Úvodní souradnice Vás dovedou k místum, kde casto konáme své nocní táborové hry. Kousek odtud totiž stojí náš tábor. K nemu vás ale nepovedeme. Okusit atmosféru skautské nocní hry mužete treba prectením povídky z Danovy knížky Bojovka, které je k listingu prilepena, nebo to zkusit na vlastní kuži tím, že se za tmy dostavíte na uvedené souradnice a vydáte se po svetelné ceste. Ta vás povede po cestách i necestách, kde se naše hry uskutecnují, a dovede vás na jedno zajímavé místo, kde naleznete keš i pekný výhled. Zpet se dostanete po další svetelné ceste, barevne a pozicne odlišné (žlutá - dole) nebo za pomoci GPS a úvodních souradnic.
Pripravte se, ze cesta opravdu vede cestou necestou stejne, jako se toulali kluci v níže uvedené povídce. Rozhodne doporucujeme kalhoty a pevnou obuv! Stribrná cesta vás navádí už od doporuceného parkovište (to ovšem jen tak obecne, vždyt máte GPS :) ). Na uvedených souradnicích se baterkou rozhlédnete a uvidíte vstup do herního území (severoseverovýchod). Pak postupujte po stríbrných svetélkách a tešte se, až je zacnou doplnovat svetla žlutá - to znací, že se již blížíte k pokladu. Vzhledem k tomu, že na nekterých místech dochází k prudkému zlomu cesty, použili jsme svetélka jako šipku - stríbrná je vrcholem šipky, žluté jsou telem šipky. Veríme, že cestu najdete spolehlive. Tesne pred pokladem už pujdete pouze pouze po žlutých a samotný poklad vám odhalí smerovka z fotohintu. Prejeme vám prima nocní zážitek v lesích, které jsou nám prázdninovým domovem! Tuto keš jsme vyrobili behem stavby tábora a nechali ji aktivovat první táborový den. Délka trasy od doporuceného parkovište a zpet je asi 3,5 km a zvládnou ji i deti od 7 let.
Bojovka - z knihy Indyho príbehy
Leželi jsme s hlavami zaborenými v mechu a toužili se stát neviditelnými. Veliký Manitou snad naše prosby vyslyšel - po zuby ozbrojená hlídka Inku nás minula bez povšimnutí. Konecne úspech! Jiste jsme již blízko skalního mesta Inku, hlídek je cím dál víc. Syknul jsem na své druhy, sedl si a oprel zády o strom. Za chvíli se kolem mne shromáždili. „Vypadá to dobre,“ konstatoval jsem tiše. „Urcite jdeme správne. Tady nekde v okolí musí být jejich mesto!“ Najednou ale má spokojenost vyprchala a já zdešene ocima prelétl tmavé stíny kolem sebe. Nekdo tu chybí! „Kdo zde není?“ vyjekl jsem tiše. „Ríkal jsem, at se držíte po dvojicích!“ To byla sice pravda, jenže práve jedna dvojice chybela. Monty s Klínkem. To jsem si mohl myslet. Snad nás brzo dohoní... V dálce za námi zaznel výkrik hlídky a záblesk výstrelu. Tak a je nás už jen osm. Nocní bojovka zacala sotva pred hodinou, nic moc jsme neobjevili a navíc máme první ztráty. A za další hodinu hra koncí. Jak jsme se na ni tešili! Kánata nikdy v Incích výrazne nezabodovala, letos jsme to hodlali napravit a moc jsme si od toho slibovali. Úkolem této hry je najít skalní mesto Inku a zhasnout zde blikající majácek. Inky predstavovalo vedení oddílu spolecne s hosty našeho tábora, dobyvateli bylo tricet clenu Oddílu ve