Havarka Stare Lizy - Wreck Of The 38 cache Mystery Cache

Havárka Staré Lízy  

(Wreck Of The Old 38)

Venování

 
Tato mystery-cache je venována nejen strojvudci  Wilhelmu Bienertovi, ale i všem ostatním strojvudcum, pomocníkum a topicum, kterí pri práci na železnici tragicky zahynuli ve svých mašinách.

Malé vysvetlení úvodem

Tato jednoduchá mystery cache mela být puvodne umístena – jak jinak – u pomnícku strojvudce Wilhelma Bienerta a zverejnena k 64.výrocí neštastné havárie, tedy 5.srpna 2009. Jak se však ukázalo, nebyli jsem sami, kdo dostal podobný nápad a tak byla 13. cervence 2009 zverejnena geokolegou „martin251“ cache GC1VPMZ (nezapomente si ji odlovit, opravdu stojí za to - martin251 ji zmáknul vážne na jednicku), což nás, vzhledem k tomu, že jsme meli tuto cache prakticky celou pripravenou již od konce kvetna,  rozhodne nepotešilo.... Nezbylo tedy, než konstatovat, že „hra je hra“ a  „není každý den posvícení“.  Na druhou stranu se mám ale nechtelo odepsat všechnu tu práci, kterou jsme  príprave cache venovali. Nakonec jsme si rekli, že dve zpracování a dve vzpomínky  na stejnou událost nikomu neublíží a nová „ajznbonácká“ cache  treba i nekoho poteší. Navíc je naše cache venována nejen strojvudci Biernetovi a jeho topici Schafferovi, ale také všem ostatním tragicky zahynuvším mašinfírum nebo jejich pomocníkum a vubec „lidem od dráhy.

Pár slov k samotné cache

Místo, kde topic Bruno Schaffer z rozjetého stroje vyskocil a zachránil si tím tak svuj život presne neznáme. Rekneme však, že podle popisu casového sledu události a podle pravdepodobné rychlosti jedoucího stroje to mohlo být práve v místech, kde se nachází úkryt naší cache. 

Ale protože se jedná o mystery-cache, tak snadné to geoholoubkové mít nebudete! Na shora  uvedených souradnicích budete cache hledat zcela zbytecne. Je to vsak dobré místo pro zacátek Vaseho geolovu a mužete zde rovnež zaparkovat svoje geovozidlo.

Cást údaju potrebných k vyluštení finálních souradnic naleznete v našem listingu. Jo, jo, nedá se nic delat! Samozrejme že také známe oblíbenou kacerskou hlášku, že „listing ctou jen zbabelci“, ale krome toho, že tento listing je opravdu zajímavý a byla by škoda se s jeho obsahem neseznámit, budete si jej tentokrát muset precíst celý, nebot bez nej nevyluštíte koordináty úkrytu cache. To, co v listingu nenaleznete, mužete pak vyhledat treba za nezištné pomoci prítele googla. Dve indicie budete muset zjistit prímo „v terénu“ - na Stage 1.

Duležité informace a upozornení k samotné cache, které rozhodne neberte na lehkou váhu!!!

-             Pri odlovu opravdu NENÍ  nutné vstupovat prímo do kolejište. Nejlepsím resením je koordinovat odlov cache mezi jednotlivymi prujezdy vlaku. (vice : Jizdni rad CD - trat 036, cast Tanvald-Harrachov-Tanvald)

-             NEPRIPOJUJTE  ke svému logu ŽÁDNOU fotografii STAGE 1., tím méne FINÁLKY, podle niž by bylo možno cokoli identifikovat !!!!! 
Zkazili byste tím ostatním kacerum  radost z geolovu a nálezu !!! Takový log bychom pak byli nuceni smazat...

-             Dbejte mimorádné opatrnosti, témer celá trat se kroutí lesem a mezi skalami a je znacne neprehledá - v prípade spolecného odlovu s georatolestmi tyto nespouštejte z ocí! Hlídejte si také svoje ctyrnohé milácky.

