Skip to Content

Mystery Cache

Postacka pohadka aneb Geo-Post Office cache

A cache by Wilwarin Send Message to Owner Message this owner
Hidden : 9/1/2010
In Stredocesky kraj, Czech Republic
Difficulty:
1.5 out of 5
Terrain:
2 out of 5

Size: Size: regular (regular)

Join now to view geocache location details. It's free!

Watch

How Geocaching Works

Please note Use of geocaching.com services is subject to the terms and conditions in our disclaimer.

Geocache Description:

Toto je osma cache z moji pohadkove serie.

Do pohadkove serie jeste patri:
GC1915F - Statecny vojak (jiz archivovana cache)
GC191KT - Mlady kovar (jiz archivovana cache)
GC1CXNV - Princezna ze Rmutneho dolu
GC1FZ30 - Zeljesboj (jiz archivovana cache)
GC1MF1K - Certuv ukopteny bratr (jiz archivovana cache)
GC1X7ZP - Kralovsky syn a dablova dcera (jiz archivovana cache)
GC208VZ - Chytry Martin



Toto je cache typu GEO POST OFFICE. Nevis co to vlastne je? Klikni na obrazek nize a neco si o tomto projektu precti:



Pravidla pro její užívání:
Krabicka slouží jako schránka pro odesílání, preposílání a dorucování Geo-pohlednic. Geo-pohlednice je jakákoliv sehnatelná pohlednice primerených rozmeru, která by mela obsahovat trackovatelné císlo, waypoint cílové kešky a jméno kešera, vhodné je vložit i mesto (aby náhodný kurýr vedel, kam asi chce pohlednice doputovat pokud by tam nemel cestu, aby ji zbytecne nevozil domu na úplne jinou stranu). Úkolem kurýra (náhodný kešer, který pohlednici vyzvedne) je pohlednici priblížit co nejblíže kešce cílové. Poslední, kterému se toto podarí, má za úkol kontaktovat adresáta, že jeho pohlednice je v cílové kešce. Není od veci Geo-pohlednici zabalit do plastového rychlo-uzavíratelného obalu, jako jsou dosti casto logbook v keších.
Pokud se rozhodnete vložit GEO-pohlednici do krabicky, která není v síti GPO, bylo by vhodné na ní pripevnit návod pro ostatní, aby vedeli, jak a co s pohlednicí.

Jak se adresát dozví, že mu prijde Geo-pohlednice?
Odesílatel po vložení Geo-pohlednice adresátovi napíše, že mu pohlednici odeslal a že ji muže v urcitém casovém úseku ocekávat. Príjemce potom ví, že se snad jednou docká zprávy v pres Geo-Post Office. Svoji pohlednici muže nyní i sledovat díky službe Quick log, kde po zaregistrování mužete získat zdarma TRACKovací císlo, které pridejte na pohlednici. Na tech samých stránkách se pak pohlednice logují, tudíž jsou stále pod dohledem majitele i príjemce.

A ted už k samotnému pokladu a získání jeho souradnic:

Pohádka poštácká (Devatero pohádek)


autor: Karel Capek



To bych rád vedel, když mohou být pohádky o všelijakých jiných lidských remeslech a povoláních, jako o králích a princích a loupežnících, pastýrích a rytírích a cernoknežnících a obrech a drvoštepech a vodnících, proc by nemohla být také jednou pohádka o poštákovi? Vždyt takový poštovní úrad, to je skoro jako zakleté místo; máte tam samé nápisy, že „Kouriti je zakázáno.“ a „Psy s sebou bráti je zakázáno.“ a mnoho jiných varovných tabulek - ríkám vám, tolik vyhlášek a zapovedí nemají ve svých úradovnách ani carodejníci, ani draci. Už z toho je videt, že pošta je místo tajemné a mocné. A pak, deti, kdopak kdy videl, co se deje na pošte v noci, když je zavrená? Járku, na to bychom se chteli podívat! Však jeden pán - abyste vedeli, byl to pan Kolbaba, povoláním pošták a listonoš - se na to doopravdy podíval a rekl o tom ostatním listonošum a poštákum a ti to zase rekli dál, až se to doneslo ke mne; a já nejsem tak neprející, abych si to nechal sám pro sebe. Tak jen s tím ven, a už se zacíná.