trech družinách. Inkové meli baterky a každý možnost deseti svetelných výstrelu. Pokud rozsvítil a zavolal jméno dobyvatele, byl jeho protivník zajat nebo zabit, to dle libovule Inky. Pred hrou jsem veril, že nikoho z nás nedostanou, ale výstrel za námi znamenal jediné: nekdo z našich byl zasažen. Monty nebo Klínek. Spíš Klínek, nejmladší clen družiny. Bylo mu osm let a v noci se bál. Monty trochu vyvádel, když jsem mu ho urcil do dvojice. Ale jednou jsou spolu ve stanu, tak at se stará, ne? Možná byli zajati oba. Neveril jsem, že by nekdo z vudcu byl takový, že by jim vzal život a tím jim nedal aspon teoretickou možnost pokracovat ve hre. A nehodlal jsem se s touto ztrátou jen tak smírit. Vždyt to byla petina mé armády! Sdelil jsem ostatním své rozhodnutí - pokusíme se je osvobodit! Ostatní zustali na míste, zatímco já s Gregem jsme skocili do koryta u cesty. Tudy šla hlídka, možná se bude vracet stejnou cestou! Pokud jsou mé domnenky správné, tak tím smerem je i jejich Mesto. A kam by asi jinam vodili zajatce? „To je sice hezký, že pujdou kousek od nás,“ reptal Greg, „jenže co pak? Jak chceš jít proti ozbrojený hlídce? Sám jsi nám pred hrou povídal, že to nemá smysl, to je jako jít s holí proti tanku! Nebo máš nejakej plán?“ „To nemám,“ pokrcil jsem rameny. „Treba ta hlídka udelá nejakou chybu...“ „Bacha! Už jdou.“ štouchl do me Greg a ukázal dolu po ceste. Ve svetle mesíce tu krácela podivná trojice. Klínek s Montym s rukama svázanými za zády a na dlouhé šnure za nimi Doudy s baterkou varovne napraženou. Hlavu jsem bezmocne zaryl do jehlicí. Proc to musí být zrovna Doudy! Práve se vrátil z vojny, kde sloužil u elitní výsadkárský jednotky. Ten žádnou chybu neudelá! „Hele, Doudy, kam nás vlastne vedeš?“ ptal se práve nahlas Monty. „Pust nás, stejne ti uteceme. Takhle to budeš mít bez ostudy!“ „Pchá!“ zasmála se hlídka. „Když jste se nechali chytit, tak kušujte. Slíznu za vás pochvalu od Kamaráda. Na Kánata jsou vypsaný zvláštní prémie!“ „Jaký prémie?“ nechápal Klínek. „To za nás dostaneš peníze? Ty jsi normální otrokár!“ „Peníze zrovna ne,“ usmál se Doudy, „ale celej nanukác. Už ted vlastne prede mnou cupitají dva dortíci!“ „Jé a dáš nám taky kousek?“ ptal se uprímne prcek. „Tak leda cuchnout!“ vyvedl ho z omylu Doudy. „Jedine snad když prozradíš, kde jsou ostatní!“ „Ale já to nevím!“ zahorekoval Klínek. „Musel jsem na záchod a ostatní se nám zatím ztratili! Ale kdybych to vedel, tak bych ...“ Zahoukal jsem tiše náš družinový signál. Zajatci sebou viditelne trhli, jejich veznitel si ale nevšiml niceho: „Co bys?“ „Tak bych ti to rekl!“ dodal spokojene Klínek. „Dáš mi teda kousek?“ „Kdepak,“ zavrtel hlavou Doudy. „Kdyby jsou chyby. Nic nedostaneš. Zblajznu si je sám. Možná ti dám olíznout lžicku. Ale až po mne!“ „Teda, to jsi kamarád?“ rozhorlil se Monty. „Tak nám jdeš príkladem? Ty by ses s námi mel rozdelit o poslední!“ „O poslední možná jo,“ kývla hlídka, „ale dort vám rozhodne nedám!“ Klínek se zastavil kousek od nás: „Hele, rozvaž me, jo? Musím si zavázat tkanicku!