Mystery Cache

Zacalo to u studanky...

A cache by AHA & team Send Message to Owner Message this owner
Hidden : 4/21/2010
In Plzensky kraj, Czech Republic
Difficulty:
3 out of 5
Terrain:
2 out of 5

Size: Size: regular (regular)

Join now to view geocache location details. It's free!

Watch

How Geocaching Works

Please note Use of geocaching.com services is subject to the terms and conditions in our disclaimer.

Geocache Description:

CS: Příběh Romana o tom, jak geocaching může změnit život.
EN: We're sorry, but English description is not available for this cache.

Na výchozích souřadnicích nehledejte, tam jen nastal v Romanově životě zvrat. Ale začněme pěkně od začátku...

Kreslova studánka
Kreslova studánka na fotografii Petoru teamu

Byl skoro konec března, pozdní odpoledne, když Romanovi pípl mobil. SMS. Že by? Ten den měl volný večer a byl z toho celý neklidný. Ta zpráva by mohla být řešením. ANO! Další keška! Volný večer byl naštěstí pryč a místo něj dávka adrenalinu.

Když nastupoval kolega Rendy, foukl do auta studený vítr.
     "Nějaká Kreslova studánka před Kdyní," řekl namísto pozdravu.
     "Jó, ta je kousek od Herštejna, to pude..."

Zaparkovali v sedle před závorou a už se hnali po cestě k odbočce. Možná měli vzít tu doporučenou, ale už bylo pozdě se vracet. FTF je posedlost a oni vyměnili klid lesa za šanci být první u nové krabičky. Od odbočky cesta pěkně klesala a stále nikoho neviděli. V lese bylo stále vidět stopy po loňském orkánu. Konečně, studánka. Nikde nikdo, čas dobrý, snad jsou první.

Jenže šipka je vodila sem a tam, nikde nepostála a ani nebylo vidět žádné podezřelé místečko. Všechno bylo tak, jak má ve správném lese být. Nebo možná nebylo, ale to ještě nevěděli. Začalo se smrákat, ale tma byla od mraků. Začala sněhová bouřka, snad poslední před jarem. Vítr metal oběma sníh do tváří, ani pod přístřeškem se před ním neschovali.

Minuty ubíhaly, čtvrthodinky se skládaly jedna za druhou a stále nic. Tohle se Romanovi a Rendymu dlouho nestalo. Neudělal vlastník překlep v souřadnicích? Nebo je keš publikovaná omylem a ještě tu není krabička? Nebo jsou jen slepí? Zem mezitím pokrývala vrstvička sněhu a maskovala vše, ale už to bylo jedno: prošli okolí křížem krážem a jakákoliv stopa po skrývání už dávno zmizela pod jejich nohami. Rendy začal pročesávat místo, kde se ustálila šipka, kousek po kousku a za chvíli Roman uslyšel lakonické "Mam ji."

Byla to nádherná keška, která se nevidí každý den, skvělá odměna za dvě hodiny trápení ve psím počasí. Chvíle pochybování, zda nepřijel někdo z místních... a panenský logbook. Jo, dvojitá radost, mají další FTF. Všichni ostatní nechali studánku až na ráno.

Soumrak

Cesta zpátky ubíhala poklidněji, vždyť se povedlo.
     "Jsem hotový, jdu do vany a spát," loučil se Rendy. "Kdyby Poník vypustil další, tak na ní jedeš maximálně sám. Čau."
     "Já budu spát jak zabitý," odvětil Roman a rozjel se domů.
     "Já asi taky," ozvalo se slabě ze zadní sedačky a v Romanovi by se v tom okamžiku krve nedořezal. Lekl se a měl co dělat, aby na náměstí projel zatáčku. Ulevilo se mu, až když v zrcátku uviděl vykukovat pod dlouhými mokrými vlasy dívčí tvář. Seděla na sedačce za ním a on by přísahal, že zadní dveře se od Herštejna neotevřely ani na chvilinku. Zastavil u chodníku.
     "Co tu blbneš?" zeptal se dozadu.
     "Byla mi zima," pípla pobledlá dívka.
     "To se nedivím, v těhle hadříkách," a přemýšlel na jaké diskotéce asi byla.
     "Co je to diskotéka?" zeptala se překvapivě.
     "Ehm... Chceš odvézt k sobě domů?"
     "Ne, doma je zima a teď jsi mě odtamtud přivezl."
     "Cože, odkud? Kam tedy chceš?" ptal se podrážděně a netrpělivě Roman. Vypadala mile, ale na povídání s ní byl už asi příliš utahaný.
     "Do tepla. Kamkoliv, kde bude teplo. Už jsem od té zimy celá promrzlá."
Přemýšlel, kam by ji mohl odvézt. Na nádraží moc teplo není a s posledním vlakem všechno zavřou. Odvézt do Hradecké na stanici je také možnost, ale je to dost kruté. Hospody také zavírají brzo. Výčet možností byl u konce a zbývala poslední, šílená.
     "Můžu tě vzít k sobě, protože mně nic jiného nenapadá," nabídl opatrně.
     "A je u tebe teplo?" zeptala se také opatrně.
Roman si pomyslel, že jí klidně může zahřát i bez topení, ale než stačil odpovědět, kývla:
     "Tak ano."

