Povidam, povidam pohadku #2 Mystery Cache

O Karkulce a perníkové chaloupce

Změna souřadnic od 6. 5. 2012

Mravoučná pohádka pro malé i velké děti

Byla jednou jedna dívenka, které říkali Karkulka. Ne snad proto, že by kdy nosila čepeček zvaný karkulka (vlastně až na internetu zjistila, jak vůbec taková „karkulka“ vypadá), ale proto, že každý týden chodila s košíčkem navštěvovat svou babičku – přesně tak, jak ta Červená Karkulka z pohádky. Babička žila na samotě u lesa, kde měla zahrádku, pár slepic a kozu. A aby se občas dostala mezi lidi a také aby si trochu přilepšila k svému důchodu, tak každou středu jezdila na kole se zeleninou v nůši do města na trh. O její zeleninu byl vždycky velký zájem, protože se vědělo, že hnojí jenom kompostem a nepoužívá žádnou „chemii“. Zkrátka Bio-Eko... A Karkulka si od babičky vždycky domů odnesla pár vajíček a nějakou tu zeleninu.

A tak Karkulka jednoho dne po škole jako obvykle vzala svůj košíček, dala do něj láhev červeného vína „na cholesterol a na krvinky“ a taky pár časopisů, aby babička věděla kdo teď s kým, kdo už ne s kým, kdo opět s kým, co kde zas řekla Agáta nebo co měla na sobě princezna Kate – zkrátka samé veledůležité věci, aby babička byla in, a vydala se za ní. – Otevřela dveře a vešla do světnice. Ale babička – vždycky tak čiperná – ležela v posteli přikrytá až po oči.

„Babi, snad nejsi nemocná?“ zeptala se starostlivě Karkulka.
„Ále, trochu jsem nastydla,“ odvětila chraplavým hlasem babička.
„A proč máš tak velké oči?“ opět Karkulka.
„To abych lépe viděla.“
„A proč máš tak velké uši?“
„To abych tě lépe slyšela.“
„A co ty špičaté zuby?“
„Abych – “ babička už nedořekla. V tu chvíli to totiž Karkulce došlo. V posteli neležela babička, ale vlk! Rychle mu hodila na hlavu peřinu, zkroutila mu nohu a tím ho na posteli znehybnila. 
„Tak kde je babička!? Tys ji sežral, co?“ Karkulka na něj zhurta.
„Ale ne, aúúúú, to bolíííí! – Tak to nebylo,“ úpěl bolestí vlk, „je to dlouhá historie – a věř mi, že mi šlo o život!“
„Tak to jsem na tu tvou báchorku zvědavá, vlku,“ řekla Karkulka a trochu mu uvolnila nohu.
A vlk začal vyprávět: „Žiju odmalička v rezervaci a jednou mě napadlo se jít podívat do světa, jak to jinde chodí. Podhrabal jsem se ohradou obory, šel podle potoka kolem nějakých bílých patníků s písmeny a čísly a pak odbočil na louku a dál do hustého lesa. Ale potom jsem potkal nějaké pány v zeleném s flintami a ti po mně stříleli a ještě na mě poštvali psy.“
„Ty vole!“ ujelo Karkulce, „vždyť ty jsi přešel hranice. Tady vlky střílejí na potkání, nebo tě taky mohli chytnout a prodat do ZOO!“
„Utíkal jsem, co mi nohy stačily,“ pokračoval vlk, „až jsem přiběhl k tomuhle stavení. Nějaká paní zrovna odjížděla na kole s nůší na zádech –“
„Ty bláho! Já si spletla dny! Dneska je...  středa, to babička jezdí na trh, a ne úterý. – No nic, povídej dál.“
„Ale to je všechno... vlastně skoro všechno. Já měl takový hlad, že jsem zakousl a snědl na dvorku... slepici – ale jen jednu, čestné slovo!“
„Hlavně že jsi nesežral kozu,“ oddechla si Karkulka. „Ale co s tebou,“ pokračovala, „tady zůstat nemůžeš, sám jít domů taky ne... – Mám nápad! Babička tu někde má obojek a vodítko a ty budeš jako můj pes.“
Jak řekla, tak udělala. Navlékla vlkovi obojek a na vodítku ho vedla lesem směrem k hranici, která byla nedaleko. Po chvíli potkali známého hajného.
„Nazdar Karkulko,“ povídá hajný, „to jsem nevěděl, že máš psa. – Ale vždyť je to vlk!!!“
„To nepoznáte československého vlčáka?“ divila se Karkulka. „No tak, Azore, podej pánovi pac!“ A vlk poslušně podal hajnému packu.
„Tak jo, omlouvám se, ale ten musel stát hodně, co?“ vyzvídal hajný.
„To teda stál,“ odvětila Karkulka a rychle se s hajným rozloučila.
A tak šli lesem, přes louky, kolem rybníka a pak přes hustý les. Hezky si při tom povídali a Karkulka si ani nevšimla, že nějak zabloudili. Ale slunce ještě svítilo, takže správný směr k hranicím odhadla a nikterak se neznepokojovala.

