|
Na nedalekém hradě Starém Světlově, kerý tu před dávnými časy stál a z kerého je dnes už enem obranný okop, měli pěknú céru. Ve dně na ní nebylo poznat nic zvláštního, ale za měsíčních nocí ju táhl měsíček z hradu ven a ona chodila a tančila po střeše hradu, zkrátka byla náměsíčná. Mockráť ju tak viďél noční strážný, ale nechťél zarmútit svojého pána a také věděl, že sa na náměsíčnú nesmí zavolat.
Jednúc ale šél okolo mladý uhlíř a načisto sa lekl, dyž uviďél komtesu jít po samém kraji střechy, a ten na ňu zavolál, co tam dělá. Tým sa ona probudila z náměsíčného spánku a spadla dolu. Naščestí sa zachytila košulú za keř a odtáď ju mladý dřevorubec vytáhl, a dyž komtesa otevřela oči, usmíla sa na něho a v obúch sa probudila láska. „Ale co fčíl,“ povídá uhlíř, „ty si komtesa z hradu a já enom chudobný uhlíř, to nedopadne dobře, jak to svojéj matce řekneš.“ Tak sa aj stalo. Jak tú zprávu hraběnka uslyšela, hneď na céru vykřikla: „Nechaj byt uhlířa, ty hlúpá sojko!“
V téj chvíli sa komtesa proměnila v sojku a tá vyletěla oknem a sedla si na dub nad studénku. Tam ju uviďél panský myslivec, střelíl po ní a mrtvá sojka spadla zrovna do téj studénky. A od téj doby sa téjto studénce říká Sojsinka.
|