Zastavil doma, sáhl pro batoh a ona už byla venku. Tichá. Vystoupil a prohlédl si ji pěkně od hlavy k patě... neměla boty! Stála tam na asfaltu a do noci zářily její bílé prstíky. Pokrčila rameny. To musel být večer, problesklo mu hlavou.
     "Já jsem Roman," podal jí ruku.
     "A já jsem Linda," malinko se usmála, ale ruku mu nepodala.
No nic, Roman nahmatal klíče a už odemykal. Na schodech přemýšlel, kde by jí ustlal. Nakonec to dopadlo jako obvykle: on spal pod dekou v obýváku, ona v jeho posteli.

Mraky nad hladinou

Ráno otevřel oči a Linda seděla vedle v křesle a koukala na něj. Asi už stihla koupelnu, protože měla zase mokré vlasy.
     "Ahoj," pozdravil ji, když si promnul oči.
     "Ahoj," usmála se na něj Linda. Trochu si oddechl, alespoň ho v noci nevykradla.
     "Tak co to včera bylo," pídil se Roman po vysvětlení podivného setkání.
     "Co myslíš?"
     "Co myslím? Objevíš se mi najednou v autě, pěkně promrzlá a nalehko," začal zhurta a pokračoval smířlivěji: "domů odvézt nechceš, přespíš u mně a pak děláš, jako by se nic nestalo. Lindo, Lindo, co ty seš vůbec zač?"
     "Rusalka."
     "A já jsem Antonín Dvořák," ušklíbl se.
     "Jsem vodní víla, od pramene..." opakovala trochu hrdě, trochu uraženě.

Odraz

Roman se smál. Před chvíli ho namíchla, ale teď se opravdu musel smát. Holka mu sedne v noci do auta, aniž by ho vůbec znala, a ráno tvrdí, že je víla. To musel být matroš.
     "Nesměj se. Jsem od pramene, kterému říkáte Kreslova studánka."
Roman zvážněl, v lese byli s Rendym sami, nikomu neříkal, že tam jeli. Ani FTF ještě nelogoval. Možná logoval Rendy. Ale jak by se to ona dozvěděla? Zapálil si.
     "Jak víš, že jsme tam byli?"
     "Abych nevěděla. Dupali jste mi po mechu okolo pramínku celou věčnost a ještě jste mi přinesli tu fujavici."
     "Aha, tys tam byla také pro FTF, ale nenašla jsi, tak jsi nás nechala hledat..." vymýšlel Roman nějaké normální vysvětlení. Ale když se koukl na její oblečení, tak jej zase zamítl, v tom se na FTF chodit nedá.
     "A proč si u něj nezůstala?" přešel do útoku.
     "Zima. Byla mi zima. Těšila jsem od podzimu na jaro, jak budu tancovat, a on zase napadl sníh. Vy jste tak hřáli, i v té zimě, že jsem šla za vámi."
     "Tak já tedy mluvím s vílou," začínal si tu možnost připouštět.
     "Ano, s vílou, rusalkou."

Roman silně natáhl z cigarety a přemýšlel, zda včera nezkoušel trávu. S GPS najít vílu. Na poklady byl zvyklý, ale vílu... Koukl jí do očí a Linda se malinko, skoro omluvně usmála. Natáhl ruku k jejímu koleni, pohledem se zeptal, a bříšky prstů přejel po kůži. Jemná, jemňoulinká, příjemně hebká kůže. A teplá. Na vílu mu přišla příliš hmatatelná, ale prsty nic takového ještě nepoznaly... Musí existovat vysvětlení, třeba...
     "A co když jsi nastoupila u Rendyho a utahuješ si ze mně." Přejel pátravě místnost pohledem: "Určitě tu máš někde mobil a odpoledne se mi budou kámoši na Facebooku smát..." Rusalka Linda se rozplynula.
     "A kurňa," prolétlo Romanovi hlavou, "je to fakt víla."