-            Zaujmete vždy takovou pozici, abyste v prípade blížícího se vlaku mohli vcas a dostatecne daleko ustoupit, nejlépe se schovat tak, abyste nebyli videni. Platí zvlášte v zimních mesících!

-          Uvedomte si, že jakákoli „civilní“ osoba u trati (zvlášte mimo obvyklé zastávky ci nádraží) vyvolává v zamestnancích CD minimálne zájem, zvýšenou pozornost a otázky typu „Co tam delá? Opilec? Sebevrah? Neco nicí?...“ Krome toho u dráhy stále ješte pracují nekterí „veteráni“, u nichž nelze vyloucit ani nostalgický stesk po starých casech, od nehož už je jen krucek k utkvelé predstave, že jsou stále ješte cleny OSOŽ  ( Pro ty mladší a neznalé doby pred rokem 1989: OSOŽ = Ozbrojená stráž ochrany železnic)  Zvýšený zájem o vaší osobu ostatne platí i pro všetecné nudící se mudlocestující.

-             Doporucujeme v prípade prujezdu vlaku (a nemáte-li už cas se schovat) ustoupit co nejdále od trate a maskovat odlov fotografováním!!

-            V prubehu odlovu nevstupujte na soukromé pozemky (fyzických osob) ani jinak neporušujte soukromé vlastnictví nebo dopravní predpisy – skutecne to není nutné.

-             Tato cache je TÉMATICKÁ! Je urcena pro výmenu predmetu souvisejících s železnicí. PROSÍME  RESPEKTUJTE TUTO NAŠÍ ŽÁDOST – predem Vám za to dekujeme! Výjimku pochopitelne tvorí  CWG a TB, GC ...

-           Cache opravdu NENÍ  popelnice. Neúplné, rozlámané kinder-hracky, zbytky cehokoli, obrázky fotbalistu z pixly od kakaa, slevové kupony ze supermarketu a podobný šrot nebo nijak s tématikou železnice nesouvisející predmety vyhodte do nejbližšího koše na odpadky! Vymenované predmety podléhající vlhkosti predem zabalte do uzaviratelných plastových sácku.

-        Nejprve premyslejte a hledejte ocima. NENÍ NUTNO nic rozhrabávat, rozebírat, rozrývat, lámat, trhat ani sroubovat. Demontáz kolejnic nebo ozubnice se prísne ZAPOVÍDÁ!! :-))

-       Omlouváme se kacerum vozíckárum a kocárkárum - terén jim odlov bohužel neumožnuje. Cyklokaceri by meli své stroje nechat (zamcené) napr. u Stage c.1

Náš velký dík patrí autorovi publikace „Zpráva o pátrání po prícine násilné smrti W.Bienerta, strojvudce státních drah k níž došlo dne 5.srpna 1945 v Dolním Polubném“ Tomáši Gálovi a autorum pouzitých fotografií.

Co se vlastne stalo 5.srpna 1945 na trati Korenov – Tanvald?

„...Lokomotiva strojvedoucího Bienerta spešne vyjela z Korenovského nádraží. Rozjetý kolos minul skloník s návestím Zacátek ozubnice, a záhy zmizel v Polubenském tunelu. Za normálních okolností, pri respektování predepsané rychlosti dolu, po spádu, do 20 kilometru za hodinu, trvá prujezd tunelem okolo ctyr minut.

Jaké však bylo prekvapení posádky, když dosáhla spodního portálu behem minuty!

Težko ríci, zda bylo možné rítící se lokomotivu duchaprítomným jednáním ješte zpomalit, ale když oba vydešení muži ze všech sil utahovali rucní brzdu, špalky se pri tak obrovské rychlosti doslova utavily a stodvacetisedmitunová masa železa, zbavená témer  jakéhokoliv trecího odporu, se doslova rozletela vstríc svému konci.

