Moje prvni zalozena kes, doufam ze se Vam bude libit. Pripadne chyby dodatecne upravim. Vse co jsem zde pouzila, je okoukane od tatky (Sasik1), timto mu dekuji.

Kes, jsem ulozila na toto misto, protoze me zaujala povidka, kterou jsem cetla v knize od Karla Bazala, "Povidky plane ruze".

Strasidla v Capouchu

Byl dusickovy necas. Venku kvilela meluzina a studeny dest pleskal do oken, avsak v sestrounske hospode bylo utulno. V kamnech horela bukova polena, teplo príemne salalo do senku a muzsti pretrasli kdeco.
"Vracel jsem se jednou Capouchem z lesa domu," zacal hajny.
"Tma byla, ze by ji mohl krajet a najednou vidim, jak se pres cestu vali ohnivy sud. Zustal jsem jako solny sloup. Koulel se kolem mne tak blizko, ze jsem si na nej mohl sahnout."
"To ja jsem tam jednou videl cerneho psa," pridal se sedlak Herma. "Oci mel krvave a sapal se na mne."
Zberazskemu Vanovi se od zajimaveho vypraveniani domu nechtelo. A to pocasi, brr. Nez v te slote vyslape strmy capouch a sebehne kopcem dolu, bude mokry na kuzi. Ale co naplat. Pulnoc na krku a doma ho netrpelive ceká zena. Zaplatil a zvedl se k odchodu.
"Pujcim vam svetlo, sousede," nabizela hospodska.
"Ani ho mit nemusi. Posviti mu ohnivy sud," popichoval mlynar.
"Jenom si, Vano, vemte lucernu. Posvitite si na toho cerneho psa," chechtal se jiny soused a Vana dotcene zatnul zuby. Svandu si z neho delat nebudou. To tedy ne!
"Jen si nechte svetlo, hospodska. Ten kousek prebehnu po pameti," razne odmitl nabidku. Pribouchl za sebou zlostne dvere a rozbehl se do tmy.
Za chvili byl nahore na Capouchu. Az se zadychal, jak zcerstva bezel. Zastavil se u kaplicky, aby srovnal dech. Najednou se za nim neco pohnulo. Podival se lepe a neveril tomu, co spatril. Preslapovala tam statna simla. Ale jaka to byla kobyla....? Na miste hlavy mela jenom pahyl krku a vedle ni poskakoval pes, take bezhlavy. Zastoupili mu cestu.
"Klidte se odtud!" krikl na ne zostra. Oni se vsak ani nehnuli a branili mu v ceste dal.
"Co ode mne chcete?" zeptal se uz mirneji.
"Dej za nas na modleni," odpovedela mu kobyla lidskym hlasem.
"Desetkrat se ti to vrati," dodal pes. Sedlak neveril, ale par krejcaru prece do kostela dal. Od te doby se mu v hospodarstvi darilo. Kdyz mniska morila selske lesy, zustal Vanuv dil bez pohromy. Kroupy potloukaly urodu, ale na Vanova pole se snesl jenom mirny desticek. Za par let z neho byl bohaty sedlak.
A co se stalo se psem a simlou? Ti se jiz u kaplicky neukazali. Byli vysvobozeny.