Je vseobecne znamo, ze kazdy ze zdejsich kaskadovych rybnicku mel sveho zeleneho panacka a kazdy z nich mel svoji povest. Co se ale nevi je to, ze vsechny tyto tunky obstaraval jeden jediny - svatojirsky vodnik :
Kdysi zde blizko uvozove cesty, na dohled od rybnika, stavala chalupa. Byla skoro na spadnuti a zustavali v ni velmi chudi lide s bohatym srdcem. U nich se schazeli sousede z okolnich chalup na vecerni besedy. Kdyz tak jednou na podzim sedeli u stolu a drali peri, otevrely se dvere a v nich se objevil maly, zeleny muzicek s najezenými vlasy. Pomalu se prisoural ke kamnum a zamumlal: "Brr, to je ale zima!" Do sousedu jako kdyby hrom uhodil. V prvni chvili nepromluvili ani slova, ale potom si muzicka prestali vsimat a drali peri vesele dale.
Nezvany host poslouchal jejich reci, ale hovoru se nezucastnil. Jen tak se krcil u kamen. Po nejake dobe se bezeslova vytratil. Asi za tyden prisel znovu a pak zas. To proto, ze jej z chaloupky nikdo nevyhanel. A tak se stal jejich stalým hostem. Po jeho odchodu po nem vzdy zustala nemila pamatka - kaluz vody - ale hospodyne se nehnevala. Dobre vedela, ze s vodnikem je lepsi vyjiti po dobrem. Jednou vsak vodnicek neprisel - snad se odstehoval jinam. Hospodyni i vsem sousedum se po nem az zastesklo, vzdyt mohli i cekat, ze prijde jiny, horsi hastrman. Ale neprisel - to byla odmena ticheho vodnika lidem cisteho srdce.
Kamenec byval hojne navstevovanym rybnikem mladeze z okolnich vsi, jak v letnich mesicich, tak i v zime, kdy byval pokryt ledovym krunyrem a prohanela se zde armada bruslaru. Nyni byva drtivou vetsinu roku opusten a stejne jako nektere ostatni funguje jako chovny. Jeho odtok na jare bouri premirou vytlacovane vody a je to uzasny zazitek. V zime je naopak obalen ledovou krustou a obrovskymi rampouchy. U zelene podvodni komunity nebyl naopak moc v oblibe vzhledem k pochopitelnym duvodum, ale aspon zde vypestovali pocetnou rybi populaci.