Krivoklátsko je kraj blízký mému trampskému srdci. Nedaleko louky Petrovka a na samém konci neuveritelne dlouhé rovné lesní cesty od hájovny Kolna, kterou jsme nazývali "Krivoklát Highway Nr. 1", leží osamelá buližníková skalka. Na dnešních mapách má jméno Výrovka, ale v dobách, kdy jsme procesávali kraj jen s turistickou mapou 1:100.000, byla beze jména. Proto ji kamarád pokrtil na Krkavcí skály.
Nedaleko od vrcholu skalky jsme nalezli obrovský kamenný kruh okolo velkého kamenného ohnište. Již v osmdesátých letech v nem nebyly ani stopy po popelu a nás napadaly mytické predstavy o tom, kdo a kdy mohl takový ohen využívat. Místu jsme ríkali Megalitické ohnište.
V roce 1979 poprvé vydal Odeon (?) Tolkienova Hobita a po nem jsem hltal i Pána prstenu, v socialistickém Ceskoslovensku paradoxne v samizdatovém strojopisném pruklepu. A dej druhé kapitoly Hobita Skopová pecene (Roast Mutton) jsem si v duchu zasadil práve k tomuto ohništi mezi skalami...
Megalitické ohnište s kruhem kamenných sedátek okolo
CITÁT JE ZKRÁCENÝ, KDO CHCE VEDET, JAK TO SE ZLOBRY, BILBEM A TRPASLÍKY BYLO CELÉ DOOPRAVDY, NECHT SI PRECTE DRUHOU KAPITOLU HOBITA...
Tak tam všichni sedeli rozmrzelí, promoklí a reptali, zatímco Oin a Gloin se pokoušeli rozdelat ohen a hádali se pri tom. Bilbo smutne uvažoval, že dobrodružství neznamená vždycky jen jízdu na poníku v májovém slunícku, když tu Balin, který byl vždycky jejich pruzkumník, najednou povídá: „Tamhle je svetlo!“
O kus dál byl kopec obrostlý stromy, místy hezky huste. Z temného chumáce stromu ted uvideli nejaké svetlo, nacervenalé príjemné svetýlko, jako by tam probleskovával ohen nebo pochodne. Když se na ne chvíli dívali, zacali se dohadovat. Jedni ríkali „ne“, kdežto druzí „ano“. Nekterí navrhovali, aby se tam šli podívat, že všechno bude lepší než hubená vecere, ješte hubenejší snídane a celá noc v mokrých šatech...
...když ted Bilbo s hrdostí odborníka krácel k cervenému svetlu, nebyla by nad tím nejspíš naježila vousy ani lasicka. A tak se prirozene dostal rovnou až k ohni - byl to totiž opravdu ohen -, aniž nekoho zburcoval.
A uvidel tam tohle: Kolem velikánského ohne z bukových polen sedely tri velikánské postavy. Na dlouhých prutech jako na rožních si opékaly kusy skopového a olizovaly si z prstu mastnotu. Náramne chutne to vonelo. Taky tam stál po ruce sud dobrého pití a postavy popíjely ze džbánu. Jenomže to byli zlobri - zlí obri. Ocividne zlobri. To poznal i Bilbo, trebaže žil celkem v ústraní. Poznal to podle jejich ohromných težkých obliceju, podle jejich velikostí i podle tvaru jejich nohou, a to se ani nezminujeme o jejich mluve, která nebyla zdaleka salónní, zdaleka ne.
„Vcera skopový, dneska skopový, a ajt sem trajcén, esli to zejtra nevypadá zasejc na skopový,“ prohlásil jeden ze zlobru. „Lidskýho masa sme už dlouho nemeli, ani co by za nehet vlezlo,“ poznamenal druhý. „Co to sakra Vildu napadlo, že nás zatáh do týdle konciny, to mi teda neleze do palice - a ke všemu nám ešte dochází pitivo,“ postežoval si a strcil Vildovi do lokte, zrovna když ten lokal ze džbánu. Vildovi zaskocilo a zacal se dusit. „Drž hubu!“ utrhl se, sotva popadl dech „Nemužeš cekat, že tady lidi vydržej vecne, jen abyste je vy dva s Bertou schlamstli. Sporádali ste spolu pul druhý vesnice vod tý doby, co sme sešli z hor. Co chceš víc? A zažili sme cestou casy, kdy bys bejval Vildovi podekoval za takovej peknej kousek tucnýho berana z údolí, jako je tendle.“ Porádne si uhryzl ze skopové kýty, kterou si opékal, a utrel si pysky do rukávu. Bohužel ano, zlobri si takhle pocínají, i ti, co mají pouze jednu hlavu...
