Zenova kes Traditional Cache

Zenová keš

Pozor – další změna souřadnic – od 3. 4. 2018!

Úvod

Tak vás opět vítám na další keši. Tentokrát to nebude mysterka, ale tradiční keš umístěná tradičně pod nezajímavým objektem v nezajímavé plastové dóze. A mým bedlivým a nesmlouvavým kritikům (které tímto zdravím) rovnou sděluji, že tato keš je určena specifické cílové skupině, která si v rámci geocachingu ráda rozšíří svůj duševní obzor, nepohrdne pouhou procházkou mezi poli za městem a neočekává ode mne bůhvíjak „vymazlenou“ skrýš.

Ale proč zrovna „Zenová keš“? Mohla by se jmenovat také „meditační“, ale z dalšího textu bude patrné, že mi nejde o propagaci nějakého náboženství nebo dokonce o rafinovaný pokus o „vymývání mozků“ východní filozofií; slovo „meditace“ takovéto představy bohužel může navozovat.
Pro ty, kdo se ve východní filozofii a náboženstvích příliš nevyznají, ovšem budu přece jen muset uvést pár slov o základu, ze kterého zen vyšel.

Buddhismus

Buddha a počátky buddhistického náboženství

Na indickém subkontitnentu, u dnešní nepálsko-indické hranice v předhůří Himálaje, bylo malé království. Princ Siddhárta Gautama (údajně žil v letech 563-483 př. n. l.) tam byl – poněkud svérázně – připravován na dráhu vladaře. Byl držen v královském paláci v přepychu a zahálce a důkladně izolován od vnějšího světa. Svět mu byl líčen jako místo krásy, štěstí a dokonalosti, zatímco jeho negativní jevy byly před ním úspěšně tajeny. Ale zvídavý princ si přece jen prosadil, že se občas půjde podívat ven z paláce. Pochopitelně byl zděšen. Na svých vycházkách poznal i lidi staré, nemocné, žebráky i zemřelé. Vzdal se předurčené kariéry, opustil ženu a syna a odešel do bezdomoví. Učil se u bráhmanů jógu,  pak zkoušel asketický život (málem z toho umřel), ale Prozření i přes veliké jím vynakládané úsilí nepřicházelo. Jednoho dne se posadil pod velký strom a rozhodl se meditovat tak dlouho, dokud nedosáhne Prozření nebo nezemře. A výsledek se konečně dostavil: během jedné noci duchovně prozřel a stal se Buddhou (Buddha = Probuzený). Své poznání zformuloval do Čtyř vznešených pravd:

1. Život je utrpení: zrození, zlo a protivenství, neštěstí, nemoci, stáří, umírání a smrt apod. – a v dalších životech to samé a tak stále dokola...
2. Zdrojem utrpení je žízeň po životě. Je to touha po životě, po majetku, po sebeprosazení, po moci a uznání, po požitcích atd.
3. Existuje způsob, jak se utrpení zbavit, což znamená přerušit koloběh dalšího rození (samsáru) a dospět do trvalé nirvány.
4. Tímto způsobem je Osmidílná ušlechtilá stezka. Její zásady lze shrnout do skupin pojednávajících o morálce, o meditaci a o moudrosti.

Pak se vrátil mezi lidi, žil a soucítil s nimi. Pomáhal jim v jejich strastech a kázal jim. Některé jeho myšlenky stojí i po letech za připomenutí: Žebrákovi, který ho žádal o almužnu, aby si mohl koupit rybu, peníz nedal, ale naučil ho, jak se plete rybářská síť, aby si je mohl sám nachytat. A vykukům, křeří chtěli zneužít jeho dobročinnosti, radil, že „pomocnou ruku najdou v prodloužení svého ramene“. Vskutku následováníhodná sociální politika, že? 

Buddha si výslovně nepřál, aby byl po své smrti považován za jakéhosi boha. Vyznavači jeho učení ale později zpřístupnili jeho nauku i pro prosté lidi, takže z „náboženství bez Boha“ posléze vzniklo náboženství s mnoha obvyklými vnějšími církevními atributy, jako jsou chrámy, sochy zobrazující Buddhu, obřady a slavnosti atd. Toto náboženství bylo na rozdíl od dosavadního brahmanismu demokratičtější, protože m.j. odmítalo kastovní systém a neuznávalo prakticky monopolní nadvládu kněžské kasty (bráhmanů) v duchovním životě obyvatel tehdejší Indie.