Topic Bruno Schaffer z popudu sebezáchovy v bezmála stokilometrové rychlosti  vyskocil, címž vyvázl s cetnými pohmoždeninami. B ehem dvaceti sekund  prišel bocní náraz prechodnice levotocivého oblouku a stroj jedoucí tendrem napred doslova vylétl z trati a po nekolika kotrmelcích se jím zaryl do stráne pod náspem jen nekolik metru od rodinného domku.

Pro strojvedoucího Willibalda Bienerta, jenž neopustil svoji mašinu a zustal na stanovišti, se staly poslední vteriny jeho života hotovým peklem. Totiž pri nárazu se vytavil olovník, voda vnikla do ohnište, pretlak páry vyrazil dvírka pece a zmet varící se vody a žhavého popela za strašlivého sykotu úplne sparil neštastného fíru.

 Když se v Tanvalde dozvedeli o neštestí, vyslali naproti posádku záchranáru se zubackou. Ale Bienerttovi již nebylo pomoci a pri vyproštování jeho tela zpod vyhasínajícího ocelového ore mu musela býti utata ruka...“

 (V.Jelínek , Deník Jablonecka roc.1997 – kráceno, upraveno)

Strucný zápis ve stanicní kronice žst.Korenov:

„5.VIII. 1945 ve 13.05 h. v km 31.85 vykolejil neozubený stroj rady CSD 366.001 (býv. DR 38.2605) a zrítil se s náspu do hloubky 20 m. Strojvedoucí Willibald Bienert, Nemec, byl mrtev. Topic Brun Schäfer, rovnež Nemec, byl zranen na rukou a zádech. Dle výpovedi Schäfera brzda selhala v km 32.6, takže stroj v míste vykolejení byl již ve znacné rychlosti. Trat byla nesjízdná od 13.05 do 21.30.“

 V nedeli  5.VIII. 1945 ve 13.05  tedy zemrel v Dolním Polubném srojvudce Wilhelm (nikoli Wilibald) Bienert. Proc? Kam vlastne jel? Proc tolik riskoval a zcela proti zdravému rozumu odjel po ozubnicové trati do Tanvaldu s bežnou, adhezní lokomotivou?

Autoru útlé, ale velmi zajímavé publikace s nezvykle dlouhým názvem  „Zpráva o pátrání po prícine násilné smrti W.Bienerta, strojvudce státních drah“ Tomáši Gálovi, ze které také s díky citujem, se podarilo nashromáždit radu dríve neznámých nebo nezverejnených informací a také nekolik autentických vyprávení pametníku.

 Pan Jaromír Hejzlar, bývalý dlouholetý korenovský prednosta vypráví: „Sám jsem u toho tenkrát nebyl, protože jsem do Korenova prišel až na podzim 1945 ale vyprávení o této neštastné železnicní nehode jsem mnohokrát vyslechl od osoby nejverohodnejší, eléva státních drah Jaroslava Drahovzala – výpravcího, pred kterým meli podrízení zamestnanci velký respekt, všichni mu vykali a on vykání opetoval. V osudný den vykonával ve stanici Polubný dopravní službu. Casto o ní vyprável i prednosta stanice Josef Kalhous, který byl toho dne rovnež ve službe. Jejich lícení o prícine nehody bylo naprosto shodné, takže lze s jistotou vyloucit, že by se nehoda udála jinak. Príbeh obvykle ožil v restauraci Jizerský dvur, kde bylo v té dobe sjednané stravování pro stanicní i strojový personál."

"...Byl krásný letní den. Jedno okno v dopravní kancelári smerem k perónu bylo otevrené a tak bylo slyšet lehké oddechování težké lokomotivy stojící na popelové jáme,kde zbrojila, brala vodu a uhlí. Pripravovala se na odjezd do své domovské výtopny v Liberci. Cekala jen na príjezd ozubnicové lokomotivy rady 404.0, která by ji dopravila do Tanvaldu. Z duvodu nutné opravy se však její odjezd z Tanvaldu odkládal. A toto cekání se stalo osudným.