Tedy toho pana Kolbabu, povoláním listonoše a poštáka, nejak omrzelo jeho poštácké remeslo: co prý se takový listonoš nachodí, nabehá, nadrandí, nalítá, nahoní a našlape, že prý den co den musí ujít dvacet devet tisíc sedm set tricet pet kroku, v cemž je zahrnuto osm tisíc dve ste ctyricet devet schodu nahoru a dolu, a že ty dopisy, co roznáší, jsou beztoho samé tiskopisy a úcty a jiné zbytecnosti, které nikomu neudelají ani trochu radosti, a že i ten poštovský úrad je takové neveselé a nijaké místo, kde se ani žádné pohádky nedejí. Tak a všelijak jinak si naríkal pan Kolbaba na své poštácké povolání. A jednou si ze samého smutku sedl na pošte u kamen a usnul a ani si nevšiml, že už je šest hodin; a když odbila hodina šestá, odešli ostatní poštáci a listonoši a zavreli poštu a pan Kolbaba tam zustal zamcený a spal.

Mohlo být k pulnoci, když ho probudil takový šramot, jako když myši tápou po podlaze. Heleme, rekl si pan Kolbaba, máme tu myši; mela by se na ne polícit past. A když se tak kouká po tech myších, vidí, že to nejsou žádné myši, ale poštovští skrítkové. To vám jsou takoví malí a fousatí pumprlíci, asi tak velicí jako menší slepice wyandotka nebo jako veverka nebo jako lesní králík, tak asi; a na hlavách mají poštovské cepice jako praví poštáci a nosí pelerínky jako praví listonošové. Zatrachtile, rekl si pan Kolbaba, ale jinak ani nemukl, ani necekl, ba ani nešpitl, aby je nezaplašil. A vida, jeden ten poštovní skrítek prerovnával dopisy, které mel ráno pan Kolbaba roznést; druhý trídil poštu, tretí vážil balícky a lípal na ne cedulky; ctvrtý huboval, že tady ta škatule není ovázána podle predpisu, pátý sedel u okénka a prepocítával peníze, jako delají poštovní úredníci. „Vždyt jsem si to myslel,“ broukal ten skrítek, „tady se ten poštovský clovek zase prepocítal o jeden halír; musím mu to opravit.“ Šestý rarášek sedel u telegrafního aparátu a vyklepával na nem depeši, asi takhle: taktak tak tak taktaktak tak. Ale pan Kolbaba rozumel, co telegrafuje; v obycejné reci to bylo: „Haló, ministerstvo pošt? Tady poštovní šotek císlo sto jedenatricet. Hlásím všechno v porádku stop. Kolega elf Matlafousek má kašel, hlásí se marod, nenastoupil službu stop. Te péro stop.“ „Tady je dopis do mesta Bambolimbonandy v Království kanibálském,“ ozval se sedmý trpaslík. „Kde to je?“ „To je via Benešov,“ rekl osmý pidimužík. „Pripiš tam, kolego, Království kanibálské, stanice dráhy Dolní Trebizon, poslední pošta Kocicí Hrádek. Leteckou poštou. Tak a jsme hotovi. Copak, páni, abychom si ted trochu zahráli karty?“„Procpak ne,“ rekl první skrítek a odpocítal dvaatricet dopisu. „Tak tady jsou karticky a mužeme zacít.“ Druhý skret vzal ty dopisy a zamíchal je. „Snímám,“ rekl první rarach. „Tak rozdávej,“ pravil druhý. „Ale, ale,“ brucel tretí, „to jsem dostal špatný list!“ „Nesu,“ rekl ctvrtý a pleskl dopisem na stul. „To ti prebiju,“ del pátý a položil svuj list na tamten. „Holenku, to je na mne slabé,“ pravil šestý a prihodil svuj list. „Oho,“ rekl sedmý, „to já mám ješte vyšší kartu.“ „A já mám trumfové eso,“ zvolal osmý a hodil svuj list na ty ostatní.



