HISTORICKÝ PŮVOD
Umrlčí prkna neboli německy "Totenbrett", kuriozita s hrůzostrašným jménem. Šlo o bavorský obyčej, který na českou stranu Šumavy rozšířili kolonisté, přicházející již od středověku a zejména od 18. století. O tomto původu vypovídají staré kroniky a také rozšířeni těchto prken na bavorské straně Šumavy v nynějším Bavorském národním parku a v okolí bavorské Železné Rudy.
V každé chalupě byla připravena syrová prkna ze smrkového, jedlového nebo lipového dřeva, která se dobře opracovávala. Na prkně, opatřeném třemi
křížky, původně spočinul zemřelý, pokud nebyla v domě připravena rakev, což se stávalo tam, kde před příchodem zimy smrt již očekávali.
Není tedy pravda, ze každý nebožtík ležel na prkně až do dne pohřbu a legendou jsou také tvrzení o tom, že v tuhých zimách s množstvím sněhu strávili pozůstalí s nebožtíky celé dlouhé měsíce. Cesty se v zimě průběžně upravovaly, aby byl styk mezi jednotlivými osadami, samotami i lesními revíry zachován. Umísťování "umrlčích prken" bylo u nás zvláštním zvykem svobodných sedláků z Královského hvozdu, z údolí Úhlavy a přilehlých území (v někdejších rychtách Svata Kateřina, Hamry, Hojsova Stráž a Zhůří).
TRADICE
Umísťování umrlčích prken bylo součástí starobylého pohřebního rituálu.
Přístup ke smrti byl dříve přirozený a lidé ji brali jako samozřejmou součást svého života. Všude kolem sebe jí viděli dost, a proto si také uvědomovali, že může přijít kdykoli a potkat kohokoli. Pokud někdo zemřel, prkno od stodoly se vzalo, položilo mezi židle a na něj zesnulý. Prkno nesmělo být dosud jinak upotřebené a muselo být majetkem zemřelého. Každý hospodář měl proto u stodoly uložena vyschlá prkna, která měla sloužit k uložení zemřelého před jeho uložením do rakve.
Těžký život způsoboval, že lidé umírali často mladí. Přicházeli o život zejména při práci v lese, při kácení nebo svážení dřeva, někdy i při plavení dřeva na vorech. Ženy umíraly při porodu, popálením při sušení lnu nebo sedřené prací.
Zemřelý byl uložen ve světnici na "umrlčí prkno," umístěné na dvou židlích mezi zapálené svíce. Na umrlčím prkně byl zemřelý vystaven v komoře. Tam se s nim také rozloučili sousedé. Okno se zakrylo, aby uvnitř komory bylo šero. Po tuto dobu se zakrývala zrcadla a pokud byly v domě hodiny, tak se nenatahovaly až do pohřbu. Pokud někdo umíral doma, bylo zvykem ho položit na slamník, neboť v peřinách se prý umíralo těžce. Zemřelého nejdříve umyli a oblékli do svátečních šatů a podvázala se mu šátkem brada, aby měl zavřená ústa. Pak mu do sepjatých rukou dali růženec a křiž a hruď mu pokryli svatými obrázky. Než byla hotova rakev, byl nebožtík položen na umrlčí prkno zdobené symboly smrti. Nebožtík se kladl na prkno hlavou ke dveřím. Otevíralo se okno, aby duše zemřelého mohla opustit tělo a odletět a zapalovala se zvláštní svíčka, kterou Němci nazývali "Sterbkerzen". Svítící svíčky uprostřed noci lákaly často až do světnice sovy a sýčky, kteří svou mystickou přítomností dokreslovali atmosféru, a proto jsou tito noční ptáci spojováni se smrtí.
Mrtvolky malých dětí se na umrlčí prkno kladly jen výjimečně.
Ve starších dobách zemřelé pohřbívali z těchto prken už přímo do hrobu. V časech novějších si poležel na prkně pouze do doby, než byla do domu vnesena rakev. Dům v ten čas ovládalo ticho, zrcadla byla zahalena, aby do nich nikdo nemohl pohlédnout a nebyl podle pradávné legendy nucen nebožtíka následovat na onen svět. Nikdo se nesměl odvážit zhasit svíce, které za mrtvého v domě hořely. Tím by ohrozil vlastní duši.
