Jednoduchá keš Vás zavede na poslední soutok na rece Dyji, drív než se její vody spojí s rekou Moravou. Toto pekné místo je ale poznamenáno jednou tragickou událostí.
Smrt na hranici
4. srpna 1956 se z rakouské vesnice Rabensburg nedaleko Breclavi vydali v podvecerních hodinách dva mladí Rakušané Karl Benedikt a Walter Wawra chytat ryby do blízké reky Dyje. Ta zde tvorí cesko-rakouskou hranici probíhající jejím stredem. Z rybolovu se již nikdy nevrátili a trvalo víc než pul století, než se vysvetlilo, co se v osudný den s rybári stalo.
Walteru Wawrovi bylo 26 let, pracoval jako automechanik a rybarení bylo jeho velkým koníckem. Jako skutecný znalec rybarení a zkušený pytlák zjistil, že mnohem více ryb se nachází na ceské strane, kde mely díky mocálum a jejich neprístupnosti vetší klid. Proto mel síte natažené i tam, ale s tím se nikomu v dobe studené války nechlubil. Lovit v prostoru prísne hlídané hranice bylo víc než podezrelé. Bylo to území železné opony se silnými reflektory, ostnatým drátem místy nabitým elektrinou, se zaminovanými poli, strážními vežemi, betonovými bunkry, v nemž se pohybovali težce ozbrojení vojáci se psy a vysílackami.
V onen osudný den byly ve vesnici hody. Protože se muži ani druhý den ráno po rybolovu nevrátili domu, vydala se je Wawrova manželka hledat. Našla jen cásti odevu a motorku, a proto ohlásila pohrešované na policii. Policie místo nejdrív sama ohledala a potom kontaktovala ministerstvo zahranicí, které požádalo ceskoslovenské ministerstvo o vysvetlení. Žádná zpráva však odtamtud neprišla.
Když se dva mladí rybári domu nevrátili a ani žádné odpovedi z oslovených míst v Ceskoslovensku nepricházely, príbuzní se zacali smirovat s tím, že je již nikdy neuvidí. Manželka Waltera Wawry se znovu vdala. Pouze jeho syn neprestával doufat, že otce jednou prece jen znovu uvidí. Trvalo víc než pul století, než mu tuto nadeji vzala jediná desivá fotografie: dve mrtvoly ležící na brehu reky Dyje, na nohách tenisky, mokré kalhoty, horní cást tela nahá.
Nekolik let po pádu komunismu se do pátrání po okolnostech pustil Milan Vojta z Breclavi, príslušník celní vojenské stráže spolu s rakouským kolegou Franzem Huberem z Bernhardsthalu. Krome jiného našel napríklad pan Vojta v jednom breclavském archivu úcet na zhotovení dvou rakví, ve kterých byli 5. srpna 1956 na tamním hrbitove pohrbeni pod císly hrobu 4 a 5 dva neznámí muži. Milan Vojta získal a predal synovi Waltera Wawry dokumenty o zastrelených. Fotografie ukazují prímo idylickou krajinu – v poklidné hladine Dyje se zrcadlí duby. Na brehu však leží dve bezduchá tela, uprostred reky trcí cervené kuly, na jednom z nich bílá cedule s cerným nápisem Rakousko, aby bylo ze zhotovené fotografie jasné, že zastrelení se nacházejí na cizím, ceskoslovenském území.
A jak to tedy asi vlastne bylo? Milan Vojta se domnívá, že vojáci a rybári se navzájem znali, že mezi nimi existoval urcitý druh soužití, jinak by si prece Rakušané nemohli dovolit prekrocit hranici a položit síte na ceské strane, navíc v tak bezprostrední blízkosti bunkru. Bohužel krátce predtím, než tam rybári prišli, byla obvyklá vojenská hlídka vymenena. Vojáci, kterí meli v bunkru službu, zaslechli hlasy, ihned vybehli ven a spatrili dve neznámé osoby, které se daly pres vodu na útek zpet na rakouskou stranu. Muži nereagovali na výstrahu, a proto na ne vojáci zahájili strelbu. Benedikt pravdepodobne nezemrel zastrelením, ale utonutím. Byl pod vodou asi 30 vterin, pak ho vytáhli ven a znovu do neho stríleli. Wawra byl na míste mrtvý, v hlave mel tri rány. Pytlacení se mu stalo osudným. Byl si príliš jistý sám sebou, spoléhal na své chytráctví a predpokládal, že kdyby ho pohranicní vojsko zatklo, že se z toho nejak „vykecá“. Došlo však ke klasickému konfliktu – nepocítal s mladými, nezasvecenými vojáky, kterí namísto zatcení nejdríve stríleli, a teprve pak zacali zjištovat, co se stalo.
Na míste, kde byli Walter Wawra s Karlem Benediktem zastreleni, dnes stojí veliký drevený kríž. V místech Kristovy hlavy je koruna – kruh z ostnatého drátu a pod ním tabulka se strucným popisem smutné události. Kríž tam postavili dva nekdejší neprátelé – pohranicníci Milan Vojta z Breclavi a Franz Huber z Bernhardsthalu.
Ne všechno, co je cerné, je cerné, a co je bílé, je bílé. Celou pravdu se mužete dozvedet na souvisejících webových stránkách nahore v listingu.