Tohle, deti, už pan Kolbaba nemohl vydržet a vyhrkl: „Neracte se, páni vyžlata, vyrušovat, ale jaképak to máte karty?“ „Á, pan Kolbaba,“ rekl první skrítek. „My jsme vás, pane Kolbaba, nechteli budit, ale když už jste se probudil, pojdte si zahrát s námi. My totiž hrajeme jenom obycejný mariáš.“ Pan Kolbaba si to nenechal dvakrát ríkat a sedl si mezi skrítky. „Tak tady máte karty,“ pravil druhý skret a podal mu nekolik dopisu, „a mužete zacít.“ Pan Kolbaba se podíval na ty dopisy, co mu dali do ruky, a rekl: „Neracte mne to mít za zlé, páni pumprlíci, ale já nemám v ruce žádné karty, já mám jenom nedorucené dopisy.“ „No práve,“ odpovedel tretí pidimužík, „to jsou naše hrací karty.“ „Hm,“ pravil pan Kolbaba, „neracte se hnevat, páni, ale karty na hraní mají mít nejnižší sedmicku, pak osmicku, potom devítku a desítku, spodka a svrška, krále a nejvyšší eso. Ale tady v tech dopisech nic takového není.“ „A to si moc pletete, pane Kolbaba,“ rekl ctvrtý mužícek. „Abyste vedel, každý ten dopis platí víc nebo mín, podle toho, co je v nem uvnitr napsáno.“ „Nejnižší karta,“ vykládal první rarášek, „takzvaná sedmicka neboli minelka, to jsou takové ty dopisy, ve kterých si lidi neco nalhávají a predstírají.“ „Druhá nejnižší karta je osmicka,“ pokracoval druhý tajtrlík, „a to jsou takové dopisy, co lidi píší jenom z musu a povinnosti.“ „Tretí nízká karta je devítka,“ del nato tretí mrnavec, „a to jsou dopisy, co si lidé píší jenom ze zdvorilosti.“ „První vysoká karta je desítka,“ rekl ctvrtý. „To jsou takové dopisy, ve kterých si lidé píší neco zajímavého a nového.“ „Druhá vysoká karta je spodek,“ pravil pátý. „To jsou psanícka, co si lidé posílají, když chtejí tomu druhému udelat potešení.“ „Tretí vysoká karta je svršek neboli kluk,“ povídal šestý. „A to jsou dopisy mezi dobrými práteli.“ „Ctvrtá vysoká karta se jmenuje král nebo též dáma,“ dodával sedmý. „A to je takový dopis, který je napsán z lásky.“ „A ta nejvyšší karta neboli eso,“ doložil osmý starík, „to je takové psanícko, kterým dává clovek tomu druhému své celé srdce. To je karta, která prebije cili pretrumfne všechny ostatní. Abyste vedel, pane Kolbaba, takové psaní se najde, když píše maminka svému díteti nebo clovek cloveku, kterého má radeji než sebe sama.“

„Aha,“ rekl pan Kolbaba. „Ale ted bych rád vedel, jak médie poznáte, co stojí uvnitr v tech dopisech napsáno. To bych, páni, moc nerad slyšel, že je snad otvíráte a ctete. To se nesmí, lidicky, to byste porušili listovní tajemství a já bych vás, holoto, musil udat na policii. Propánakrále, to by byl velikánský hrích, kdyby nekdo otevrel dopis, který mu nepatrí!“ „To my, pane Kolbaba, taky víme,“ rekl první rarášek. „Ale my, holenku, my cítíme hmatem skrze zavrenou obálku, co v tom dopise je. Ta lhostejná psaní jsou na omak studená, ale cím víc lásky je v dopise, tím je to psanícko teplejší.“ „A když my skrítkové si zavrený dopis položíme na celo,“ dodal druhý, „mužeme vám ríci slovo za slovem, co tam stojí psáno.“ „To teda je jiná,“ pravil pan Kolbaba. „Ale když už jsme tady tak pohromade, tak bych se vás rád na neco zeptal. Snad vás to, páni, neurazí.“ „Že jste to vy, pane Kolbaba,“ odpovedel tretí skret, „tak se mužete zeptat, nac chcete.“ „Já bych rád vedel,“ rekl pan Kolbaba, „co vlastne skrítkové jedí.“ „To je všelijaké,“ del ctvrtý pumprlík. „My skrítkové, co žijeme v ruzných ouradech, se živíme jako švábi, tím, co vy lidé utrousíte: takhle drobecek chleba nebo ždibec housticky. - To víte, pane Kolbaba, moc toho není, co vám lidem od huby upadne.“ „Ale my skrítkové od pošty,“ rekl pátý trpaslík, „to nemáme tak zlé. My si varíme ty telegrafní pásky jako nudle a mastíme si je poštovním lepidlem; ale to musí být lepidlo z dextrinu.“ „Nebo mužeme olizovat známky,“ podotkl šestý. „To je dobré, ale moc se nám tím zalepí fousy.“ „Ale nejvíc papáme drobecky,“ vykládal sedmý manásek. „Víte, pane Kolbaba, proto se v úredních místnostech tak málokdy zametá, aby na nás zbyly nejaké ty drobty.“ „A že jsem tak smelý,“ ptal se dále pan Kolbaba, „kdepak vy tu vlastne prespáváte?“ „To vám, pane Kolbaba, nerekneme,“ pravil osmý dedecek. „Kdyby lidé vedeli, kde my skrítkové bydlíme, tak by nás odtamtud vymetli. Kdepak, to nesmíte vedet.“ Inu, když mne to nereknete, tak si to nechte, myslel si pan Kolbaba. Však já dám pozor, kam pujdete spát. - A sedl si zase u kamen, aby dával pozor. Ale jen se tam ulebedil, už se mu zacala tak nejak klížit na ocickách vícka, a než by se reklo pet, pan Kolbaba usnul a spal jako dudek až do božího rána.