Najednou z niceho nic prijely na perón polubenského nádraží dva vojenské džípy. Jeden zustal stát na konci výpravní budovy a druhý se zastavil u vchodu do dopravní kanceláre (ta tehdy byla na konci stanicní budovy smerem k Tanvaldu). Vystoupil z neho sovetský dustojník s vysokou hodností, mel jednu zlatou hvezdu a na prsou z obou stran mnoho stužek a metálu. Urcite si je zasloužil, což na nem bylo i videt. Byl vysoké postavy, mohutných ramen, pres která mel prehozenou rozepnutou pláštenku, která sahala až témer na zem. Široké rajtky s dvema širokými lampasy byly zasunuty do zaprášených vysokých bot. No proste zupák. Doprovázel jej mladý dustojnícek, asi porucík. Lodicku mel na stranu, divže mu nespadla. I metálu mel málo – asi tri. Šikmo pres prsa stále tisknul obema rukama samopal. Bylo zrejmé, že komandýrovi delal ochranu. V dopravní kancelári se pak velmi dlouho díval do zrcadla a hladil si vlasy nad ušima.

Oba pozdravili „zdrávstvujte“ a komandýr se hned dal do vyjednávání. Prestože výpravcí Drahovzal rusky neumel, bylo mu z jeho hovoru a posunku hned zrejmé – u otevreného okna stále ukazoval na lokomotivu stojící pred depem – že požaduje stroj pro prevoz jakéhosi transportu z Tanvalu pres Hirschberg dále na východ. Po rozmluve s výpravcím v Tanvalde Drahovzal zjistil, že se jedná o pet krytých  vozu doprovázených dvema sovetcíky. Co v tech vozech bylo, že se vyžadoval tak nutný prevoz, nevedel ani on. Jen se zmínil – tak preci k tobe prijeli. Z cehož Drahovzalovi došlo, že je k nemu poslal.

Napetí se stupnovalo. Komandýr stále trval na svém – lokomotiva musí do Tanvaldu. Marne se mu Drahovzal pokoušel vysvetlit, že tato lokomotiva nemuže být pro požadovanou prepravu použita, protože na trati je velký spád a muže zde být nasazena jen lokomotiva se speciálním vybavením – ozubnicovým soukolím. Komandýr však vubec nechápal, o co jde. Chtel mašinu a hotovo! Jednání výpravcího považoval za neochotu. Jeho rozcilení bylo znát i v jeho hlase. Navíc zacal svým koltem devítkou tlouci na roh psacího stolu. V tu chvíli prednosta zavrel dvere do své kanceláre. Výpravcí Drahovzal pochopil, že to již není legrace a že by snad mohlo jít i o životy.

Vyzval  komandýra aby se s ním odebral k posádce lokomotivy. Tu tvorili dva Nemci, strojvedoucí Bienert a topic Schäfer. Nemecky jim vysvetlil požadavek ruského komandýra, který se svým pobocníkem stál vedle nej, byl však již o poznání klidnejší. Strojvedoucí i topic, vykloneni z budky lokomotivy, jen pokyvovali hlavou a dávali mu na srozumenou, že velký spád na trati je jim znám, a že trat za doprovodu ozubnicové lokomotivy již nekolikrát pojíždeli. A tak nakonec souhlasili, že pojedou. Duvodem, proc se tak rozhodli, byla rozhodne obava z ozbrojených sovetských vojáku, kterí se pohybovali v kolejišti a obhlíželi stojí lokomotivu.

Dohodnuto. Ujednáno. Sovetský komandýr byl spokojen. Ješte pred odjezdem lokomotivy poslal po svém pobocníkovi výpravcímu flašku do poloviny naplnenou asi 70% vodkou. „To se nedalo pít.“ Poznamenával Drahovzal a pokracoval: „S výpravcím v Tanvalde jsem sjednal jízdu a narídil prípravu vlakové cesty z první koleje. Ješte predtím, než jsem dal odjezd, jsem znovu upozornil strojvedoucího a topice, aby jeli opatrne a zbytecne neriskovali. Pokývnutím mi lokomotivní ceta dala na vedomí, že mou pripomínku berou v úvahu. Po vzájemném pozdravu jsem zvedl výpravku a lokomotiva se pomalu dala do pohybu – na svoji neštastnou poslední jízdu. U silnicního prejezdu zahoukala a zmizela v levotocivém oblouku. Z dohledu mi zmizely i oba džípy se sovetcíky. Zvlášte jsem uvítal, že odjel i neodbytný komandýr.“

