krídla.
(V zámku byla po r. 1948 armáda, po r. 1970 zámek zpustl zcela, jeho cást se zrítila.)
V blízké dobe zde najde dustojné místo i pametní sín Panevropy a Ministerstvo kultury CR zámek prohlásí památným místem.

---

---