Od nevidím do nevidím

Lindě se z tepla do jarních mrazíků nechtělo a Roman zase chtěl přijít všemu na kloub. Z práce utíkal nezvykle brzo a rovnou domů, kde si celé večery povídal s Lindou. O nadpřirozené bytosti se zajímal naposledy jako malý kluk, když mu četla maminka pohádky, a od té doby hodně zapomněl. Ptal se Lindy na spousty otázek a Linda odpovídala často dřív, než stihl otázku vyslovit nahlas. Bavilo jí vyprávět a vysvětlovat, protože konečně měla posluchače a ještě tak trpělivého. Jak se dozvěděl, rusalky od jezer sice tančí a štěbetají v celých houfech, ale rusalky pramenů trápí samota a tak nemají s kým slovíčko prohodit. Už také věděl, že rusalku vidí jen ten, koho si sama vybere, aby ji viděl. Pochopil její věčně mokré vlasy. Linda se také ptala a postupně začínala rozumět lidem a jejich životům, které dosud vnímala jen z návštěv turistů u jejího pramene.

A on si připadal jako v pohádce: měl doma vílu, která nikam nespěchala, se kterou mu bylo příjemně, a která mu připadala každým dnem krásnější a krásnější. Že se do Lindy, víly od Kreslovy studánky, asi zamiloval, si uvědomil, když napočítal dva měsíce od poslední kešky i FTF. Rendy už ani nevolal a všechny nové poklady usilovně objížděl sám, ač mu to nešlo do hlavy: byli přece docela úspěšní a Romana výjezdy za novými krabičkami bavily, ale poslední dobou se jen vymlouval, že se necítí, že se mu to nehodí a tak. "No co, nějak bylo, nějak bude," povzdechl si Rendy a vyrazil na další lov.

Stíny

Linda také poznala, že Roman už není ten samý Roman, jakého jej poprvé v noci poznala. Ač už byl červen a sluníčko určitě hřálo i u jejího pramene na severním svahu, kvůli Romanovi návrat stále odkládala. Představa, že si bude povídat jen s němým mechem a kapradím, ji lákala každým dnem méně a méně. Když Roman spal, chodila o třetí hodině ráno tančit na trávník za domem. Bylo to trochu jiné než na lesním mechu, ale jak spadla rosa, tančila stejně ráda jako doma.

Několik týdnů v práci jen přemýšlel, co s tou bláznivou situací udělá, ale moc nevymyslel. Měl z ní smíšené pocity. Ostatně, zkuste odvézt zpátky vílu, která domů nechce a navíc se umí rozplynout. A zkuste ji odvézt do lesů, když ji chcete mít jen doma. U sebe.

Když odpoledne dorazil domů a Linda jej přišla přivítat, objal ji a přitiskl k sobě. Usmála se na něj.
     "Lindo... Lindo, rusalko moje, zamiloval jsem se do tebe. Chtěl bych si s tebou nejen povídat, chtěl bych tě i jako ženu."
     Zvážněla a odtáhla se.
     "Opravdu?" zeptala se nedůvěřivě.
     "Ano, vždyť jsem jen s tebou..."
     "To ano. Ale to je jen chvíle a lidská přání jsou přelétavá jak modrásek na louce."
     "Jenže já už si život bez Tebe nedokážu představit..."
     "To já ano," usmála se rozpustile Linda, "ale už mně moc neláká." Zase zvážněla a pokračovala: "Víš, my rusalky to nemáme úplně jednoduché. Ač se mi s tebou líbí, tak musím velmi velmi vážit, zda zůstanu. Když s tebou zůstanu a budu tvou ženou, přestanu být rusalkou. Úplně. Stanu se člověkem, skutečným smrtelníkem. Nejen, že budu potřebovat takové ty vaše hlouposti jako občanku, rodné číslo, zdravotní a sociální pojištění, ale především budu potřebovat tvou lásku. Po celý zbytek života, každý den. Lásku místo vody."
     "Každým dnem mám pocit, že tě miluji víc a víc, tak s tebou budu prostě každý den," smál se na ní.
     "Rozmysli si to dobře. Teď děláš možná ramena, ale pokud mně na jeden den opustíš, navždy ti zmizím. Možná budu zase rusalkou u svého pramene, možná jen ranním oparem nad řekou, možná žabkou, rybkou v rybníku."
Teď zvážněl Roman, opravdu přemýšlel o tom, co Linda řekla. Nakonec přikývl:
     "Ano, budu s tebou stále. A budu tě mít rád až do smrti."
Teď jej objala ona, podívala se mu do očí a připomněla:
     "Dobře si pamatuj, co jsi právě slíbil."

