Tvrzište najdeme jihozápadne od obce Nemojov, v lese
nedaleko hráze Nemojovského rybníka. Ve vzrostlém lese jsou patrny
zretelné stopy jádra tvrzište valu a príkopu. Jádro
tvrzište je témer ctvercové, má strany cca 20 x 24 m. Príkop
je místy široký až 8 m a jeho hloubka je kolem 4 m. Na
severu je tvrzište chráneno skalnatým srázem. 
A co nám ríká povest?
Blažkuv zámek
Ticho lesa prorízl zoufalý lidský výkrik. Uhlíri
prerušili práci a jejich pohledy zamírily ke tvrzi, odkud se
hlas ozval. Podruhé se ale bolestný zvuk neopakoval. Znovu byl
klid. Jen hejno vyplašených kavek kroužilo nad
veží panského sídla. Uhlíri se vrátili ke své cinnosti a svou
pozornost opet venovali jen dýmajícím milírum. Co je jim do
panstva! At se treba vykoušou.
Kryštof stál u okna, vyklánel se pres parapet a bez
emocí hledel dolu, kde na skále leželo bezduché telo jeho
bratra Jánoše. Ted už k nemu necítil vubec nic. Ani
lásku, ani nenávist.
Musel to udelat, prestože tušil, že jeho
cin mu neprinese nic dobrého. Ukoncil jednu kapitolu svého
života a, aniž by si celou událostí dále zatežoval
svedomí, navždy uzavrel knihu života svého bratra.
Odvrátil pohled od mrtvoly a odešel kamsi do nitra tvrze.
Už na to nemyslel.
Nejkrásnejším Kryštofovým obdobím bylo
detství. Žil s rodici na lesní tvrzi nedaleko Pavlova. Stal se
stredobodem veškerého dení. Matka, otec i služebnictvo
se tocili jen kolem neho. Stacilo se trochu nespokojene zavrtet
nebo nesouhlasne zaknourat a už mu snášeli modré z
nebe. V té dobe byl pánem na tvrzi on. Ale bohužel, ta doba
netrvala príliš dlouho.
Jednoho dne mu chuva prinesla nadšene ukázat takovou
procervenalou svraštelou vec zabalenou v bílé plene. Byl to
jeho cerstve narozený bratr Jánoš. Od samého pocátku
nesdílel radost svých rodicu, protože už tehdy svým
detským rozoumkem tušil, že mu nastanou problémy. A
nemýlil se. Ten mrnous, ten vejškrabek, který z pocátku
jenom kricel, pil a kadil, ho okradl o všechno, co do té
doby získal – o lásku, prízen a náklonnost. Prestože byl
prvorozený, najednou byl až druhý, a to se mu vubec nelíbilo.
Nesmel se bratra ani dotknout, aby mu neublížil. To bylo
porád: „Nech ho bejt, je malej!“ „Nebij ho, at mu
neublížíš!“ „Dej mu to, mej rozum!“
„Nech ho vyhrát, je slabší!“… a tak porád
dokola. Jánošek si dokázal omotat všechny lidi na
tvrzi okolo prstu a svého staršího bratra odstavil na
vedlejší cestu. Kryštof se uzavrel do sebe a naucil
se nedávat své city najevo. Ale uvnitr jeho duše se
probouzela zášt a nenávist.
Jednoho dne jejich matka zemrela a zustali s otcem na tvrzi
sami. Ale propast mezi bratry se nezmenila, naopak se ješte
více prohloubila. Zatímco Kryštof se o samote užíral
hnevem a uvažoval, jak co nejdríve dosáhnout svých dedických
práv prvorozeného, jeho mladší bratr Jánoš o nicem
takovém nepremýšlel a poznenáhlu opanoval tvrz. Nedalo mu to
ani príliš práce. Stárnoucí zeman, který neprestával
truchlit pro svou zesnulou ženu, byl nakonec rád, že
nekdo prevzal oteže hospodárství, a bylo mu úplne jedno,
jestli je to ten, nebo onen. Hlavne, že mel po starostech a
mohl se v klidu uchýlit do vzpomínek.
O pár let pozdeji starý pán ulehl a cítil, že jeho
konec je nedaleko. Zavolal své dva syny a k velkému
Kryštofovu prekvapení odkázal tvrz mladšímu synu
Jánošovi. „Verím, že tvrz bude v dobrých
rukou,“ rekl a s úlevou, že má to težké rozhodnutí
za sebou, se na oba malicko usmál, zavrel oci a vydechl
naposled.
Ted teprve Kryštof litoval, že se více nestaral
o svá práva prvorozeného. Cítil se uražen a ponížen.
Nenávist a zloba, která doutnala pod povrchem po celý spolecný
život, vypukla naplno. Už nebyl nikdo, kdo by ho v hnevu
brzdil.
Jánoš stál u okna a Kryštof rázne precházel
po místnosti.
“Takové bylo poslední prání otce, s tím nic
nenadeláš,“prolomil napjaté ticho Jánoš.
„Jestli ale chceš, mužeš tady
zustat.“
“No to se podívejme!“ vyštekl zprudka
Kryštof. „Zlodej, který mi ukradl majetek, se tvárí
jako dobrodej a ješte mi nabízí ubytování.“ Pristoupil
k Jánošovi a rozhnevane mu šermoval prstem pred
ocima: „Tak to tedy ne! Já jsem se narodil drív a nechci od
tebe almužnu. Chci tvrz, protože podle práva mi
náleží. Žádné blekotání starce na smrtelné posteli me o
ni nepripraví. Ani ty ne, bratrícku!“
“Dobrá,“ odvetil Jánoš, „myslel
jsem to dobre, ale když jinak nedáš.“ Zpríma se
podíval bratrovi do ocí a pokracoval: „Sbal si svých pár
švestek a do vecera opustíš tvrz. Víckrát te tady
už neuvidím!“
“Hohóó,“posmíval se Kryštof,
„chlapecek se rozcílil. A co udeláš, když
neodejdu?“
“Pošlu na tebe psy a nechám te vypráskat
bicem.“ Pak ukázal napjatou rukou na dvere a do ticha dodal:
„Ted už táhni balit, at to stihneš.“
Jánoš považoval další reci za zbytecné. Otocil
se k oknu a bratrovi už nevenoval ani nejmenší
pozornost. Netušil, že udelal nejvetší chybu ve
svém živote.
Bylo to dílo okamžiku. Kryštof priskocil k
Jánošovi a silou znásobenou vztekem do nej strcil.
Ticho lesa prorízl zoufalý lidský výkrik. Uhlíri
prerušili práci a jejich pohledy zamírili ke tvrzi, odkud se
hlas ozval. Bolestný zvuk se ale podruhé neopakoval. Znovu byl
klid. Uhlíri se vrátili ke své cinnosti a svou pozornost opet
venovali jen dýmajícím milírum.
Kryštof se stal pánem tvrze. Ale za jakou cenu! Brzy
ho zacalo trápit špatné svedomí a radost ze získaného
panství zmizela jak dým nad doutnajícími milíri. Nakonec bratrovrah
veškerý majetek prodal, beze stopy zmizel kdesi ve svete a
víc ho nikdo nespatril.
Cerpáno z knihy "Dedecku, povídej... Povesti z Pelhrimovska
- M. Jirku"
Informace k odlovu
Poblíž tvrze vede zelená turistická
trasa.
Místo je skalnaté, GPS si tam delá co chce (zamerováno
4x). Nebojte se použít hint. Jestliže nabudete dojmu,
že jste uložení cache zamerili lépe, informujte
nás.
Lovte v pevné obuvi.