Javorícská tragédie
V tichém a krásném údolí uprostred polí a lesu leží Javorícko. Radu roku žilo klidne, jen tu tam zmenilo nepatrne svou tvár. Zustalo daleko od ruchu velkomesta, v bezprostrední blízkosti krasových jeskyní a v lesku hradu Bouzova. Každého príchozího prijala vesnicka s otevrenou nárucí a hned nabídla príjemné pohostinství.
Javorícko leží v horském úžlabí Ceskomoravské vysociny, vzdáleno asi 14 km západne od Litovle, okres Olomouc. Osada vystrídala dle zemských desek 5 ruzných názvu: v r. 1348 to byly Javorovice, pozdeji Javorové, Javorov, Javorí a poprvé r. 1464 Javorícko. Severozápadním smerem protéká vesnicí potok Javorícka, podél jehož obou brehu stály puvodní domy. Vesnicka se svým okolím je bohatá na prírodní krásy. Ve vzdálenosti asi 1 km se nacházejí velmi pekné a na krápníky bohaté jeskyne, objeveny v roce 1938. Romantickým údolím potoka Špranku, ve vzdálenosti 1 km od Javorícka, spatríme skalní útvar zvaný Zkamenelý zámek.
5. kvetna 1945 se krvavou tragédií zmenil vývoj vesnice. Nemecká ruka vypálila a znicila vše, co generace pilnou rukou postavily, ubila životy, které mely ve svobodné zemi spokojene žít.
5. kveten 1945
Pred 9. hodinou ráno zacali SS-Manni z bouzovského hradu a jiné vojenské skupiny obklicovat osadu Javorícko velkým oblkoukem z lesa, od osady Breziny, Veselícka a obce Stremenícka. Kolem 9. hodiny byla zapálena pancérovou pestí první chata u lesa, patrící p. Františku Lužnému z Konice, a potom postupne od západní strany dum vedle domu, až na malou kapli, hájovnu a školu. Stavení byla zapalována pancérovými pestmi nebo fosforovými bombami, které byly hozeny do príbytku okny. Nikdo nemel presných zpráv o tom, co se v neštastné osade deje. Jen sloupy dýmu a silné rány byly náznakem oné hruzy a neštestí. Pokus o pomoc nebo zjištení pravého stavu by byly odsouzením k smrti. Teprve pozde odpoledne došly první zprávy. Všichni muži od 15 let, až na ty, kterým se podarilo utéci potokem, skrýt se, nebo kterí byli za prací mimo osadu, byli zastreleni. Nekterí museli lehnout na zem a byli ze zadu popraveni. Mnozí byli utluceni v horících domech, kde byly jejich spálené mrtvoly nalezeny. Ti, kterí se chteli spasit útekem, byli hlídkami bud zastreleni mimo osadu nebo vráceni zpet a teprve brutálním zpusobem ubiti. Ženy a deti musely opustit osadu, dobytek vyhnat ze stájí. Nekolik kusu hovezího dobytka bylo zastreleno, jiné kusy byly odvedeny neznámo kam. Celkem bylo zastreno 38 mužu, nejmladší mel 15 let, nejstarší 76. Tento osud stihl i ty muže, kterí náhodou pobývali v Javorícku nebo vesnicí a okolím procházeli. Po 13 hodine odtáhlo vraždící komando z Javorícko zpet na Bouzov. V pondelí 7. kvetna odpoledne nekolik mladých mužu z nejbližšího okolí, hlavne ze Stremenícka koná smutnou, ale nutnou práci. Vykopali hlubokou šachtu –asi 2 m -, spolecný hrob. Kolem pul sedmé vecer jsou hotovi. A nyní nastává ten nejsmutnejší úkol: Uložit obeti do hrobu. Po dvou deskách byli spoušteni dolu. Ukládali je do dvou rad. Vždy dva a dva na sebe. Ocima k východu. Na každého položili smrkovou vetvicku. Následne mohli pristoupit k hrobu ženy a deti, kterí se za své dedy, otce, syny a bratry pomodlily.
Vzpomíná paní Marie Zapletalová z Javorícka:
Manžel prišel onoho tragického dne kolem 9.hodiny dopoledne domu z Breziny, kde byl za prací. Hned pri príchodu domu rekl, že videl jít k sousedovi, tj. k p. Václavu Vlckovi, a do myslivny nekolik nemeckých vojáku. Abych si jeho výpoved sama overila, šla jsem se podívat pres plot, kde bylo dobre videt tím smerem. Skutecne jsem zahlédla už prímo u Vlcku i v myslivne nemecké vojáky. Mezitím však, než jsem se vrátila nazpet, už prišli i k našemu domku. Venku nebyl od nás nikdo. Sami zacali rozbíjet venkovní okna (úderem pancérových pestí). Manžel šel do dvora, aby zjistil prícinu. Hned ho zacali vyslýchat, kolik tam bylo z pátku na sobotu partyzánu. Pri tom si pocínali surove – ztloukli ho. To už jsem vyšla i já ven a prosila, aby nás nechali na pokoji, že partyzáni u nás nebyli a my že o nich nic nevíme. Pri této výpovedi mne strcil jeden z vojínu tak silne, že jsem se i s dítetem prevrátila. Musela jsem ho následovat do kuchyne. Tady se mu znova snažil manžel dokazovat naši naprostou nevinu. Ani to však nic nepomohlo. Jeden z vojáku si sám vzal s kamen zápalky, manžel s ním musel na pudu, kde voják založil ohen. Potom narídil manželovi odvázat dobytek a mne s detmi okamžite opustit dum. Muž chtel též jít s námi, vrátil se však ješte pro cepici. Než mohl vyjít z domu, já s detmi jsem už musela jít vesnicí nahoru (s sebou jsem si mohla vzíti jen detský kocárek). Svého manžela jsem naposled zahlédla, jak byl vojáky veden k Mlcochum, kde byl potom ješte se dvema sousedy zastrelen. Jejich chtela (ohoreniny) byla nalezena až na druhý den ve spáleništi. Poznali jsme ho dle cigaretové tabaterky. Cestou jsem potkávali vojáky od Stremenícka, Habrí, t.j. les od severní strany. Za vesnicí jsme se dali údolím potoka k Veselícku, kde už byly ostatní uprchlé ženy s detmi. Tady jsme prestáli všechny ty hruzy pri vybuchování jednotlivých pancérových pestí a granátu a pri strílení z automatu i kulometu, v obavách o životy svých mužu. Až teprve po 2. hodine odpoledne prišel hospodár Dokoupil, kterého nechali na svete, se zprávou, že všichni muži, kterí zustali ve vesnici, jsou zastreleni a všechny domy vypáleny.