Pohřeb se většinou konal třetí den po úmrtí. Truchlící se sešli ráno v den pohřbu v nebožtíkově domě, aby jej doprovodili na hřbitov. Naposledy přistoupili k rakvi, udělali mrtvému tři křížky na čele a pokropili ho svěcenou vodou. Pak už byla rakev zatlučena a mrtvý vynesen přes práh. Při vynášení z chalupy se rakev na prahu třikrát zvedla na znamení, že se mrtvý loučí s domovem. Jakmile nebožtík doprovázený smutečním průvodem opustil dům, byly vrata a dveře uzavřeny a židle, na kterých stála rakev, byly obráceny nohama nahoru, aby nikdo další nezemřel hned po mrtvém. Rakev se nesla nebo vezla za doprovodu sousedů na hřbitov. Pohřební průvod se řadil podle přesných pravidel. Nejdříve šli příbuzní, pak muži a nakonec ženy. U hrobu pronesl řeč většinou jen farář a potom se rakev za společné modlitby spustila do hrobu. Nakonec každý z přítomných hodil do hrobu hrst zeminy. Po pohřbu následovalo pohoštění pro přítomné buď v domě zemřelého, nebo v hostinci.
VÝZDOBA PRKEN
Po pohřbu se prkna zdobila. Chudí lidé si umrlčí prkna zdobili sami vyrytím tří křížků. Častěji se však výzdoba prkna svěřila truhláři, ke kterému se prkno odnášelo ihned po pohřbu. U truhláře však mohlo ležet i několik měsíců, neboť ten si tuto práci schovával na období, kdy bude moci pracovat na několika prknech najednou. Pokud však někdo z rodiny mrtvého zemřel v tomto období, došlo se pro nedodělané prkno k truhláři a po pohřbu se mu opět odneslo.
Nejčastějšími motivy byla lebka se zkříženými hnáty nebo vševidoucí boží oko. Méně častými motivy byli andělé, Boží oko, ratolest apod. Kolem nápisu se přitloukal rámeček ze slabých lišt a okraje prkna se profilovaly do různých jednoduchých ornamentů. Nejstarší dochovaná prkna nesou výzdobu s gotickými prvky, pozdější měla většinou bohatou barokní výzdobu. Nápis na každém umrlčím prkně začínal obvykle slovy "auf diesem Brett hat gelegen der ehrengeachtete" nebo "...die tugendsame N.N." atd. (tj. ze "na tomto prkně ležel ctihodný" či "pocestná N.N." atd.). V polovině výšky prkna bylo uvedeno přesné datum narození, pod ním křestní jméno a příjmení, povolání (sedlář, sklář, dřevorubec apod.), místo bydliště a přesné datum úmrtí. Často se vyskytovaly i různé biblické žalmy a texty. Některá prkna byla opatřena stříškou.
Výzdobou umrlčích prken se zabývali mnozí malíři a řezbáři a existovaly celé proslulé specializované dílny. Nejznámější byl nýrský Wieder a Zippelius, jejichž signatura se na prknech objevuje nejčastěji, a to i na bavorské straně Šumavy. Na horním konci bylo prkno zahroceno a ve vztyčené poloze dolním koncem zaraženo do země.
Umístěno bylo zpravidla nedaleko nebožtíkova statku či při cestě u jeho pozemku, na blízkém rozcestí, ale často také pod krásným starým stromem, u kaple či polního kříže. Prkna vydržela na svém miste až do doby, kdy zetlela.
Staří obyvatelé Šumavy věřili, že podle stupně zvětrání nápisu a dřeva se dalo vyčíst, jak rychle byl zemřelý vykoupen a spasen. Domnívali se, že nebožtík tu dobu musí trávit v očistci. Kolemjdoucí byli proto žádáni, aby se za zemřelého a jeho vykoupení pomodlili.
Krajové zvyklosti
S prkny se v jednotlivých oblastech Šumavy nakládalo různě. Někde stačilo vzít obyčejné prkno a vyrýt do něj tři křížky. Jinde si budoucí nebožtíci již za svého života prkna sami vyřezávali, zdobili je náboženskými motivy či výjevy ze svého života a s láskou je chodili celá léta oprašovat.
Podobně různorodé bylo i nakládání s prkny po pohřbu. Zatímco v okolí Kašperských Hor se schovala pro dalšího nebožtíka, na Vimpersku se prkno neschovávalo pro dalšího mrtvého, ale i s případnou slámou, na které mrtvý ležel, se spálilo. Důvod k pálení těchto věcí, se kterými byl nebožtík v kontaktu, je nutné hledat v období velkých morových ran, které se ani tomuto bohem zapomenutému kraji nevyhnuly.
