Vrch Obeseny Traditional Cache

      Vrch Obešený se nachází mezi obcemi Smederov a Blovice. Nadmorská výška vrchu je 526 m.n.m. K vrchu se váže povest, která dala tomuto vrchu název. Pred rokem 1989 využívala tento vrch Ceskoslovenská armáda, která si zde každorocne budovala mobilní radarovou základnu.
       Poté, co armáda prestala tento vrch využívat, postupne zarostla i príjezdová cesta k vrcholu. V soucasné dobe již horní polovina cesty není prístupná ani pro peší. Bohužel, pri spodní cásti cesty si obyvatelé z okolí vybudovali skládku. Z tohoto vrchu je nádherný výhled do údolí, kterým protéká reka Úslava a uzavírá jej pohled na celou Bukovou horu. Reku zde lemují obce Myt ,Smederov, Ždírec a Ždár.
       Pri pohledu opacným smerem, na mesto Blovice, mužete za hezkého pocasí videt i stredoveký hrad Radyni. Za tímto úcelem zde byla ze strany obce osazena i odpocinková lavice, která zde plní hned dva úcely najednou. Jednak prijde vhod unavenému pocestnému a dále je zde možno se v klidu a pokoji kochat nádherným výhledem do okolí.

Povest o obešeném vrchu

      V dávných dobách byly statky Vlctejn, Zdemyslice, Újezd, Smederov a Ždírec spojeny pod velkostatek Hradište. Zde také sídlil vrchní správce a odtud dohlížel na majetek rodu Kolovralu Krakovských. Za tech starých a zlých casu byl správce Jirícek, clovek, jemuž byl karabác hlavním dorozumívacím prostredkem. Jednou tak dorazil do Újezdského dvora a hned zacal nadávat a ohánet se karabácem. Když ale uvidel novo devecku, Marii, jako zázrakem zjihl a hned k ní, hodlal ji obejmout. Marie se však nedala. Rázne Jirícka odstrcila a shodila ho do hnojište. Když se s tím ale sverila doma rodicum, dostalo se jí pokárání a poucení, že na takové chování si bude muset zvykat a pro príšte aby vrchnosti vyhovela.

       Druhý den se s obavami opet vydala na statek. První, koho potkala, byl však jen milý, Martin, chasník od koní. Vše mu s plácem povedela. Když pak padla noc, vydal se Martin do Hradištského statku. Zaklepal na bránu a predstavil jako "vrchnostenský sluha". Sotva jej vpustili dovnitr, hned se hrnul k Jiríckovi do pokoje. Jirícek jej sice vyslechl, ale hned poté se na nej oboril: "Tak ty, venkovský chasník, se budeš protivit rozkazum vrchnosti! Do šatlavy s tebou! A pak na vojnu do Klatov pujdeš! A vy," obrátil se na strážné, "jej ješte pred úsvitem jej tajne zavrete do šatlavy pod zámek!"

       Uplynul nejaký cas. Všichni se podivovali nad tajemným Martinovým zmizením. Nejvíce po nem truchlila Marie. Ta dostala jednoho dne príkaz, aby odešla do Smederovského statku a s vecerem se vrátila zpet do Újezda. Když se stmívalo, uvítal ji mezi vraty sám Jirícek. Byl tichý podvecer, na statku ani nohy – jako po vymrení. Sotva vešli do svetnice, Jirícek spustil: "Nevidíš Marie, moji lásku k tobe? Když mne budeš po vuli, vyhovím všem tvým práním!" Jenže Marie se dát nechtela: "Jsem tady kvuli práci a kdo si málo váží málo mojí cti, dojde horkého zklamání!" To už ale Jirík nevydržel. Z plna hrdla se rozkricel: "Však ty povolíš, až te na nekolik nedel zavru vedle Martina jen o vode a chlebu!" Marii se sevrelo hrdlo: "Vy o nem víte?" "Vím! Brzy se z nej stane voják! A ty budeš jen a jen moje" zamlaskal Jirícek. Další slova omdlévající Marie už neslyšela. Když se probudila, plna hruzy zjistila, že došlo i na nejhorší. Pomalým krokem se vydala k šatlave, hledaje svého Martina. Prostrcila ruku skrz mríže, všecicko mu povedela. Martin, omámený vztekem, že smyje krví Jiríckuv ohavný cin. Marie ale mluvila dál, že nedokáže již žít na tomto svete, protože pohanu, kterou utrpela, muže rozsoudit jen Buh. Martin, znicený a zdrcený, bezvládne klesl na zem v šatlave. Po bourlivé noci už za svítání spatrili lidé na vrchu nad Smederovem telo nebohé Marie.

      Sousedé nemohli ani vlastním ocím uverit, litovali ji a podivovali se, proc krásná devecka tak nenadále ukoncila svuj život. A protože hned další den mela být pohrbena, nechali její telo na míste, jen jej prekryli plátnem. Sotva padla noc, objevila se u neštastného stromu temná postava. Byl to Martin, který se nepozorovane dostal ze šatlavy, aby pohrbil svoji milou. Nad ránem odhodil motyku a krumpác do vod reky Úslavy a vrátil se zpátky do šatlavy.

       Události dostali další spád. Byla už zima. Po silnici z Újezda do Smederova se pomalu kodrcal konský povoz. Pyšne se na nem nesl Jirícek vedle polonahého kocího, už od pohledu rozumu mdlého. Tím kocím Martin. Jirícek si jej za kocího vybral, aby jej mohl trestat kdykoli se mu zachtelo. Cesta byla dlouhá, a tak znenáhla Jirícek k Martinovi promluvil: "Pojd, povyprávej mi nejaký veselý príbeh!" A Martin zpustil. Veselý to však príbeh nebyl, vyprável o své Marii, od zacátku, niceho nezamlcel. Povedel i to, jak predstíraje na rozumu poraženého, vlastním pricinením se od vojny zachránil. Jirícek se na nej vrhl, ale Martin jej odzbrojil a hnal kone až ke strži. "Priprav se na smrt, za chvilku bude už pozde!" kricel Martin. V návalu vzteku pak ješte jednou vrchního uderil uzmutou lískovkou. Kone to ješte více poplašilo a strhli celý povoz do propasti. Martin tam stál jako socha a díval se nahoru, na vrch, kde se byla dríve Marie obesila. Po chvilce i on skocil do Úslavy. Do rána reka zamrzla a záveje skryly všechny jejich stopy. Od tech dob se vrch, kde odpocívá neštastná Marie, a pod nímž pro lásku zahynul i chasník Martin, nazývá Obešeným vrchem.