Po tomto vyprávení se Jaroslav Drahovzal vždy odmlcel a tichým hlasem dodal: „Kdybych jen sebeméne tušil, co ses lokomotivou stane, nikdy bych i pres sebevetší vyhrožování komandýra souhlas k jízde nedal. Mašinu vzal cert, ale prišel o život clovek, aby vyhovel zvuli sovetského komandýra – to me strašne mrzí a bude mrzet do smrti.“ Poté si Drahovzal hluboce povzdechl, prohrábl si rukou své husté svetlé vlasy a na chvilku se vzdálil od stolu, u kterého jej s velkou pozorností a napetím mlcky poslouchali prísedící, vetšinou lidé jemu blízcí.

 O tom, proc k nehode došlo a co jí predcházelo, se pozdeji nesmelo nikde psát. Dokonce to není uvedeno ani ve stanicní kronice. Pokud nejaká zprávicka o nehode pronikla na verejnost, byla neúplná, zkreslená a nekdy i naprosto nepravdivá. Jakákoliv zmínka o nátlaku sovetského dustojníka nesmela být zverejnena, protože se to politicky nehodilo.

Trochu veselejší dovetek. Pri vyjednávání v dopravní kancelári mezi výpravcím a sovetským komandýrem po peróne jezdil, spíše snažil se jezdit, ridic džípu na kole. Kde k nemu prišel, to si každý mužeme domyslet. Jezdit na nem však vubec neumel. A shodou okolností z kola za velkého rachotu padal zrovna pred dopravní kancelárí. Komandýra jeho rachotivé pády tak rozcilovaly, že nekolikrát vybehl ven a svého ridice serval. Na nejaký cas byl klid. Šoférovi to ale nedalo a po chvíli se pokoušel jezdit znovu. Pri jednom takovém rachotivém pádu komandýr vybehl ven, bez jakýchkoli prupovídek mu vytrhl kolo z ruky a na míste ho rozšlapal. Zdeformované kolo pak zustalo ležet na peróne i po jejich odjezdu. Vhozeno pak bylo do vozu s tzv. sovetskou válecnou koristí, které zde byly deponovány na dvou kolejích.“