Nejčastěji však sloužila jako pomníčky zemřelých.
Prkna se umísťovala často do průčelí chalup a statků, aby příchozí z dálky viděli, kolik členů rodiny již odešlo na věčnost. V králováckých statcích, které měly kapli na nádvoří, se stavěla do těchto kaplí, ale vůbec nejčastější bylo umístění ve volné krajině. Po pohřbení ostatků mrtvého se dávala jako znamení podél cest, pod stromy na rozcestích, u kapliček, křížků nebo na místa, kde zemřelý rád trávil svůj čas. Mnohdy byla opatřena stříškou. Pokud prkno nebylo pěkně ozdobeno, pozůstalí je odnesli k řezbáři na dokončení a pak je umístili někde podél cesty, ke kraji lesa nebo do míst, která nebožtík míval rád. Prkno tak připomínalo hrob, lidé k němu chodili a vzpomínali na zemřelého. Někde se dokonce prkna přibíjela na štíty domů, stěny kapliček nebo i kmeny stromů, jako tomu bylo na silném smrku u Nýrska, kde bylo šest prken ve dvou řadách nad sebou. Umrlčí prkna sloužila také poutníkům k orientaci, neboť nápisy na nich vždy uváděly jméno nejbližšího dvorce či místa.
Často vznikaly celé řady vztyčených umrlčích prken, z jejichž nápisů se dal pak vyčíst běh života a osudy jednotlivých členů rodiny během celého půlstoletí.
Jednalo-li se o člověka pochybného charakteru - opilce, notorického svárlivce či člověka jinak zlého - bylo jeho prkno položeno přes potok a dočasně sloužilo jako lávka...!
Jelikož hřbitov byl často vzdálen hodiny cesty náročnou horskou nebo podhorskou krajinou a jeho návštěva nebyla jednoduchá, sloužila umrlčí prkna jako upomínka na zemřelého. Kolemjdoucí se u nich zastavovali s krátkou modlitbou nebo vzpomínkou a ve výroční den úmrtí tu pozůstalí rozsvěceli svíce a pokládali luční kvítí (v létě) nebo věnečky z chvojí (v zimě). Hrob na vzdáleném hřbitově zůstával často neudržován, zarůstal a mnohdy zcela zmizel.S tímto zvykem se lze setkat všude od náhorní pláně při Furthu přes celý Bavorský les až dolů k Dunaji.
I v železnorudské kotlině se lze všude setkat s umrlčími prkny.
Raritou jsou umrlčí prkna, která byla údajně použita na stavbu schodiště ve věži kostela sv. Michala ve Všerubech na Domažlicku. Zvyk na Šumavě přetrval až do konce druhé světové války. Připomínají ho tzv. Kapličky barabů při silnici, vedoucí ze Železné Rudy na Špičák. Některá původní umrlčí prkna jsou uložena uvnitř prastaré kaple, odkud se konaly pohřby těch, kteří zahynuli při stavbě železničního tunelu pod Špičákem, nebo zde zemřeli.
HISTORKY
Umrlčím prknům se přisuzovaly zvláštní vlastnosti. Byla považována za posvátná a nedotknutelná, takže běda všem škudlilům, kteří pěkně proschlé fošny použili podruhé.
V Rejštejně tak přišel o živnost tamní truhlář, který z umrlčího prkna vyrobil vál na nudle do výbavy pro jistou nevěstu. Když mladá paní chtěla vál poprvé použít, spadl ji uprostřed práce na zem. Snažila se ho zvednout, ale nemohla vál unést a všechny nudle kolem něj začaly skákat a hopsat. Vzteky bez sebe vrátila vál truhláři, který prý už nikdy nedostal žádnou zakázku a nakonec se musel pro samou ostudu odstěhovat.
Ještě horší příběh se vypráví o truhláři snad z Nýrska nebo od Kašperských Hor, který použil umrlčí prkna na výrobu nábytku pro jakousi nevěstu. Novomanželům se nová postel i ostatní nábytek velmi líbily, ale jen do půlnoci. To si totiž pro prkna přišli původní majitelé. Kostlivci, kteří se tu náhle zjevili, nábytek rozebrali a každý si vzal část, která mu patřila. Na svou svatební noc tihle lidé v životě nezapomněli a s hejnem rozzuřených kostlivců v zádech pak truhláře hnali až do Strakonic. Ten za svou nepoctivost přišel o dobrou pověst a nikdo už o jeho nábytek nestál.
