Fotografie zobrazuje lovecký glorit na Chrástu v roce 1940 a je pořízena ze skleněného negativu z archívu muzea Horažovice.

V knize z roku 1990 od Eduarda Šimona Horažďovice: Proměny města 1292-1992 jsem se dočetl pro mě tehdy nezpochybnitelné objasnění doby a důvodu výstavby glorietu:

„V roce 1756 dědí horažďovické panství hrabě Jan Bernard Rummerskirch. V posledních dozvucích rokoka těsně po roce 1800 začali Rummerskirchove stylově zvelebovat svuj majetek. Na Práchni vybudovali poustevnu a v oboře na Chrástu upravili rybník s ostrůvkem, prorazili granodioritové návrší, v blízkosti tunelu grotty vzniklo přírodní divadlo a na vrcholu chrásteckého lesa nechali Rummerskirchove vystavět Gloriet. Šestiboká stavba měla v přízemí kuchyni a nahoře jídelnu pro panstvo v čase honů a vycházek.“

Pečlivě a naprosto bezvadně vybudovaná střecha je výsledkem skvělého počinu zástupců města Horažďovic a tím se pro mě vynořila zcela zásadní informace, která úplně změnila moji dosavadní představu o vzniku objektu.

Jedná se o vrcholně barokní gloriet z konce 17. století. Stavebníkem byl prakticky jistě hrabě Václav Vojtěch ze Šternberka, tehdejší majitel horažďovického panství .

Jednopatrová centrální stavba o půdorysu pravidelného šestiúhelníka stojí dnes na kraji smíšeného lesa na dlouhém táhlém návrší s výhledem na oboru se zbytky ovčína u osady Chrást a dále na městečko Horažďovice. Uvnitř vpravo od vchodu v přízemí i úrovni patra jsou patrné zbytky někdejšího točitého schodiště. O něco dále v nároží jsou patrné zbytky komínového tělesa postaveného z podstatné části v síle stěny, tedy rovněž původního. Vchod má široký segmentový záklenek se stopami po někdejším kamenném ostění s uchy. Veškerá okna v patře jsou oblouková, vzhledem k ploše stěn poměrně velká, původně s paralelními nepravými ostěními neboli šambránami. Okna v přízemí všechna obdélná, zřetelně menší než v patře (nižší i o málo užší), v obdélné šambráně dosahující až k širokému a plastickému kordonu nad přízemím, který navenek odděluje patro. Nad každým z těchto oken po poměrně velkém ležatě oválném slepém okénku původním, v jedné společné šambráně s oknem. Z většiny se zachovalo výrazně plasticky vystupující armování nároží v přízemí, provedené rovněž pouze ve štuku. Jeho pravidelné rytmické střídání výrazně širšího a výrazně užšího kvádru, inverzně (opačně) po každé straně nároží (užšímu kvádru odpovídá vždy širší ve vedlejší stěně, a naopak, při zachování stejných rozměrů kvádrů) je výrazným dynamizujícím estetickým prvkem. Nároží v patře armování už neměla, zato každá ze stěn měla navíc po lizenovém rámu, méně plastickém než armování nároží v přízemí. Nahoře jsou patrné zbytky výrazně a složitě profilované římsy. Jednoduché a poměrně velkorysé členění stěny, proporčně vyvážené a efektní i při střídmosti detailu a krajně jednoduchém, elementárně geometrickém tvarovém rejstříku stavby, také užití některých charakteristických tvarových motivů (obdélná okna přízemí s velkými ležatě oválnými slepými okénky nahoře ve společných obdélných šambránách, rovněž i dynamické armování nároží) datují tuto stavbu někam do posledních dvaceti let 17. století.

Místo je polozapomenuté, přístupové cesty zanikají a dosud jsem tam nikoho nepotkal. Nečekaná přítomnost objektu má proto svou neobvyklou atmosféru. Nejpřirozenější a nejsnažší přístup je zřejmě ze dvora na Chrástu. Až sem se můžete dokodrcat se svými přibližovadly.