* * *

V témže městě žila jiná rodina. Tatínek byl náruživý geokačer a děti – starší Jeníček a mladší Mařenka – se svými skoro třemi sty nálezy už také nebyly žádnými nováčky. Na keše ve městě chodily občas i samy, ale do okolí bez doprovodu dospělého samozřejmě nesměly.
Jednou jim brzy skončila škola a vypadalo to, že by u té nové multiny ještě mohly mít šanci na STF. A tak slovo dalo slovo a hned po škole se Jeníček s Mařenkou vydali na tu keš. Jeníček dostal před pár dny k narozeninám nový mobil – samozřejmě s GPS, a tak celý podnik vypadal velmi nadějně. – První dvě stage našli bez problémů, ale tu třetí ne a ne najít. Nakonec ji přece jen našli a konečně se vydali hustým lesem k finálce. Jenže se jim vybil mobil, a tak nejen že nevěděli, kde jsou, ale ani nemohli zavolat domů rodičům. Ve smrkovém lese vylézt na nějaký strom nešlo, a i kdyby, tak by stejně pro stromy nic neviděli. Po chvíli došli na mýtinu a uviděli chaloupku. 
„To se mi snad jenom zdá!“ vykřikla Mařenka, „vypadá jak z perníku.“
„Jůůů,“ vykřikl Jeníček ochutnávaje perník, „je opravdu perníková! A ten perník je tak dobrý a sladký!“  
Z chaloupky se ozval ženský hlas: „Kdopak mi to tu loupe perníček?“
„Ale to je jenom větříček,“ odvětil jemným hláskem Jeníček.
„Já ti dám větříček!“ ozvalo se znovu a na zápraží se objevila hezounká babička jako z televizní pohádky.
„Dobrý den! My – my vám ten perník zaplatíme,“ snažila se zachránit situaci Mařenka.
„Ale co byste platili!“ odpověděla milá stařenka, „když mi pomůžete opravit střechu, tak si odneste perníku, co unesete.“
Dali se tedy do práce. Babička přinesla plný koš perníkových tašek, Jeníček je pokládal na střechu a Mařenka na žebříku mu je nahoru podávala. Brzy byli hotovi a babička je pozvala do chaloupky na čaj. – Ale jakmile se za nimi dveře zavřely, tak se proměnila ve zlou Ježibabu, děti chňapla a zavřela do komůrky. Mařenka byla hubená, takže potřebovala ještě dost vykrmit, ale Jeníček byl už teď poněkud obézní a tak se baba těšila, že si ho ještě dnes upeče k večeři. Pozdě bylo vzpomínat na rady rodičů i paní učitelky, že cizím lidem nesmějí věřit nebo dokonce s nimi někam chodit!

Karkulka a vlk přišli na mýtinu – a tu před sebou vidí chaloupku. Přímo pohádkovou, asi jako z filmu o Mrazíkovi. A co víc, ta chaloupka byla ze samého perníku!
„Ňam ňam, to si pochutnáme!“ jásal vlk.
„Jen se neraduj – z toho nekouká nic dobrého,“ opatrně řekla Karkulka, „znáš přece tu pohádku, ne?“
„Ale když já už mám takový hlad,“ prosil vlk.
„Nic, vlku! Sedni si tu a dávej pozor. Já půjdu potichu k chaloupce a podívám se oknem, co se tam děje.“
A taky že se dělo! Ježibaba tam u pece pevně držela zmítajícího se kluka, dvířka u pece už byla otevřená, v peci plápolaly plameny a už už se ho chystala do té pece strčit a upéct si ho k večeři! No tohle...! Karkulka na nic nečekala, rozrazila dveře do světnice a zaječela: „Ruce vzhůru, Ježibabo!!!“ Vlk v tomtéž okamžiku po Ježibabě skočil, zakousl se jí do zadnice a povalil ji na zem. Děti byly zachráněny! Karkulka s Jeníčkem rychle babu spoutali, šoupli do komůrky, odkud napřed vysvobodili Mařenku, a všichni si oddychli.
Venku se už setmělo a tak Karkulka moudře rozhodla, že do města teď v noci nepůjdou a že to nechají na ráno. Rodiče s policií je sice už určitě hledají, ale takhle to bude přece jen lepší. Vlk bude Ježibabu hlídat a oni se aspoň najedí perníku dosytosti.

Nešťastní rodiče samozřejmě zburcovali policii a hned se rozběhla pátrací akce. V televizi se objevily jejich fotografie a popisy a policisté se psy začali pročesávat celý rozsáhlý pohraniční les.
Ráno policisté zahlédli na kraji lesa nějaký pohyb. Nevěřili svým očím – a to už jistě něco zažili! Z lesa po cestě si to totiž přímo proti nim vesele vykračoval prapodivný průvod: vpředu Karkulka držící na vodítku trochu kulhající Ježibabu s obojkem na krku a pouty na rukou, těsně za nimi vlk s hrozivě vyceněnými zuby a nakonec Jeníček s Mařenkou s ranci plnými perníku. To bylo radosti!
Ale bylo i dost smutku. Děti se totiž musely s vlkem rozloučit. Rodiče a děti dojetím plakali, policistky taky a také několika policajtům se leskly oči... Pak naložili vlka do policejního auta a odvezli ho přes hranice zpátky do jeho rezervace. Jen nerad jim slíbil, že už příště neuteče.

Ale stejně Jeníčka a Mařenku nejvíc mrzelo, že jim uniklo STF. Hned přibrali do svého geotýmu Karkulku a už příští sobotu spolu s rodiči tuhle keš našli. A až uvidíte někde CWG nebo log VJMK-teamu, tak vězte, že to byli oni. A vlka, kterého teď v rezervaci často navštěvují a nosí mu jeho oblíbený perník, zvolili čestným předsedou.
Jednomyslně.