Tedy tohle, co videl, pan pošták Kolbaba nikomu nerekl, protože, to víte, na pošte se vlastne nesmí prespávat. Jenom od té doby ho už nemrzelo roznášet dopisy lidem. Tenhle dopis, ríkal si, je takový vlažnoucký, ale tady ten zrovna hreje, jak je teplý; to asi je psaní od nejaké maminky. A jednou na pošte trídil dopisy, co vybral z poštovní schránky, aby je roznesl lidem. „Heleme,“ rekl najednou, „tady je dopis v zalepené obálce, ale na té obálce není ani adresa, ani známka.“ „Aha,“ pravil pan poštmistr, „to zas nekdo vhodil do schránky dopis bez adresy.“ Byl tam zrovna na pošte jeden pán, aby poslal své mamince doporucené psaní; ten pán to slyšel a povídá: „No, to musí být tulpas, potrhlo, cápek, pytlík, dromedár, budižknicemu a božídrevo, kdo posílá dopis a nenapíše na nej ani adresu.“ „Ba ne,“ rekl pan poštmistr, „takových dopisu, pane, se za rok najde celá hromada. To byste neveril, pane, jak jsou lidé roztržití. Napíší dopis, pane, a pak s ním horempádem beží na poštu a zapomenou se, pane, podívat, že ješte nenapsali adresu. Jejej, pane, to se stává casteji, než si myslíte.“ „Ale ale,“ divil se ten pán, „a co vy s takovými dopisy bez adresy deláte?“ „Necháme je ležet na pošte, pane,“ rekl poštmistr, „protože je nemužeme, pane, dorucit.“ Pan Kolbaba zatím obracel v ruce ten dopis bez adresy a brucel: „Pane poštmistr, tohle psaní je takové teplé, v tom je jiste psáno neco uprímného. Já myslím, že by se ten dopis mel prece jen dorucit tomu, komu patrí.“ „Když tam není napsaná adresa, tak to nejde a bašta,“ namítal pan poštmistr. „Tak snad byste mohli ten dopis otevrít,“ radil ten cizí pán, „a podívat se, kdo jej posílá.“ „To nejde, pane,“ rekl pan poštmistr prísne, „protože to by, pane, bylo porušení listovního tajemství, a to se nesmí.“ A tím byla ta vec pro nej vyrízena.