Jiná pověst vzpomíná jistého mladíka z Horské Kvildy, který se s kamarády vsadil, že si na svátek Dušiček přinese domů umrlčí prkno a vyspí se na něm. Když se z lesa dlouho nevracel, přátelé se ho vydali hledat. Zlá předtucha se vyplnila - nalezli ho šíleného, s umrlčím prknem na zádech.
LITERÁRNÍ OZVĚNY
Kostelníkem u Studánky byl tenkrát již mnoho let hodně starý muž z Hrabětic. Všichni mu říkali jen Chlebný. Občas, když někdo ve vsi zemřel, přicházel zvonit umiracka. Jinak jsme zvonili většinou my. Až jednou umřel starý Chlebný a moje malá sestřička šla zvonit. Jak už to tak bývá, hned se scházeli lidé a ptali se, kdo že to leží na prkně. Moje sestra jim sdělovala: „Starej Chlebnej.“ A hned zase rychle ven na cestu k ostatním dětem, které tam hrály kuličky. Asi za hodinu přišla domu. Protože ale tak málo zvonila, dostala od maminky vyhubováno. Povídá jí: „Starýmu Chlebnýmu jsi mohla dýl zvonit; ten by si to snad zasloužil. Co tomu asi řeknou lidi?“ – A co neudělala moje sestřička? Hned znovu do kapličky a pořádně vyzváněla! Teď se teprve shlukovali lidé a vyptávali se: „Kdo to už zase umřel?“ A má sestra odpovídala: „Ale zase ten starej Chlebnej.“ Musela ale hledět, aby z kaple utekla, jinak by snad nějakou slízla. Lidi mínili, že tropí hanebnosti.
(Hans Anton Bielau-Příhody ze studánecké hájovny, 1922)
Mrtev, ustrojen do svátečního, leží na prkně na dlouhé lavici výměnkář Jan Cimbura. Všichni v celé chalupě chodí po špičkách, svou práci konají tiše, němě. Vědí, že mrtvý, dokud pod střechou, všecko jako živý slyší a věří, že by naň hlomozící dědeček s prkna vstali a zahubovali.
(Jindřich Simon Baar-Jan Cimbura, 1933)
SOUČASNOST
Umrlčí prkna se stala jakýmsi symbolem staré Šumavy, fascinovala umělce jako Josefa Váchala nebo Alfréda Kubína.
Kdysi byla nedílnou součástí šumavské krajiny a dnes se opět tu a tam objevuji díky folklórním nadšencům. Sice už dávno neslouží k pohřebním ceremoniálům, ale jejich tvůrci nám připomínají starou tradici, kterou málem odnesl čas. Výjimečně a vzácně se tak staví na Šumavě i v nové době na památku dávným pokolením lidu Šumavy nebo konkrétním osobnostem, které se mimořádným způsobem zasloužily o tento kraj. (Malý Kozí Hřbet, Zhuri, Hartmanice, Liščí vrch u Kašperských Hor). Originální prkna, jež opravdu sloužila svému původnímu účelu, je možné u nás spatřit už jen na několika málo místech. Nejsnáze dostupný je soubor tří prken u malebné kapličky pod nádražím v Železné Rudě.
Turisticky dobře přístupná jsou i prkna při modré turistické značce mezi Keply a Kochánovem, ke kterým se dostanete cestou za keškou. Zachovalá původní umrlčí prkna lze na původním místě spatřit ještě u kapličky zasvěcené sv. Barboře a sv. Antonínovi, která byla vystavena pro účely pohřbu dělníků - "barabů", kteří zahynuli při stavbě tunelu z Brčálníku na Špičák u Železné Rudy.
Muzeum Šumavy
Velka a hodnotná sbírka umrlčích prken je dnes uložena v muzeu v Kašperských Horách a několik jich je také kolem renovované kaple pod nádražím v Železné Rudě. O umrlčích prknech se můžete dozvědět v hospůdce U čarodějnice ve Svatém Tomáši nad Lipnem. Zdejší spolumajitel hospůdky - svérázný Šumavák – má ve stodole pro jistotu vyřezaná prkna pro celou svou rodinu a dovede o nich poutavě vyprávět.