Nyní tedy již víme  proc odjel Bienert neozubeným strojem do Tanvaldu – na nátlak onoho sovetského velitele, podle popisu snad generálmajora Rudé armády. Mohl to být velitel rudoarmejské posádky ve Smržovce, kterým byl generál Samochvalov, nebo nekdo jiný – to už dnes težko zjistíme. Z páne Hejzlarova vyprávení ale plyne, že onech pet vozu, které potrebovali sovetští vojáci tak nutne odvézt, stálo v Tanvalde a mely se vézt do Hirschbergu. Ted to teprve zacíná být zajímavé, nebot veškerá doprava probíhala ve smeru práve opacném. Mluví o tom shodne všechny stanicní kroniky – napr. stanicní kronika žst. Polubný CSD uvádí: „Dne 17. VII.1945 byla zahájena doprava pres hranice a to RA, která odvážela válecnou korist (tovární stroje a zarízení z Hirschbergu) do zdejší stanice a odtud pak dále na príslušná místa. Preprava byla provádena csl. strojovými a vlakovými cetami. V tomto mesíci byla také sousední stanice Strickerhäuser na nemecké strane obsazena polskými výpravcími a prejmenována na „Skatze“ (jedná se patrne o preklep, polský název byl ve skutecnosti Tkatze)“. Kronika stanice Dolní Polubný uvádí k tomuto pouze jednu vetu: „Po zahájení dopravy byla tato velmi rušná, nebot byl dopravován válecný materiál z Nemecka do komárenského prístavu na Slovensku.“  V kronice žst. Tanvald je podobne strucná zmínka, že v léte 1945 byly dopravovány závody z Hirschbergu do Ruska, a to v poctu cca 3 000 vozu. Toto smerování do prístavu v Komárne s následnou prepravou po vode melo ten prostý duvod, že ustupující Wehrmacht nicila železnicní trate (taktika spálené zeme), takže doprava po kolejích na východ nebyla možná. Postižena byla i naše trat – most pres reku Bober mezi stanicemi Hirschberg Hbf. a Hirschberg West byl znicen výbušninou, takže z Polubného vlastne ani nebylo spojení s ostatní železnicní sítí ve Slezsku a proto práve vozily vlaky stroje a zamestnanci CSD. Je proto velkou záhadou, co vlastne bylo v onech peti krytých vozech, ale patrne to bylo neco velmi duležitého, když kvuli tomu sovetský dustojník vytáhl svuj Nagant.Je možné, že to bylo zarízení z nekteré z tanvaldských továren. Stanicní kronika žst. Dolní Smržovka totiž uvádí: „Tovární budova, nyní zvaná „Televid“, puv. prádelna, za války výroba televisních prístroju a po válce jako válecná korist prevezena do Ruska – nyní je prázdná, jakož i továrna „Mako“ a „Nová“, které byly rovnež zarízeny na výrobu soucástek povestné nemecké zbrane „V 1“. Nyní jsou skoro prázdné a jsou vesmes urceny k výrobe príze a pleteného zboží.“ Mohlo tedy jít o nejaké stroje pro Sovety duležité, které chteli ukrýt pred našimi úrady za hranici. Druhou možností je, že se jednalo o nejaký soukromý lup onoho sovetského dustojníka, protože v popisované dobe se v Rudé armáde nepovažovalo za neco zavrženíhodného, když se nekterý generál behem války tak trochu „obohatil“. Soukromý lup by si však spíše ponechal u sebe a se státní koristí se tolik nespechalo – i pan Hejzlar prece v záveru svého vyprávení uvádí, že znicené kolo nakonec vhodili do vozu se sovetskou koristí, které zde byly odstaveny. Hlášení ministerstva dopravy uvádí k 30. X. 1945 v ruzných stanicích CSD odstavených 49 vlaku tvorených 2 139 vozy s jednotkami RA, dále pak 90 vlaku složených ze 3 932 vozu koristního materiálu a 678 vozu poruznu odstavených jednotlivých zásilek. A náhle se tu objeví pouhých pet krytých vozu, které tolik spechají? Nabízí se proto ješte jiné vysvetlení, totiž že v onech vozech byli  lidé – at už bývalí ruští obcané, nemectí zajatci ci snad duležití odborníci ze zmínených továren. V léte 1945 mnoho takových lidí zmizelo v Sovetském svazu. Nekterí osvoboditelé zrejme nerozlišovali mezi Nemeckem a ostatními zememi, v Ceskoslovensku docházelo dokonce i k „prepadávání vlaku osobami v sovetských vojenských stejnokrojích a u ruských velitelu bylo možné pozorovati laksní chování pri odevzdávání jim techto zajištených osob“. Proto když jeli zástupci csl. ministerstev na jednání s velitelem sovetských okupacních vojsk v Evrope maršálem Konevem do jeho štábu v Badenu, žádal zde 28. IX. 1945 zástupce ministerstva dopravy, aby orgány Rudé armády nezasahovaly do rízení dopravy. Maršál Konev vyslovil svuj souhlas s tímto požadavkem a údajne vydal príslušné pokyny. Je docela možné, že jedním z podnetu pro tento požadavek byla i nehoda v Polubném.

( Tomáš Gál, „Zpráva o pátrání po prícine násilné smrti W.Bienerta, strojvudce státních drah k níž došlo dne 5.srpna 1945 v Dolním Polubném“, vyd. Železnicní spolecnost Tanvald, o.p.s. v roce  2005)

Malé vysvetlení  pred samotným záverem

Proc jsme vlastne nazvali naší cache  „Havárka Staré Lízy“ neboli  „Wreck Of The Old 38“  ?