Ale když ten cizí pán odešel, obrátil se pan Kolbaba k panu poštmistrovi: „Že jsem tak smelý, pane poštmistr, ale stran toho dopisu by nám snad mohl poradit nekterý pan poštovní skrítek.“ A pak vypravoval, jak jednou v noci videl úradovat poštovské rarášky a kterak ti skrítkové dovedou císt dopisy, aniž by je otevreli. Pan poštmistr se zamyslil a pak rekl: „Safra, to by šlo. Tak to zkuste, pane Kolbaba; když nám ten pan skrítek rekne, co v tom zavreném dopise stojí psáno, poznáme treba, komu to psanícko patrí.“ Tak té noci se dal pan Kolbaba zavrít na pošte a cekal. Mohla být pulnoc, když slyšel takové tapity tap po podlaze, jako když myši behají; a pak zase videl skrítky, jak trídí dopisy a váží zásilky a pocítají peníze a odklepávají depeše. A když byli se vším hotovi, sesedli se na zemi a hráli s dopisy mariáš. V tu chvíli se pan Kolbaba ozval: „Brejvecír, páni pumprlíci.“ „Á, to je pan Kolbaba,“ rekl ten nejstarší pumprlík. „Tak pojdte si s námi zahrát v karty.“ Pan Kolbaba si to nenechal dvakrát ríci a sedl si s nimi na podlahu. „Nesu,“ rekl první skrítek a položil svou kartu na zem. „Prebíjím,“ del druhý. „Dávám fleka,“ povídá tretí. Ted prišla rada na pana Kolbabu, a on položil ten zavrený dopis bez adresy na ty tri ostatní. „Tak jste vyhrál, pane Kolbaba,“ rekl první diblík, „protože jste nesl tu nejvyšší kartu neboli srdcové eso.“ „Že jsem tak smelý,“ odpovedel pan Kolbaba, „ale víte to jiste, že to je tak vysoká karta?“ „Abych to nepoznal,“ pravil rarášek. „To prece je psanícko, co píše mládenec dívce, kterou má víc rád než sebe sama.“ „To se mne nezdá,“ rekl naschvál pan Kolbaba. „A just je to tak,“ odpovedel trpaslík. „Když tomu nechcete verit, já vám to psanícko prectu.“ A vzal ten dopis, položil si jej na celo, zavrel oci a takto cetl: „Má znejmilejší Marenko, tak ti pýšu (tady je pravopisná chyba, rekl ten skrítek, správne má být mekké í) žesem dostal místo za šoféra tak esli bys chtela mohli bychom mít veselku napyš mne esli mne máš ešte ráda pyš mne brzo tvuj verný Frantík.“ „Tak vám dekuju, pane skrítek,“ rekl pan Kolbaba, „to jsem potreboval vedet. Mockrát vám dekuju.“ „Není zac,“ pravil mužícek. „Ale abyste vedel, je tam osm pravopisných chyb. Moc se toho ten Frantík ve škole nenaucil.“ „Jen bych se rád dovedel, která je to Marenka nebo který Frantík,“ brucel pan Kolbaba. „Nemužu sloužit, pane Kolbabo,“ rekl ten mrnavý panácek. „To tam už není psáno.“



Ráno nato hlásil pan Kolbaba panu poštmistrovi, že ten dopis bez adresy psal nejaký šofér Frantík nejaké slecne Marence a že si ten pan Frantík chce tu slecnu vzít za ženu. „I prokryndapána,“ zvolal pan poštmistr, „to je náramne duležité psaní, to by ta slecna mela dostat!“ „Já bych jí to psanícko nasup donesl,“ rekl pan Kolbaba, „kdybych jenom znal, jak se ta slecna Marenka jmenuje vlastním jménem a ve kterém meste, které ulici a kterém popisném císle bydlí.“ „To by, pane Kolbaba, dovedl každý,“ povídá pan poštmistr. „Na to by ani nemusil být pošták. Ale já bych moc rád videl, aby ta slecna to psaní dostala.“ „Dobrá, pane poštmistr,“ zvolal pan Kolbaba, „tak já tu slecnu adresátku budu hledat, i kdybych rok mel behat a prochodit celý svet.“ To rekl, prehodil pres rameno poštackou tašku s tím dopisem a s krajícem chleba a vydal se do sveta.

Tak pan Kolbaba chodil a chodil a všude se ptal, nežije-li v tom kraji nejaká slecna Marenka, co ceká psanícko od nejakého pana šoféra Frantíka. A tak prochodil celé Litomericko a Lounsko a rakovnický okres a Plzensko a Domažlicko a Písek a Budejovicko a Preloucsko a Táborsko a Cáslavsko a hejtmanství hradecké a okres jicínský a Boleslavsko; byl v Kutné Hore, Litomyšli, Treboni, Vodnanech, Sušici, Príbrami, Kladne a Mladé Boleslavi a ve Voticích a v Trutnove a v Sobotce a Turnove a ve Slaném a v Pelhrimove, ba i v Dobrušce a v Úpici a v Hronove a u Sedmi Chalup, i na Krákorce byl i v Zálesí, no zkrátka všude a všude se preptával po té slecne Marence. Ono tech slecen Marenek, co v Cechách našel, bylo moc, dohromady ctyricet devet tisíc devet set a osmdesát, ale žádná z nich necekala psanícko od pana šoféra Frantíka; nekteré z nich sice cekaly na psanícko od nejakého pana šoféra, ale ten se nejmenoval Frantík, nýbrž Toník nebo Ladislav nebo Václav, Josef nebo Jarolím ci Lojzík anebo Florián, též Jirka nebo Johan nebo Vavrinec, ba i Dominik a Vendelín a Erazim, jenom Frantík ne; a jiné ty slecny Marenky zase cekaly na psanícko od nejakého pana Frantíka, ale ten zase nebyl šoférem, nýbrž zámecníkem nebo šikovatelem, truhlárem nebo konduktérem, prípadne též drogistou, calouníkem, holicem nebo krejcím, ale just ne šoférem. A tak ten pan Kolbaba už prochodil rok a den, ale nemohl to psaní dorucit té pravé slecne Marence. Poznal moc vecí: videl vesnice i mesta, pole i lesy, východ i západ slunka, návrat skrivánku a príchod jara, setbu i žne, hríbky v lese a zrající švestky, videl v Žatci chmel a na Melníce vinice a v Treboni kapry a v Pardubicích perník, ale když už mu to marné hledání trvalo rok a den, sedl si sklícen u cesty a rekl si: Tak to už je marné, to už snad tu slecnu Marenku ani nenajdu. Bylo mu skoro do brece lítostí. Litoval slecnu Marenku, že nedostala psaní od mládence, který ji mel radeji než sebe sama; litoval šoféra Frantíka, že to jeho psaní nemuže dorucit; a litoval i sebe sama, že si s tím dal takovou práci a tolik se nachodil v dešti a horku a psote a nepohode, a že to bylo nadarmo.