Stromy na břehu

Ten večer nezůstalo jen u letmého dotyku kolene, nezůstalo jen u polibků a z rusalky Lindy se stala prostě Linda. Jako ženu ji viděl každý, i Rendy už chápal, proč Roman přestal jezdit za plastovými krabičkami. Příliš věcí se nezměnilo, byť ti dva si povídali spíše o jiných věcech než dosud. Také vyráželi více ven, už nehrozily trapasy, kdy z pohledu ostatních na ulici mluvil Roman do větru a upřeně koukal na místo, kde nic nebylo.

Ale něco se přeci jen změnilo a Linda byla z té změny poněkud nesvá: jako rusalka, jako éterická bytost nadpřirozeného původu, vůbec nemusela hlídat váhu, prostě měla stále svou neměnnou ideální taneční postavu. Ale jen co se stala ženou, postava se jí začala měnit. Bylo to něco nového a pořádně ji to znervózňovalo. Na chvíli se uklidnila, když lékaři po pár týdnech zjistili, že příčinou není množství jídla. Ale opravdu to bylo jen na chvíli, protože slovo těhotenství nepatří do slovníku víly úplně stejně jako dieta či nadváha. Roman byl z výhledu potomka nadšený jako kdysi z každé nové kešky. Linda byla nadšená také, ale opět jen do doby, než si přečetla nějaké informace o porodu. Bylo to pro ní něco jako horor, který měla prožít, a nevěděla, zda to bude jen strašlivě hrozně nepříjemné nebo hrozivě bolestivé až k nevydržení. Zrození z klubka lesní mlhy a ranního oparu jí prostě přišlo elegantnější. Nejraději by se úplně rozplynula, ale to měla udělat asi mnohem dříve, teď už bylo pozdě.

Uběhl podzim, minuly Vánoce, přišel Nový rok, pak Velikonoce a s nimi jaro. Roman s Lindou čekali na chvíli, kdy bude potřeba jet do porodnice. Roman se občas žertem v duchu strachoval, zda se mu nenarodí malý vodník, hejkal, jezinka nebo třeba permoník, ale nakonec se dočkal malého zdravého kluka jménem Tomáš. Linda přes své obavy přečkala porod také ve zdraví, jen její první slova po porodu byla "už nikdy".

Temné odrazy

S malým Tomášem zůstávali ještě pár dní v porodnici. Tamní návštěvní hodiny zajistily Romanovi volná odpoledne a tak procházel Stodem a lovil kešky, co přibyly ve městě za poslední rok. Obě dvě. Zapisoval zrovna nález druhé, když u chodníku zastavil Rendy a povídá:
     "Jedu z práce a právě mi pípla novinka v Plzni, nějaký Necrofil či Necroficon, mysterka. Nechceš se na to se mnou kouknout, že bychom si pro ní zajeli?"
     "Jasně, jedeme," odpověděl, jako by na poslední kešce byli včera, a už si sedal.

U Rendyho koukali do listingu kešky, co se nakonec jmenovala Necronomicon, zkoušeli různé metody, ale pořád nic. Zlo, které text sliboval, se začalo zhmotňovat, oba byli už notně nevrlí: trojková mysterka, už na ní koukají čtyři hodiny a pořád nic.
     "Á kurňa," vykřikl Roman, když se podíval na hodinky. Byl už skoro večer. "Letím do porodnice, čau...," loučil se, když už běžel ze schodů. Město přeběhl úprkem, ale na návštěvu už bylo pozdě, vrátná byla nekompromisní. Chtěl alespoň zavolat z vrátnice, ale probíhala prý večerní vizita a zítra je také den. "Nevadí, alespoň bude mít Linda klid," pomyslel si a šel domů.

Druhý den jej časně ráno vzbudil telefon. Z porodnice. Linda zmizela, Tomáš je u sester a on ať dorazí do porodnice. Nejdřív ho napadlo, jestli si Linda ještě neodskočila ze zvyku zatančit někam na trávník, ale pak mu to došlo: včera se neviděli ani spolu nemluvili. Obvyklé "a kurňa" tentokrát nestačilo, tušil naprosto kolosální průšvih. Cestou do porodnice vymýšlel, co se mohlo stát jiného, a přál si, aby Lindu v porodnici potkal. Ale nejspíš se stalo přesně to, před čím jej Linda varovala. Neukázala se ani dopoledne, ani odpoledne. Ani druhý den. Ani celý týden.

