07.04.2023 jsme kešku obnovili. Při hledání se prosím chovejte tiše aby jste nebudili pozornost bobrů a případných rybářů.
Železná Opona
Naše keška vás zavede na místa, kde probíhala nejstreženejší hranice v Evrope. Konkrétne na tomto míste byla železná opona velmi robustní, protože procházela pár metru od státní hranice a ješte musela zatarasit vodní hladinu. Dnes mužete spatrit již jen kamenné a betonové artefakty a terénní pozustatky technického zátarasu na strane mostu smerem k hranici. Samotná keška je na místě trasy původního doplňkového plotu, který zajišťoval vstup do vody po stranách zátoky. Na místě samém naleznete zbylé izolátory, kůly a zarostlý ostnatý drát ve stromech.
V listopadu 1989 mi bylo 14 a moje zvedavost a vek mi umožnila prekonat strach a ješte ve velmi váhavé dobe jsem tato místa prozkoumal. Mohu vám jen ríci, že tomu, co tady bylo, a nejen tady, ale podél celé hranice nemohlo konkurovat ani nejsilneji strežené vezení. Bohužel jsem nemel fotoaparát a tak se dnes stává, že lidé pochybují .
Toto místo je také zajímavé tím, že mužete videt okupaci rakouského území vzdutím Lipenské prehrady.
Iron Curtain
On place where is the cache situated was passing a border between two totaly diferent worlds „Iron Curtain“. This name of border used at first Winston Churchil after second world war when the Europe was splited to Soviet and American influence.
It was exactly iron curtain. Because of a lot of people from Soviet region did not agre with politician situation and were persecuted , they moved over the border to freedom world in american area.
When there was a big danger of exodus , the Czechoslovak government established special army unit and technical facilities for protect the border.
Technical facilities was built mainly from a high fence in shape T from barbed wire. Along the fence was a zone with the soil without vegetation for record footprints. Od this bridge where you are was the fence under the water too against swimmers.
The iron curtain was built in 1956 and it stood there til 1989. Unfortunately we do not have any photography, then you have to imagine it only. It can you help the artefact from concrecte on the right side of the bridge.
On internet you can find a lot links about „Iron Curtain“
This cache is established for memories for people which died during escape to freedom over the most supervised borders in Europe.
Moje první setkání se železnou oponou
Jako každý víkend prijíždíme s rodici na naší chaloupku v Nové Peci. Rodice otevírají okenice, zapojují elektrinu a vodu. Já se snažím zapálit ohen v kamnech, které kourí jak zákon káže. Také jak by ne, když je vevnitr vetší zima než venku.
Jakmile je chalupa trochu obyvatelná a zahrátá, dáváme si neco na zub a sprádáme plány, co budeme zase opravovat a vylepšovat. Já mám ale plány jasné. Musím zkontrolovat mojí starou hapinu a vyrazit na kontrolu revíru. Všichni clenové rodiny jsou zabraní do zvelebování chaloupky a okolí, tak se vytratím a podniknu výpravu na moje oblíbená místa. Na všechny strany od chalupy vedou silnicky do tech nehlubších lesu a údolí, kde nikoho nepotkáš. Vybavenej porádnou fantazií podporenou práve cteným Králem Šumavy a všudyprítomným studeným a tajemným dechem toho tam za cedulema vyjíždím smerem na Bližší Lhotu zkontrolovat Smrcinu z nejbližšího možného bodu priblížení.
Projedu vesnicí a podél kanálu porád do kopce to táhnu ke križovatce s hláskou. Postupne ve me stoupá vzrušení. Hláska znamená hranici mého revíru, hranici, za kterou se nikdy nedostanu.
Prejíždím mostek pres kanál a dostávám se na rovinku pred hláskou. Stráž me jiste již má v zamerovaci a ceká na dostrel jejích slov, aby se zeptala, co tady pohledávám. Jako by me již neznali. Pokaždé to samé, kam jedeš, co tu chceš, máš už obcanku, tady se nemužeš chovat jako nekde v Praze.