A jak tak sedel u cesty a litoval, videl, že po té ceste jede nejaké auto. Jelo pomalicku, tak asi šest kilometru za hodinu, a pan Kolbaba si rekl: No, to musí být nejaká starožitná kára, že si to šine tak pomalu. Ale když to auto prijelo blíž, videl, že je to, Kristova noho, krásná osmiválcová bugatka a že za volantem sedí smutný, cerne odený šofér a ve voze smutný, cerne odený pán. A když ten smutný pán uvidel u cesty zarmouceného pana Kolbabu, kázal zastavit a rekl: „Pote, poštáku, já vás kousek cesty svezu.“ Pan Kolbaba byl rád, protože ho po tak dlouhém putování už bolely nohy; sedl si u toho smutného cerného pána a vuz se dal pomalu a smutne v pohyb. Když tak ujeli asi tri kilometry, ozval se pan Kolbaba: „Že jsem tak smelý, pane, vy asi jedete na pohreb, že?“ „Nejedeme,“ rekl dutým hlasem smutný pán. „Proc myslíte, že jedeme na pohreb“ „No,“ rekl pan Kolbaba, „protože vy, pane, rácíte být tak smutný.“ „Já jsem tak smutný,“ povídal hrobovým hlasem ten pán, „protože mé auto tak pomalu a smutne jede.“ „No jo,“ rekl pan Kolbaba, „však procpak vám taková krásná bugatka tak pomalu a smutne jede?“ „Protože ji rídí smutný šofér,“ pravil truchlive cerný pán. „Aha,“ del pan Kolbaba. „Racte dovolit, vašnosti, proc vlastne je ten pan šofér tak smutný?“ „Protože nedostal odpoved na psanícko, které dal na poštu pred rokem a dnem,“ odpovedel cerný pán. „Víte, on psal své znej milejší, ale ona mu neodepsala; tak on si myslí, že ho už nemá ráda.“ Když to pan Kolbaba uslyšel, vyhrkl: „Že jsem tak smelý, nejmenuje se váš pan šofér Frantík?“ „Jmenuje se pan František Svoboda,“ odpovedel smutný pán. „A ta slecna se jmenuje Marenka, že?“ ptal se dále pan Kolbaba. Tu se ozval smutný šofér a rekl s žalostným vzdechem: „Slecna Marie Nováková se jmenuje ta nevernice, co zapomnela na mou lásku.“ „Aha,“ vykrikl pan Kolbaba radostne, „clovece drahá, tak to vy jste ten trumbera, ten bloud, to tululum, ten pleticha, ten trumpeta, ten vrták, ten truhlík, ten makovec, to nemehlo, to trdlo, to pometlo, ten tulipán, ten jelimánek, ten salát a ten pretrhdílo, ten splašený, ten strelený, ten trhlý, ten seknutý a ten pytlem praštený, ten nádiva, ten nekola, ten neknuba, ten mrtafa, ten numa, ten slíva a ten bambula, ten kašpar, ten janek, ten mátej, ten vánek, ten kuba a ten popleta, co nám hodil do poštovní schránky to psanícko bez známky a bez adresy? Jemine, to jsem rád, že mám tu cest vás poznat! Jakpak vám slecna Marenka mohla odepsat, když dosud to vaše psaní ani nedostala?“ „Kde, kde je to mé psaní?“ zvolal pan šofér Frantík. „No,“ rekl pan Kolbaba, „až mne povíte, kde slecna Marenka bydlí, tak to psaní bude, abyste vedel, rovnou na ceste k ní. Muj ty Tondo, už rok a den nosím ten dopis v tašce a hledám po celém svete tu pravou slecnu Marenku! Mládence zlatá, nycko honem a šupito, bez odkladu a kalupem mne dejte adresu té slecny Marenky a já pujdu a dorucím jí to psanícko.“ „Nikam, pane poštáku, nepujdete,“ rekl pán, „alebrž já vás tam dovezu. Tak, Frantíku, ted pridat plynu a jede se k slecne Marence.“

