Povesti Litovelska - Horici poklad na Sumine
-
Difficulty:
-
-
Terrain:
-
Size: 
(regular)
Please note Use of geocaching.com services is subject to the terms and conditions
in our disclaimer.
Na jih od Merotína se vypíná nad rozeklanou krajinou krásný, lesem porostlý vrch Šumina, z nehož je prekrásný výhled do severohanáckého výbežku k Lošticím i do širých rovin kolem Litovle a Olomouce.
Pred mnoha lety žil v Merotíne sedlák Motka. Jakkoli se cinil, Pán Buh mu málo žehnal, at pracoval do úmoru, statek se mu nemnožil. Za to však mu milý Pán Buh žehnal na detech. Nezoufal však a staral se, jak dovedl.
Jednou byl na návšteve u svého bratra ve Slavetíne. Zdržel se u neho o trochu déle a vydal se na cestu, když už byla tma. Aby si zkrátil cestu, namíril si to prímo lesem, pres vrchol Šuminy. Když pricházel k vrcholu, vzpomnel si na vypravování, které casto slýchával od své babicky – o horících pokladech, které prý se cistí od zašpinení modravým plamínkem.
Jde a jde a když prišel k lomu zustal udivene stát.
Na druhé strane lomu spatril plápolat pod mohutným smrkem modravý plamínek. Vesele plápolal v temnote, jako vecné svetlo v kostele.
„Poklad!“ blesklo sedlákovi hlavou a již bežel jako divý k podivnému plameni.
Dobehl. Skutecný plamínek plápolal podivným svetlem u silného smrku. Byl modrý, nepraskal, nekouril, nepálil, jen plápolal a kura na kmeni ani zeme pod ním ani okolo nebyla ohorelá.
„Jen horte a cistte se, milé penízky, vy žlutí a milí ptáckové. Již se teším, jak vás jako ptácky z hnízdecka vyberu. Jen horte a cistte se.“
Jeho horecný šepot rozléhal se tichounce lesem jako jemné šelestení suchého listí a sedláka rozehrívala probuzená radost, že se na nej konecne usmálo štestí a že si pomuže.
Ponevadž však vedel, že štestí je vrtkavé a rádo se vysmívá potrebným, chtel si jej zajistit. Sundal z krku svecený škapulír a povesil jej na smrk, aby zítra skutecne našel místo, až si je pujde prohlédnout.
Širokým prusekem sešel z kopce a za chvíli stanul na pokraji lesa. V hlubokém údolí pod ním spala jeho rodná víska a jen z nekolika chaloupek probleskovalo svetlo do temné noci.
Príští nedeli se vydal do Bílé Lhoty k starému zámeckému pasákovi na poradu. Povedel mu co videl a ten pravil:
„Hlas pašijí otvírá poklady ze zeme. Škoda jen že se to deje ve dne a jen na krátkou dobu. Težko by ses ukryl pred lidskou zvedavostí. Bude lépe, když se o to pokusíš o pulnoci filipojakubské nebo svatojánské. V tyto noci porádají zlí duchové, carodejníci a carodejnice své snemy, nejsou doma a poklady nebývají mnohdy hlídány. Presto však si dej pozor. Život, který pri tom dáváš v sázku, je cennejší než celý poklad.“
Avšak bohatství je jako hrích: svádí až svede.
Sedlák nedbal pripomenutí pastýrova a vydal se za kouzelné svatojánské noci na Šuminu, aby poklad vyzvedl. Ozbrojen odvahou a potrebnými vecmi stanul u mohutného smrku.
Motykou vykopal kolem kruh, vykropil svecenou vodou a dal se pri svetle lucerny do kopání. Všude ticho a tma. Pojednou svíce v lucerne zhasla. Vzal ocílku a kremen, zakresal, sirku v troudu zanítil, svíci rozžal, lucernu na strom zavesil a dal se opet do kopání. Než se však nadál, svíce opet zhasla.
Sedlák se udivene rozhlédl kolem a zaposlouchal se. Ticho, hrobové ticho leželo kolem v lese mezi stromy i nad stromy, jenž byly ponoreny v hluboký spánek.
„Podivné! Nikde ani vánku a prece mi lojovnice zháší,“ promluvil sám k sobe. Znova však nakresal jiskry v troud, lucernu postavil na zem pod smrk a dal se rychle do práce. Nekopal ani deset minut, když lucerna zhasla potretí.
„Toto, panecku, nebude jen tak samo sebou. V tom je jiste neco nekalého. To mi jiste zháší strážce pokladu.“
Pojednou se nedaleko ozval konský rehot a lesem se rozlehl temný dusot kone. Sedlák se zaposlouchal do príšerných zvuku probuzené noci a pravil sám k sobe, jako by si dodával odvahy:
„Jsi-li ty clovek který tu nocí jedeš, bude tma mou ochránkyní. Jsi-li však duch zlý, bát se te nemusím. Ve svém kruhu jsem bezpecný, sem vkrocit nemužeš. Jakmile tvá hodina odbije, zmizíš i se svou hruzou.“
A veru bylo proc se mu utešovat a posilnovat.
Z temnoty lesa vyrazil náhle kun jako uhel cerný; oci mu horely jako dva žhavé uhlíky a z nozder šlehaly plameny. V jejich zári uvidel sedlák na koni cerného jezdce, jenž kone ostruhami bodal a pohánel kupredu. Kun letel jako divoký vítr, když však dojel ke kruhu, vzepjal se, postavil se na zadní nohy, div že jezdec nespadl, pak se otocil, odbehl a znova a znova se hnal ke kruhu, vždy však se stejným výsledkem. Když jezdec videl, že se do kruhu nedostane, pocal honit kone kolem kruhu, až mu z tlamy pena na zem padala. Konský dusot a hlasité ržání se rozléhalo lesem jako boure.
Sedlák stál jako bez ducha a pozoroval toto strašlivé divadlo. Krev mu tuhla v žilách a smysly horecne pracovaly. Bezdeky se nekolikrát pokrižoval.
Pojednou dole v údolí zatroubil ve vesnici ponocný hodinu po pulnoci. V tu chvíli kun divoce zaržál, pak skocil do lesa a jeho dusot slábl a slábl, až zanikl v dáli.
Sedlák si oddechl. Umazanou rukou si utrel zpocené celo a usedl na zem. Pokoušela se o nej zimnice. Po tme kopat se již neodvážil, ani svetlo znovu rozžehnout. Bál se nového pokušení.
Domu se vydal, až ranní cervánky zaplašily tmu v lese. Po poklade již netoužil. Byl rád, když uvidel svou ženu a své malé caparty.
Poklad prý však horí dále. I starecek Skopal ze Savína ho prý videl. Nikdo víc se ho však nepokusil vykopat. Nikdo nechce svuj život obetovat pekelným mocnostem.
Additional Hints
(Decrypt)
cbq iepubyrz