Rozkol buddhismu začátkem našeho letopočtu

Postupem času vznikaly stále nové a nové buddhistické kláštery a buddhistické náboženství nabývalo různých forem. Pro nás bude důležité snad jenom to, že první směr, zvaný hínajána, spatřoval svůj cíl v dosažení osvícení jednotlivce, většinou mnicha, jeho vysvobození ze samsáry (koloběhu strastiplných životů) a věčného spočinutí jeho duše v nirváně. Tento směr je rozšířen hlavně v Kambodži, Barmě, Laosu, Thajsku, Srí Lance (Ceylonu) a Indonézii. Druhý směr, zvaný mahájána a rozšířený v Indii, Číně, Vietnamu, Koreji a s určitými zvláštnostmi také v Tibetu, šel v duchovním vývoji jedince dále. Nekončí ve stádiu arhata (člověka osvíceného, probuzeného) a po jeho smrti definitivním přechodem do nirvány, ale Probuzený se vrací opět na zem mezi své bližní jako bódhisattva, aby v dalších svých životech nezištně pomáhal lidem dobrými skutky i radou, dobrou náladou a neustávajícím optimizmem. Vzdává se nirvány a obětuje se pro lepší život ostatních.

Zen

Vznik zenu z mahájánového buddhismu a jeho vývoj

Z Indie se mahájánový buddhismus přenesl v 1. stol. n. l. do Číny, později do Koreje a odtud v 6. stol. do Japonska. Patriarcha Bódhidharma (asi 440-528) je pokládán za zakladatele zenu. (Meditace se řekne v sanskrtu „dhjána“, čínsky „čchan“ a japonsky „zen“.) Ačkoliv Bódhidharma pocházel z Indie a prožil větší část svého života v Číně, tak se zenový buddhismus nakonec nejvíce rozvinul v Japonsku. Zasloužili se o to zenoví mistři, kteří založili řadu škol s rozdílným způsobem výuky (resp. výcviku) adeptů zenu. Dvě z těchto škol, založené počátkem 13. stol., existují dodnes. Škola Sótó užívá mnohahodinové meditace vsedě (zazen), během kterých adepti zenu mají postupně dojít k osvícení (satori), zatímco škola Rinzai používá k rychlejšímu prozření vedle zazenu ještě kóany. Kóan je hádanka, která nemá logické řešení, ale má nasměrovat myšlení žáka žádoucím směrem. Známé kóany jsou třeba: „Jak zní tlesknutí jednou rukou?“, nebo „Kam zmizí pěst, když se ruka otevře?“ A žáci přemýšlejí a přemýšlejí a často konzultují s mistrem (róšim) své řešení. A najednou nastane okamžik satori, kdy žák rázem vše pochopí a je osvícen. Nutno ale popravdě uvést, že satori nezažije zdaleka každý, kdo praktikuje zazen, případně kdo k tomu ještě luští kóany. Může přijít až po letech a často při činnosti nesouvisející s meditací. Obvykle čím víc se žák snaží dosáhnout satori, tím víc se od tohoto cíle vzdaluje. Ale těm, kterým se to podařilo, se naprosto změnil jejich náhled na svět a cítí se šťastnými a vyrovnanými bytostmi, které jen tak něco nerozhází. 

V 50. a 60. letech 20. století se zen-buddhismus stal populární zvláště mezi beatnickou generací a hippies. Ovšem jejich způsob života spojený s drogami a ne zrovna příkladnou morálkou zen poněkud zdiskreditoval. V současnosti se ale počet frekventantů zenových středisek v Evropě i v USA rychle zvyšuje a často je vedou zenoví mistři z Japonska nebo zemí Dálného Východu. Také u nás funguje řada zenových škol.

Co je zen?

Tak na tuhle otázku se slovy odpovědět prostě nedá. Cílem zenových meditací je dosáhnout satori. V principu jde – tak jako v jiných mystických směrech – o sjednocení vlastního Já s Někým nebo s Něčím. V zenu to není nějaký Bůh, ale Prázdnota (šúnjata). Nelze ji definovat ani rozumově pochopit, ale vnitřně poznat, že z Ní pramení všechny formy hmoty, pohybu a vědomí. „Vše je v ničem a nic je ve všem“, tedy i  „Ona je v každém z nás a my všichni jsme v Ní“.

My „západní“ lidé to těžko chápeme, protože uvažujeme dualisticky: rozeznáváme dobro a zlo, světlo a tmu, horko a chlad, život a smrt atp. Ale ne tak lidé prošlí zážitkem satori nebo ti, co se o zen zajímají. Věci samy o sobě podle nich neexistují, ale vznikají jako následek nějaké příčiny v minulosti a podmiňují vznik dalšího jevu nebo věci v budoucnosti. Dobro prý není samo o sobě automaticky dobré a zlo špatné, zlo a dobro nejsou v protikladu, stejně tak jako třeba bytí a ne-bytí, já a ne-já atd. 

Zážitek satori lze velmi povrchně snad přirovnat k pocitu, který občas zažíváme pod hvězdnou oblohou za temné noci, kdy najednou cítíme, že se stáváme součástí Vesmíru a rozplýváme se v něm. Satori je ale vnor podstatně hlubší (až k samé Podstatě) a hlavně trvalý.

