Karel Knez Traditional Cache

Tato keš je venována ceskému cetníkovi, který pomáhal v ležáckém odboji.

Karel Knez (*16. 1. 1899)

„Pistole je útocná zbran. Zabít, musíte zabít! To znamená vystrelit nejmín dvakrát, rozumeli?“ Takhle a podobne to opakovali anglictí instruktori ceským a slovenským mládencum na strelnici ve Skotsku. Stejne jim vštepoval, že k jejich výstroji patrí cyankáli, druhá cást spojité nádoby, jež provází cinnost odbojáru.

Když se mládenci, zarazení do výsadkových skupin Silver A, Silver B a Anthropoid, snesli na samém konci roku 1941 z nebes a dopadli na rodnou zem, pripomínali tyhle zásady i domácím spolupracovníkum. K tem ležáckým, napojeným na Silver A s ústredím v Pardubicích, patril Karel Knez, vrchní strážmistr a velitel cetnické stanice ve Vrbatove Kostelci, do jejíhož rajonu spadaly jak Miretice a Dachov, tedy i ležácký mlýn, tak Louka a Habrovec, tedy i osm domku osady Ležáky. Presneji receno: Knez predstavoval jednoho z nejvýznamnejších príslušníku tamejší odbojové skupiny.

Oženil se roku 1922, triadvacetiletý, s pohlednou dvacetiletou úrednicí Annou Cislaghi, narozenou na Chebsku, která byla nemecké národnosti a jejíž nepresná ceština ji navždycky prozrazovala. Tehdy netušil, že práve silné rodinné pouto, trvalá láska k nejbližším, ho privede k tomu, že také on bude myslet – až se ocitne v kritických casech – na onu druhou cást spojité nádoby, jež k odbojárum patrí. Také on u sebe zacne nosit cyankáli. Ale nepredbíhejme.

Po svatbe žil Karel Knez s rodinou deset let ve Starém Kynšperku v okrese Cheb, poté presídlili do Chomutova. Ze trí detí, jež se Knezovým narodily, se dospelosti dožijí jen Karel a Jaroslav. A zacátkem cervence 1934 se osud praporcíka Karla Kneze zacíná naplnovat: rozkaz ho prevádí na cetnickou stanici ve Vrbatove Kostelci, rodina se samozrejme stehuje s ním. Ješte ho ceká povýšení: tri dny pred koncem roku 1936 se stane vrchním strážmistrem a v té souvislosti i velitelem vrbatokostelecké cetnické stanice. Muž, zdá se, dozrál do svého místa. Ale ješte je cas. Henleinovci v Sudetech, které manželé Knezovi tak dobre znají, zatím jen vyhrožují.

Potom, bohužel, dozrála i situace. A muži okamžite stanuli na svých místech. Vždyt ceská pátracka z Vrbatova Kostelce, vskutku hodná proslulého prvorepublikového oznacení, predstavovala již v breznu 1939 významný operný bod tamejší odbojové skupiny! Jména jejích peti príslušníku, možná obycejných, ale jiste velkých ceských cetníku, stojí za zaznamenání: vrchní strážmistr Karel Knez, štábní strážmistr František Brcák, strážmistr Josef Lorenc, štábní strážmistr Jan Pavlík a štábní strážmistr Alois Placek. S výjimkou Pavlíka a Placka, kterí v zimním a jarním case roku 1942 pobývali služebne mimo materskou stanici, zbývající tri – krome jiného – aktivne podporovali radistu skupiny Silver A Jirího Potucka a jeho vysílacku Libuši, umístenou v lomu Hluboká a posléze v ležáckém mlýne. Pritom Knezova pozice byla zvlášte riziková. Nejenže zprostredkovával soucinnost ležáckých odbojáru s jinými stredisky odporu, napríklad s chrudimskou cetnickou stanicí, ale zároven získával informace – díky promyšleným kontaktum s gestapákem Ernstem Linselem – z pardubického gestapa. Silná psychická zátež a odpovednost za rodinu zrejme vykonávaly své. Karel Knez se již na jare 1942 zmínil kolegum z vrbatokostelecké stanice o sebevražde, a to po výslechu na gestapu, který musel podstoupit v souvislosti s náhodným udáním na radistu Potucka. Ale záverecná etapa nejtežší krize se otevrela až v sobotu 20. cervna a následující den, kdy gestapáci zatkli v Pardubicích a rovnež v lomu Hluboká a ležáckém mlýne celou radu Cechu, kterí parašutistum pomáhali.

Štábní strážmistr Brcák vypovídá, že Karel Knez trpel od ranních hodin v nedeli 21. cervna znacnou nervozitou, nemohl na stanici vydržet, odcházel, hledal uklidnení. Odpoledne strávil ve službe a pak setrval doma, v jakémsi letargickém ocekávání. Jedni z posledních, kterí privezli ke Knezovým do Vrbatova Kostelce desivé informace, byli strojník lomu Hluboká Karel Svoboda a mlynárský ucen Jan Pavliš. Všechno jsme ztratili, všechno už o nás vedí, ríkal si Karel Knez, když se vydal do pozdního vecera. Ješte stacil s ležáckým autodopravcem Burešem uklidit zbrane. A možná si pripomnel zásadu, že výstrelem musí neprítele zabít, takže je treba vystrelit nejmín dvakrát. Ale vedel, že to nebude možné. Byla už noc, když v domku Doležalových v Habrovci položil na stul fotografie manželky a synu a rozplakal se. „Musím si vzít život, nesmím jim padnout do rukou, neprežila by ani moje rodina,“ opakoval v zoufalství. Ani dvacetiletý syn paní Doležalové Josef mu v tom nedokázal zabránit. Karel Knez se v otevrené krajine kdesi u Habrovce rozhodl pro sebevraždu. Treba u sebe mel cyankáli, ale bližší mu byla služební zbran. Bylo pondelí 22. cervna, kolem ctvrté ráno.

Netušil, že ho gestapo v nejtežších chvílích, jež prožíval, ješte nedávalo do spojitosti s ležáckým odbojem. V Knezove ohledacím liste se jako duvod sebevraždy uvádí pominutí smyslu. Mužeme se domnívat, že to byl duvod, proc rodina Karla Kneze zustala mezi živými.

Materiál prevzat z "Kalendária Premysla Veverky" www.lezaky-memorial.cz

Keška vás zavede na místo, které je spojeno se jménem Karla Kneze. Zde ukoncil svou životní cestu a spáchal sebevraždu. Mužete sem dorazit autem nebo pešky po zelené turistické znacce. Místo je jedním ze stanovišt naucné stezky Stopy ležácké tragédie.