Stejnojmenná písen (presne: "Wreck Of The Old 97" = Havárie staré sedmadevadesátky) popisuje velmi podobnou událost, která se odehrála na prelomu 19. a 20.stol. na železnici kdesi na americkém Západe. Jedná se o starou kramárskou (jarmarecní) písen kterou v roce 1923 pro RCA Victor jako vubec jednu z prvních country písnicek nahrál Vernon Dalhart. Dodnes se zpívá se v mnoha textových nuancích po celých USA a také ceští príznivci country & bluegrass music ji znají hned s nekolika ceskými texty (J.Vycítal, J.Bican a další...)

A jelikož práve text Honzy Bicana s názvem  „HAVÁRKA STARÉ  LÍZY“ v nekterých podrobnostech shoduje s nehodou neštastného strojvudce Bienerta  a dá se ríci i s celkovou  drsnou atmosférou této horské ozubnicové trate, bylo záhy o názvu cache rozhodnuto, jen císlo v názvu jsem ze "staré sedmadevadesátky"  zmenili na "starou osmatricítku" což odpovídá puvodnímu císelnému oznacení lokomotivy z našeho príbehu. V neposlední rade jsme chteli také trochu odlehcit jinak vcelku pochmurný obsah listingu. Snad se nám to podarilo...

Havárka Staré Lízy

Rekl mu šéf:“milej Pepo  jen se koukni za depo,
tam stojí s uhlím vlak. Už mel bejt dávno v huti,
to jediný me nutí  abych tebe poslal – tak už plav!

Navíc mám tu jen Lízu - starou páru, žádnej diesel
a tu jen ty umíš hnát. Tak si vem Frantu z depa
at ti topí, je treba dneska vecer s uhlím v hutích stát!“

 Tahle trat od nás k huti se náramne kroutí
a má desnej spád. Pepa jel co to dalo
a když neštestí se stalo mel tam prej skoro devadesát!

Dole tam u trech buku dal na páku ruku
a brzdil ze všech sil. S rukou na škrtící páce
hvízdnul do zatácky krátce pak se ryk píštaly a kol skrípot slil...

Když ho našli v troskách Lízy, tam dole u brízy,
kudy pomalu jet mel, jeho telo ješte stálo
celé uvarené párou ruku na škrtící páce mel!

Kde najdete cache?

A= S-1   kdy S = celkový pocet písmen názvu (jména) reky, pres kterou vedl železnicní most (v r.1945 znicen výbušninou) mezi nekdejšími železnicními stanicemi Hirschberg Hbf. a Hirschberg West.        

B = Pocet vozu jejichž prepravu z Tanvaldu do Korenova a dále do Hirschbergu (dle vyprávení pana Hejzlara, resp. Drahovzala) vyžadoval se zbraní v ruce generál RA. 

C =  (T : 4) – 226  kdy T = délka Príchovického (Polubenského) tunelu pred rokem 1958.   

D= císlo koleje ze které narídil výpravcí Drahovzal (dle vyprávení pana Hejzlara) prípravu vlakové cesty pro odjez lokomotivy strojvudce Bienerta  do Tanvaldu.

Ea Fzjistite na wpt. Stage 1:   

E = (Ocima mašinfíry: ... ze dvou to cerné!) – 927    

F= U – 13  jestliže U  = pocet celých kamenných kvádru nadzemní cásti (klenby) vjezdového portálu tunelu.

G=  V+53   kde V = cas (ve 24-hodinovém cyklu, minuty nepocítejte) kdy došlo podle zápisu ve stanicní kronice k nehode (k vykolejení stroje)     

H= (Y : X) – 181  jestliže v úseku trate mezi stanicemi Tanvald a Harrachov se nachází X tunelu a nejdelší z nich merí Y metru. 

 
GOOD  GEOHUNTER !