Jarní stromy

Roman byl zoufalý. Především ze zmizelé Lindy, ale také z přebalování, nočního vstávání a krmení. Když malý Tomáš spal, snažil se také rychle usnout, ale pokaždé se spánek nedostavil. V hlavě se mu honily myšlenky, jak najít Lindu. Přeci musí existovat cesta zpět, přeci pro jedno zdržení nemůže přijít o svou rusalku. Někdo musí znát radu. A co děda? Sice byl podivín, ale snad právě proto jej jako malý tak miloval. Dlouho u něj nebyl, ale teď není čas se stydět. Ano, děda bude vědět, jak z bryndy ven. Zabalil malého, veškeré ty serepetičky pro malé děti a vyrazil...

U cesty

     "Nazdar dědo, tak jsem se přijel zase ukázat," zdravil bodře dědu.
     "Jééé! To jsou k nám hosté. Copak, že jsi se přijel ukázat?" vítal jej notně překvapený děda a přemýšlel nahlas: "Kolik je to let, co's tu byl posledně? Šest nebo osm? To bylo... Ále... ono je to jedno, vítej!"
Děda si všiml velké tašky, co postávala za Romanem:
     "Co to je," ukázal na tašku, "snad se ke mně nechceš nastěhovat?" ptal se s rozpačitým úsměvem.
     "Neboj, vezu ti ukázat pravnoučka..."
     "No to mně podrž! Nedávno jsem ti vyplácel na zadek, když jsi spadl z hrušky, a on už je z tebe táta. Je to aspoň kluk?"
     "Je, Tomáš, koukni," a zvedal tašku s naštěstí spícím Tomášem.
     "Pěknej. Tak já jsem pradědek... To se musí zapít! Pojď dál, něco najdu ..." a odešel do kuchyně pro pálenku. Ještě očima vybíral správnou pro takovou příležitost, když se zeptal:
     "A co nevěstu, tu mi neukážeš?"
     "Zmizela. A můžu si za to sám..." a začal dědovi vyprávět ten svůj podivný příběh.

     "Tak to je lapálie," zhodnotil Romanovu situaci, když si to vše vyslechl. Nalil si další štamprli, kopl ji do sebe a pokračoval: "Tvůj táta říkal, že hledáš nějaké poklady, tak jsem si to trochu nastudoval, abych věděl, čím se mladý dneska baví. Myslel jsem si, že si z toho přineseš nějakou infekci, ale že si přivedeš domů rusalku, by mně opravdu nenapadlo... Pěkný poklad jsi si vybral, když ti nechá toho malého na krku a zmizí."
     "Já si nevybíral a ona za to nemůže," hájil Roman sebe i Lindu.
     "No, já vim, já vim," řekl ustaraně děda a zamyslel se. Po chvíli vstal, dal hřát vodu na sporák a v kredenci začal přebírat své pytlíčky bylinek:
     "Něco vyzkouším, snad je tu ještě mám..."
Děda byl taková bába bylinkářka. Roman to dědovo bylinkové království znal od mala, bylo pěkně voňavé, co se mu tam nalezl, aby všechno očuchával. Desítky sáčků s nasušenými listy, plody i kořeny, možná jich bylo i přes stovku. Jména mnoha bylin z nich tenkrát neznal a asi by to nebylo lepší ani dnes. Děda si dál mumlal do skříně: "... blín, blín, á, tady je... a co šalvěj, kdepak ji mám... ještě šantu ... šanta, šanta, hmm, tak asi není... tak zkusíme mandragoru..." Vybral asi osmero pytlíčků a začal z nich odsypávat do hrnečku. Rozhodně nešetřil, hrnek byl brzo naplněný bylinkami kousek po okraj. Nakonec jej zalil horkou vodou a s hrnkem si sedl zase k Romanovi.
     "V tom hrnku je pár bylinek, co otevírají mysl myšlenkám a znalostem, které jsou jinak nedostupné," vysvětloval, zatímco v hrnku pomalu míchal lžičkou. "Když jsem naposledy zkoušel pít tohle čertovo kvítí, tak jsi ještě ani nebyl na světě," říkal s úsměvem a stále míchal, zatímco Roman seděl, přikyvoval a přemýšlel, co si o tom myslet. Nakonec děda lžičku vytáhl, okapal a ještě olízl.
     "Tak, Romane, až to vypiju, tak budeme čekat, jestli bylinky zaberou. Pozorně poslouchej, co pak řeknu, já si už taky pamatuju leda starou belu," a to už zvedal hrnek k ústům, aby vypil ten podivný čaj.