“ Pomalicku jsme se plížili blíž. Ted se rýsuje šance! „Jó, to by mohl ríct každej!“ zavrtel hlavou Doudy. „Pidluj dál!“ „Ale maminka mi ríkala, že s rozvázanejma botama chodit nesmím!“ plactive se hájil Klínek. „To je pravda,“ podporil ho Monty, „slyšel jsem ji!“ „Jestli si myslíte, že vás ted rozvážu a vy me utecete, tak to jste na omylu. Žádný zdržování, dorty cekají. Ukaž tu botu, já ti ji zavážu sám!“ Sklonil se pred Klínkem a zákernou baterku položil tesne vedle své ruky. „Máš tkanicku samej suk!“ „Já vím,“ kývl Klínek a spokojene se usmál, když uvidel, jak jsem se objevil nad príkopem za Doudyho zády. „Hele, ta baterka je tvoje?“ „Ne, proc?“ podivil se Doudy, který práve štastne rozvázal poslední suk. „Ále, jen tak,“ odvetil Klínek a vší silou kopl do baterky, takže pristála kousek prede mnou. Když se prekvapená hlídka postavila, míril jsem už na ni její vlastní zbraní a zlomyslne radil: „Urcite bych na tvém míste neutíkal. Myslím, že to nemá cenu.“ Lesem sem zatím dorazil nadšený zbytek družiny. Kluci rozvazovali zajatce a Greg uznale plácl Klínka do zad: „Teda, to byl výkon! Málem jsem se smíchy navlhcil! Nemáš v rodine nejaký herecký predky?“ Monty zvedl Klínka do výšky a zatocil s ním: „Pánové, neberte to osobne, ale ode dneška chci do dvojice jen tohohle címana. Takovou psinu jsem dlouho nezažil!“ Navztekaného Doudyho jsme prišnerovali ke stromu u cesty a na vetev nad nej jsem povesili jeho rozsvícenou baterku. Marne sliboval vyšší prídavky v kuchyni, marne vyhrožoval bestiálními rozcvickami, byli jsme neoblomní. Ješte jsme krátce zkontrolovali své dílko, napomenuli zneškodnenou hlídku, at hlavne nepovykuje po lesích, když všichni spí, a vyrazili na cestu. Klínek mne ješte zatahal za rukáv: „Hele, Indy, nemohl bys mi zavázat tu tkanicku? Mne to hrozne dlouho trvá!“ „To víš, že jo! Ale ted bez kopání!“ Tu noc jsme se moc snažili být u majácku první, ale prece jen nás predbehli Delfíni. Šli jsme osvobodit Doudyho, ale ten už klidne sedel pod stromem volný a cekal na nás: „Hoši, ty uzly si budete muset casteji opakovat! Ale jinak všechna cest, dostali jste mne pekne!“ Pridal se k nám a spolecne jsme se vrátili do tábora. Klínek už došel skoro ve spánku, ale odmítl nabídku, že ho poneseme. Do brány tábora jsem vešel poslední a na chvíli se zastavil. Pozoroval jsem kluky ze své družiny, jak tiše zalézají do stanu a byl na ne náležite hrdý. Nevadí, že jsme nevyhráli. Ta bojovka nám dala víc než by nám dalo obycejné vítezství. Vedomí, že každé Káne muže být k necemu platné. Že i ten nejmenší z nás muže dokázat neco, na co bude pyšná celá družina. Rychle jsem prebehl námestícko, ohlásil hlídce návrat celé družiny a zamíril ke svému stanu. Ješte jsem nakoukl do stanu Montyho a Klínka. Malý hrdina usnul pri prevlékání a Monty jej opatrne soukal do spacáku. Vlastní máma by to možná nedokázala líp. Usmál jsem se. Uvedomil jsem si, že práve tohle je jedna z tech chvil, pro který do toho svého oddílu tak rád chodím...