Stavění umrlčích prken, přetrvávající svérázný zvyk spojený s kultem mrtvých, se nejdéle udržel v Tyrolsku, Švábsku, Bavorském lese a na německé straně Šumavy. Z naší krajiny vymizel s vyhnáním německých obyvatel. A tak, ten kdo chce vidět skutečně bohatě zdobené zachovalé originály, musí se vypravit na bavorskou stranu Šumavy. Umrlčí prkna tu dodnes stojí na mnoha místech u křížků, kapliček, na krajích lesa a pod starými stromy u horských samot.
(ukázka ze sousední země)
Obec Keply
Kdysi zde bylo 6 domů při cestě do Hlavňovic, po 2. sv. válce vesnice využívána vojskem, sídlo statku. Obec se měla stát ukázkou moderní socialistické vesnice, kdy původní domy byly zbořeny a obyvatelstvo bylo sestěhováno do jednoho "moderního činžáku." Odtud přes Kepelský potok se jde k umrlčím prknům.
Zřejmě jedinými prkny, která se dodnes dochovala ve volné přírodě, je dvojice prken sedláka a selky, manželů Josefa a Anny Schreinerovych v Horním Kochánově pod tzv. "hospůdkou", u cesty na okraji lesa. Jsou zapuštěna do země a zapřena kameny. Tato dvě prkna pocházejí z roku 1936 a 1939 a jsou posledními, která na české straně Šumavy, z mnoha původně v terénu osazených, zůstala.
Původní prkna byla zhotovena z lipového dřeva s malbou sv. Anny a sv. Josefa. Byla bohatě vyřezávaná, nápis psaný švabachem. Okolo roku 1963 byla zhotovena nová, smrková, popsaná latinkou:
Auf diesem Brette hat geruht
JOSEF SCHREINER
Ausnehmer in Oberkochel
geb.am 20.1.1852-gest.am 3.4.1935.
Prkna udržoval pan Stadler. Prkna byla v létě 2014 rekonstruována.
ROZMĚRY A ULOŽENÍ CACHE
Válcový obal se šroub. uzávěrem, průměr 8 cm, výška 10 cm.
Uložena na běžném, málo frekventovaném mistě.
Dostupnost autem: cca 50 metrů od kešky
Typ: standardní lesní
Zvláštní požadavky: nejsou
Přístupová cesta: silnice až téměř ke kešce, jen poslední desítky metrů jsou v lesním svahu.
DEUTSCH
Als Totenbretter werden Holzbretter bezeichnet, auf denen Tote bis zum Begräbnis aufgebahrt und die zur Erinnerung an den Verstorbenen am Wegrand aufgestellt wurden.
ZDROJE
http://www.e-dovolena.cz/clanky/sumava-a-cesky-les/sumavska-umrlci-prkna-24.htmltp://cs.wikipedia.org/wiki/Kr%C3%A1lov%C3%A1ci
http://cestovani.centrum.cz/bulvarek/
http://blog.o106.com/patrac/2008/04/04/umrlci-prkna/
http://www.sweb.cz/marc.potuzak/umrlprkna.htm
http://www.renesance-gabreta.info/rozhovory/ptali_jsme_se_3.htm
http://dejiny.nln.cz/archiv/2004/52004_kapsar.html
http://www.kohoutikriz.org/priloha/krame.php
http://sumavskecyklotrasy.euweb.cz/cyklotrasa28.htm
http://www.petroviceususice.cz/page/okoli.htm
http://frymburk.info/show_clanek.php?clanekid=59
http://www.sda.wz.cz/index.php?target=pohadkoveposumavi
http://www.sumavanet.com/www/muzeum_sumavy/hl-susice/text/data/zel_ruda_pruvodce.html
http://www.webmagazin.cz/index.php?stype=all&id=6297
FRYMBURSKÝ ZPRAVODAJ, květen 2007,Eva Oburková-Kam na Šumavě, Brno 2007
| KARMA |
Aktualni verze: misto c. 2, krabicka c. 4 (od 18.5.2012) |
Aktuální stav: ok |
 |
Místo
i provedení se osvědčily, o čemž svědčí blížící se 20. výročí od založení. Po prodeji chaty se
však do tohoto kraje dostáváme omezeně. Jet sem jen kvůli výměně logbooku už nebude bohužel tak jednoduché. Prosím
proto o toleranci, případně o výpomoc s výměnou logbooku. Díky. |
| KEŠKY |
Poslední editace listingu: 27.8.2009 |
Poslední kontrolní návštěva: 19.6.2025 |