Břeh

Roman pozoroval, jak děda téměř nehnutě sedí, oči upřené na bílou zeď a přemýšlel, co si o tom má myslet. Děda si klidně z něj mohl utahovat, ale u něj by se nedivil ani tomu, kdyby to opravdu byla pravda. Ubíhaly celé minuty, když se dědovi začal trochu cukat prostředníček na pravé ruce. Po chvíli to ustalo a děda promluvil, pomaleji a trochu monotónním hlasem:

     "Abys našel tu svou rusalku, budeš muset nejprve najít tři různá jezírka. Neznám jejich jména, neřeknu ti ani, kde je hledat či koho se na ně ptát, ale vidím je před sebou." Děda se odmlčel, ale jen na chvíli. "To první jezírko ladí lidskému oku, rozhodně není ošklivé, spíše naopak. Jdi k němu, protože z jeho vod trčí pevná věž a na jejím vrcholu je cosi napsáno. Dobře si ten nápis prohlédni. Zapamatuj si poslední znak. Blízko jsou také petlice, devatero hlaviček je drží, ale ty se starej, kolik petlic je... Druhé jezírko nevidím z břehu, ale koukám se na jeho hladinu z jeho hlubin. Slunce ji prozařuje, ale cosi dlouhého hladinu v jednom místě stíní. Něco je nad hladinou, co nevidím. Vede to odkudsi z břehu doprostřed vody. Naproti tomu stínu roste na břehu drobný stromek. Zapamatuj si i jej. ... Poslední jezírko je jiné, temnější než ty dvě. Přímo z něj rostou stromy a samo končí kdesi v temných bažinách. Vyhni se jim. U jezírka je zvláštní schodiště, unavené, spící. Sejdeš-li po něm, dva stromy budou před tebou, po každé ruce jeden. Zapamatuj si ten vlevo. Nebo ten vpravo. Ono je to asi jedno."

Dědečkovo vyprávění Romanovi cosi podezřele připomínalo... Zase pochyboval, zda si z něj opravdu nedělá legraci. Šibal, to on byl. Ale děda stále pokračoval:
     "Až všechno najdeš, napiš ty znaky pěkně vedle sebe a místo stromů přidej počet písmen v jejich jméně," a pak dlouho líčil, jak z těch pěti znaků najít místo, kde je nyní Linda.
Čím déle dědu poslouchal, tím vím měl Roman pocit, že si z něj děda utahuje. To, co mu děda monotóním hlasem říkal, mu připomínalo bez diskuse nějakou mysterku či multinku. Když děda skončil, začal si Roman sumírovat poznámky, až mu na papíru vyšel vzorec, který již tolikrát viděl:

N 49° [D][A+C].[A][B][D-A]   E 13° [B-A][D/B].[C+D][A][B]

Ale to už se o pozornost hlásil Tomáš, asi už měl zase hlad. Zatímco malého přebaloval a pak krmil, usnul děda. Roman na papír napsal krátké poděkování, vzal si poznámky, Tomáše položil zpátky do tašky a vydal se na cestu zpět domů. Měl o čem přemýšlet, vždyť je absurdní, aby mu děda pod vlivem nějakých bylinek navyprávěl vzorec souřadnic. Ale nic jiného neměl.

A co vy? Najdete Romanovi jeho Lindu?

(kopie listingu)

Additional Hints (Decrypt)

[CS] cbq ilienpralz cnermrz

Decryption Key

A|B|C|D|E|F|G|H|I|J|K|L|M
-------------------------
N|O|P|Q|R|S|T|U|V|W|X|Y|Z

(letter above equals below, and vice versa)



 

Find...

153 Logged Visits

Found it 146     Write note 2     Temporarily Disable Listing 1     Enable Listing 1     Publish Listing 1     Owner Maintenance 2     

View Logbook | View the Image Gallery of 31 images

**Warning! Spoilers may be included in the descriptions or links.

Current Time:
Last Updated: on 5/1/2017 2:41:49 AM Pacific Daylight Time (9:41 AM GMT)
Rendered From:Unknown
Coordinates are in the WGS84 datum