Zlobri okolo ohnište, v pytlích mají spoutané trpaslíky (Alan Lee)
„Až vás tady stihne den, zmeníte se na kámen!“ prohlásil nejaký hlas, který znel jako Vilduv. Ale nebyl to Vilduv hlas. Práve v tu chvíli se totiž nad kopcem objevily první paprsky úsvitu a v korunách stromu se mocne rozšveholili ptáci. Vilda už ze sebe nevypravil ani sluvko, protože zkamenel, zrovna když se shýbal, a Berta s Tomem se promenili v balvany, zrovna když se po nem ohlédli.
A tak tam stojí dodnes, docela sami, ledaže se na nich usadí nejaký pták, protože zlobri, jak pravdepodobne víte, musí pred rozednením zpátky pod zem, nebo se promení v horninu, ze které jsou stvoreni, a nikdy se už nepohnou. Práve to postihlo Bertu a Toma a Vildu. „Výborne!“ pochválil si Gandalf, vyskocil z úkrytu za stromem a pomohl Bilbovi dolu z trnitého kere,."Nenapadá vás, že zlobri tady nekde musí mít nejakou jeskyni nebo v zemi vykopanou díru, kam se schovávali pred sluncem? Musíme se po ní podívat!“ Dali se do prohledávání okolí a brzy objevili stopy kamenných zlobrích bot, které vedly pryc mezi stromy. Sledovali je do kopce, až narazili na velké kamenné dvere do jeskyne, schované za krovím. Ale nemohli je otevrít, ackoli se do nich všichni opreli a Gandalf zkoušel ruzná zaklínání. „Nepomohlo by nám tohle?“ nadhodil Bilbo, když už byli jaksepatrí unavení a rozmrzelí. „Našel jsem to na zemi, kde se zlobri prali.“ A ukázal veliký klíc, trebaže Vildovi se bezpochyby zdál malický a dobre utajitelný. Jiste mu vypadl z kapsy naštestí drív, než zlobr zkamenel. „Proc jste to propánakrále nerekl drív?“ vykrikli. Gandalf po klíci hrábl a strcil jej do klícové dírky. Pak se kamenné dvere jedním mocným zatlacením rozletely a všichni vešli dovnitr. Po zemi se válely kosti a ve vzduchu se vznášel ohavný puch a na policích i na podlaze byla spousta potravin mezi halabala poházenou koristí všeho druhu - od mosazných knoflíku až po hrnce plné zlatáku, které stály v koute. Na stenách také visela spousta šatstva - príliš malého pro zlobry, takže se obávám, že patrilo jejich obetem, - a mezi ním byly i ruzné mece všelijaké výroby, tvaru a rozmeru. Dva z nich je zvlášt zaujaly nádhernými pochvami a jílci posázenými drahokamy. Gandalf a Thorin si každý vzali jeden a Bilbo si vzal nuž v kožené pochve. Pro zlobra by to byl jenom nepatrný perorízek, ale hobitovi posloužil stejne dobre jako krátký mecík. „Zdá se, že jsou to dobré cepele,“ poznamenal Gandalf, když mece povytáhl z pochev a se zájmem si je prohlížel. „Ty nevyrobil žádný zlobr ani lidský kovár v techhle krajích a casech; ale až si budeme moci precíst ty runy na nich, dovíme se o nich víc.“ „Pojdme pryc z toho príšerného puchu!“ ozval se Fili. A tak tedy vynesli hrnce mincí a potraviny, které byly nedotcené a zdály se poživatelné, i jeden soudek piva, který zustal plný.
Zkamenelí zlobri pri Bilbove návratu od Osamelé hory do Kraje (Alan Lee)
Protože zlobri meli nedaleko od ohnište jeskyni s pokladem, je i u tohoto ohnište uschován poklad. K místu se chovejte citlive a nezapomente se pokochat nádherným výhledem z vrcholu skály. Které z obrovských balvanu by mohli být ti tri dávno zkamenelí zlobri?
Výhled z vrcholu skalky - nad Kublovem vidíte Velíz a Krušnou horu, kde jsou také kešky.