Jen to dorekl, pridal pan šofér František plynu, vuz sebou trhl a ted vám to, lidicky, mazal šedesáti, sedmdesáti, osmdesáti kilometry, stovkou, stodesítkou, stodvacítkou, stopadesátkou, porád rychleji, až motor zpíval, vyl, jásal a burácel samou radostí a cerný pán si musel obema rukama držet klobouk, aby mu neulítl, a pan Kolbaba se obema rukama držel sedadla a pan Frantík kricel: „Panešef, to nám to jede, co? Sto osmdesát kilometru! Jejdane, vždyt my už ani nejedeme, my letíme na prímý záber ve vzduchu, helejtese, panešef, kde jsme nechali silnici! Panešef, panešef, vždyt my jsme dostali krídla!“ A když tak nejakou chvíli leteli rychlostí sto osmdesáti sedmi kilometru, ukázala se taková pekná bílá vesnice - namoute, vždyt to byl Libnátov - a pan šofér Frantík povídá: „Panešef, tak bysme byli na míste.“ „Tak zastavte,“ rekl cerný pán, a auto se sneslo na zem na kraji té vesnice. „Ale že ta bugatka dobre jede, co?“ liboval si pán. „A ted byste, pane Kolbaba, mohl té slecne Marence dorucit to psanícko.“ „Snad,“ mínil pan Kolbaba, „by jí pan Frantík rekl radeji ústne, co v tom psanícku je psáno. Ono tam je totiž osm pravopisných chyb.“ „Co vás nemá,“ bránil se pan Frantík, „já se jí stydím prijít na oci, protože takovou dobu ode mne nedostala žádné psanícko. A pak,“ dodával zarmoucene, „treba už na mne zapomnela a nemá mne už ani trochu ráda. Helejte, pane Kolbaba, ona bydlí v tamtom domecku, co má okýnka tak cistá jako studánka.“ „Tak já jdu,“ rekl pan Kolbaba, zatroubil pekne na hubu „Jede, jede poštovský panácek, jede, jede poštovský pán“ a vykrocil pravou nohou k tomu domecku. A tam za tím cistým okénkem sedela bledá dívka a šila si šaticky.



“Pozdrav buh, slecno Marenko,“ zavolal pan Kolbaba. „To si šijete svatební šaticky?“ „Ba ne,“ pravila smutne slecna Marenka, „to já si šiju rubáš do rakvicky.“ „Ale ale,“ rekl soucitne pan Kolbaba, „jejej, jejdanecky, jeminkote, jeminácku, jezuskote, snad to nebude tak zlé? Copak vy, slecno, marodíte?“ „Nemarodím,“ zavzdychla slecna Marenka, „ale srdícko mne puká žalem.“ A pritom si položila ruku na srdce. „Propánakrále,“ zvolal pan Kolbaba, „slecno Marenko, pockejte ješte s tím puknutím! Že jsem tak smelý, proc vlastne vás srdce bolí?“ „Protože už rok a den,“ rekla tiše slecna Marie, „už den a rok cekám na jedno psanícko, které neprichází.“ „Nic si z toho nedelejte,“ tešil ji pan Kolbaba. „To já zase rok a den nosím tadyhle v tašce jedno psanícko a nemám, komu bych je odevzdal. Víte co, slecno Marenko, já to psanícko dám vám.“ A pritom jí podával ten dopis. Slecna Marie zbledla ješte víc. „Pane listonoši,“ pravila tichým hlasem, „to psaní snad není pro mne, vždyt na nem není adresa!“ „Jen se podívejte dovnitr,“ kázal pan Kolbaba, „a když to nebude pro vás, tak mne to vratte a je to.“ Slecna Marie otevrela tresoucími se prsty ten dopis, a jak jej zacala císt, zružovely jí tváre. „Tak co,“ ptal se pan Kolbaba, „vrátíte mne ten dopis nebo ne?“ „Nevrátím,“ vydechla slecna Marie a oci se jí zalily slzami radosti. „Pane poštáku, vždyt to je to psanícko, na které jsem cekala rok a den! Pane listonoši, já ani nevím, co bych vám za to dala!“ „Tak já vám to reknu,“ pravil pan Kolbaba. „Dáte mne dve koruny pokuty za to, že to psaní nebylo náležite frankováno, rozumíte? Propánajána, vždyt jen proto s tím psaníckem behám rok a den, aby pošta dostala ty dve korunky porta! Tak dekuju pekne,“ rekl, když dostal ty dve koruny, „a na vaši odpoved, slecno, tadyhle nekdo ceká.“ A pritom zakýval na pana šoféra Frantíka, který už stál za rohem.