Sto metru, padesát , dvacet, ticho. Co se to deje ? Stojím u patky a všechno je najednou jiné , prestože se tu nic nezmenilo. Hláska je prázdná. Kde jsou?
Stojím a rychle se rozhoduju, neuveritelná zvedavost je silnejší než všechny ostatní pocity. Vyrážím dál podél kanálu. Tady jsem nikdy nebyl, prestože okolo jezdím leta. Pridávám a každou chvíli se ohlídnu k hlásce. Nic. Jedu dál. Hláska zmizela. Stoupám do prudkého kopce a ani si neuvedomuju, že srdce nebuší námahou, ale neuveritelným vzrušením. Vždyt tady nesmím vubec být, tady je preci nejstreženejší místo na svete. To není možné, že tu jen tak jedu na kole. Naprosté ticho je jediný muj souputník. Konec stoupání, križovatka. Silnice se napojuje na další a…
Jsou tu vysoké, ježaté, vlhké, zrudné. Jsou tu v plné mrazivé kráse. Dráty. Tak preci, presne, jak znám z vyprávení. Dokonalá frontová linie. Neprostupné técko dva metry vysoké, z obou stran malý plutek a hodne široký zbránovaný pás oranice. Dokonalé. Táhnou se kilák doprava, kilák doleva, strážní vež na obou horizontech.
Vydávám se podél steny smerem na východ. Po chvíli se stena vzdaluje od silnice smerem do svahu. Já pokracuju po témer dokonalé rovine podél znatelné škarpy „Švarcenberského kanálu“ . Ani nevnímám, jak dlouho jsem na ceste. Jedu hlubokým bukovým lesem, míjím mostek pres kanál, na kterém jsou protitankové zátarasy a kola ostnatého drátu. Takhle nejak jsem si predstavolal linie zákopové války.
Vyjíždím z lesa na pastviny, kde se cesta prudce stácí s kopce dolu do údolí. V zatácce stojí dum a já si uvedomuji, že jeho strecha je ta svítící vec, kterou sledujeme pokaždé, když príjíždíme k Horní Plané a celá rodina se hádá, co by to mohlo být a kde. Deda jednou ríkal, že je to zbytek Zadní Zvonkové. Mel pravdu. Ale pravá Zadní Zvonková na me teprve cekala.
Z druhé strany ze stráne se opet priblížili dráty snad v ješte hruznejším vzezrení. Tady totiž byly na volném prostranství a já je mohl obdivovat v „plné kráse“. Dokonale protínaly celé údolí, kde bylo jen pole a na protejším kopci mizely za asistence ocelové strážní veže. Ta byla i tady u me a pod ní brána pres cestu podél kanálu. A byla otevrená. Neváhal jsem a projel. Ani jsem nevnímal, že jsem práve podnikl to, co ješte nedávno bylo placeno životem. Byl jsem témer na „Západe“. Ocitl jsem se opet v lese. Tento byl ale jiný. Byl ponurý, tmavý a neprostupný. Takový les, co roste tam, kde drív bylo neco jiného. Teprve ted jsem zacal vnímat absolutní samotu, pripadal jsem si jako poslední z mála co prežili apokalypsu , takový šumavský Den Trifidu. To, co následovalo nebyl útok trifida, ale husí kuži a mráz po zádech to vyvolalo bezkonkurencní. Spatril jsem Zadní Zvonkovou. Predstavte si stredne velký kostel, který zasadíte do lesa bez kácení.
Dokonalý obraz totálního zmaru.
Myslím, že jsem byl snad první obycejný clovek, co se legálne dostal na tato místa. Už se smrákalo a já jsem pomalu pocitoval, že zvedavost ustupuje strachu. Však to místo bylo opravdu strašidelné. Vrátil jsem se k bráne a stejnou cestou domu.
Každý víkend jsem se k železné opone vracel. Projel jsem krížem krážem úsek od Zadní Zvonkové po Ceské Žleby. U Plešného jezera mi dva pohranicníci rekli, že ješte nevedí, jestli me mají zastrelit. Pak se objevila armáda a behem neuveritelne krátké doby oponu kompletne zlikvidovali.