A zatímco pan Frantík dostával tu odpoved, sedl si pan Kolbaba s tím cerným pánem a povídal mu: „Rok a den, vašnosti, jsem s tím psaníckem behal, ale stálo to za to: už proto, co všechno jsem videl. To vám je taková pekná a krásná zeme, at je to u Plzne nebo u Horic nebo u Tábora. - A hele, pan Frantík se už vrací. Ona se halt ústne taková záležitost dá vyrídit rychleji nežli dopisem bez adresy.“ Pan Frantík neríkal nic, jenom mu svítily oci. „Tak jede se, panešef?“ ptal se. „Jede se,“ rekl ten pán. „Nejdrív dovezeme pana Kolbabu na poštu.“ Pan šofér skocil do vozu, zmáckl startér a prišlápl spojku a plyn a vuz se rozjel tak hladce a lehce jako ve snu. Hned vám rucicka na tachometru ukazovala sto dvacet kilometru. „Ale že ten vuz krásne jede,“ liboval si cerný pán. „To si to tak hasí proto, že jej rídí štastný šofér.“ A všichni štastne dojeli - a my také.

1. otázka:
Kolik kroku musi kazdy den Kolbaba ujit?

Odpoved je cislo A.
2. otázka:
Kolik schodu je obsazeno v celkovem poctu kroku, ktere musi Kolbaba kazdy den ujit?

Odpoved je cislo B.
3. otázka:
Ktery postovni sotek telegrafoval na ministerstvo post?

Odpoved je cislo ve formatu CDE.
4. otázka:
Kolik dopisu odpocital prvni skritek, aby si mohli zahrat karty?

Odpoved je cislo ve formatu FG.
5. otázka:
Kolik pravopisnych chyb udelal Frantik v dopise pro Marenku?

Odpoved je cislo H.
6. otázka:
Kolik Marenek, ktere necekaly psanicko od pana sofera Frantika, nasel Kolbaba v Cechach?

Odpoved je cislo I.
7. otázka:
Kolik asi km/h jela osmivalcova bugatka, kterou ridil smutny cerne odeny ridic a ktera vezla smutneho cerne odeneho pana?

Odpoved je cislo J.
8. otázka:
Jakou maximalni rychlosti jel Frantik bugatkou, kdyz pospichali predat Marence psani?

Odpoved je cislo ve formatu KLM.
9. otázka:
Jaka byla vyse pokuty, kterou musela Marenka zaplatit za neofrankovany dopis?

Odpoved je cislo N.

Poklad najdete na souradnicich:
N 49° X
E 014° Y

Kde X a Y zjistite nasledovne:
X = (I+B)-(J*E*L*M*H)-(D*F*F*G*H)-(M*J*N)-K-L
Y= (I-A)-(L*M*J*F*C)-(H*M*N*G)-(L+M+K+D+J)

Click to verify coordinates



Doporucuji odlov za svetla! Hodne stesti!

Additional Hints (Decrypt)

i feqpv ivprqhoh h xenfarub iluyrqh

Decryption Key

A|B|C|D|E|F|G|H|I|J|K|L|M
-------------------------
N|O|P|Q|R|S|T|U|V|W|X|Y|Z

(letter above equals below, and vice versa)



 

Find...

267 Logged Visits

Found it 262     Didn't find it 1     Write note 2     Publish Listing 1     Owner Maintenance 1     

View Logbook | View the Image Gallery of 20 images

**Warning! Spoilers may be included in the descriptions or links.

Current Time:
Last Updated: on 9/16/2017 11:10:14 AM Pacific Daylight Time (6:10 PM GMT)
Rendered From:Unknown
Coordinates are in the WGS84 datum

Return to the Top of the Page