Známý zenový příběh sice na výše uvedenou otázku neodpoví, ale přece jen trochu napoví:
Mnich se ptal mistra: „Rád bych věděl, co je vlastně zen.“ Mistr (Džó-šu) odvětil: „Už jsi dojedl snídani?“ Mnich přisvědčil a mistr mu řekl: „Tak si běž umýt svou misku.“ V tom okamžiku byl mnich osvícen. 

Ale co si z toho můžeme vzít my?

Přiběh z předešlého odstavce nám může dát určitý návod, jak se postavit k radostem a strastem našeho každodenního života. Mistr Ummon (r. 949) učil: „Když jdeš, tak jdi, když sedíš, tak seď, ale především nekolísej!“ A my to můžeme dále rozvést: „Když jíš, tak pouze jez, když se bavíš, tak se dobře pobav, když čteš, tak jen čti, když zamykáš auto nebo byt, tak se soustřeď jen na to zamykání (ať se zase nevracíš). Nedělej najednou pět věcí a nemysli při tom ještě na deset dalších...“ Tedy „žít tady a teď“, plně se soustředit jen na tu činnost, kterou právě provádím a když už něco dělám, tak ať to dělám s plným vědomím a hlavně pořádně. A vůbec se nemusím  klanět sošce Buddhy, putovat do dalekého Japonska nebo Indie za účelem Probuzení, dlouhé hodiny meditovat vsedě, recitovat sútry, odříkávat mantry nebo modlitby, studovat buddhismus nebo východní filozofie atd.

Někteří zenoví mistři žijící na Západě si uvědomili obtížnost tradičních metod výuky zenu a vycházejí aspoň trochu vstříc našemu myšlení, nedostatku času i naší lenosti. Například vietnamský mistr Thich Nhat Hanh propaguje meditaci při chůzi. Snad bude stát za přečtení následující výňatek z jeho příručky: „Je to meditace, která vám přinese mír a radost. Úplně se uvolněte a dělejte krátké kroky, kráčejte pomalu, usmívejte se a mějte při tom srdce otevřené. Ve vašem nitru byste měli pociťovat opravdovou lehkost. (...) S tím, jak kráčíte, opadávají všechny starosti a všechen smutek vás opouští. Naučte se chodit tímto způsobem a dosáhnete vnitřního klidu, dosáhnete sebeosvobození. Není to těžké. Kdokoli to může zkusit. Kdokoli, kdo je jen trošku pozorný a chce dosáhnout skutečného štěstí.“

Stopy zenu v kultuře Dálného Východu

Vliv zenu můžeme vystopovat v mnoha oblastech umění i života v zemích, kde se rozšířil. Třeba v Japonsku tvoří vyznavači zenu sice jen asi 5 % všech buddhistů, ale jeho projevy jsou patrné (i živé) v celé japonské společnosti. Čajový obřad, kaligrafie, malba štětcem a tuší, dřevořez, zenové zahrady (s uhrabaným pískem znázorňujícím vodní hladinu a s rafinovaně umístěnými kameny představujícími skály), ikebana, divadlo nó, básně haiku a též různá bojová umění vycházející ze samurajských tradic. A také třeba důraz na do detailu propracované provádění každého pohybu rukou dělníků v japonských a korejských firmách rozmístěných na celém světě, včetně ČR.

Jdeme ke keši

Abychom nešli sem a tam jen tak zbůhdarma (resp. jen pro ten bod), tak si můžeme (ale nikoho nenutím!) sami pro sebe i něco zkusit.

1. Cestou, kterou půjdeme ke keši, jsem mnohokrát šel pěšky i projížděl na kole. Je tam pěkné okolí, hezké výhledy na Krušné hory i na Středohoří, klid a žádný provoz. Zkusme se tam zastavit, odhodit své vtíravé myšlenky (kdo dělal jógu, tak ví, že nejsnadněji se to udělá soustředěním se na své dýchání) a nechme se unášet okolní krajinou i výhledy do dáli. Meditaci vsedě, jinak velmi vhodnou, na těch místech kvůli klíšťatům, vlhké zemi a dotírajícímu hmyzu zrovna nedoporučuji. Ale co takhle zkusit výše popsanou meditaci při chůzi?

2. Na cestě najdeme mnoho kamínků. Zkusme si jich pár vzít a snažme se strefit do nějakého cíle, třeba většího kamenu nebo drnu pár metrů opodál. Nemysleme vůbec na nic, odhoďme na chvíli všechny problémy, vzpomínky na to, co jsme dnes zvorali, kdo nás naštval nebo co nás dnes čeká, vnímejme jen cíl a kámen v dlani a nechme tělo, ať udělá to, co je potřebné. Po chvíli uvidíme, že nám to jde čím dál lépe a dokonce občas ještě před tím, než kámen opustí naši ruku, zřetelně vycítíme, že tentokrát to bude to pravé. Ale pozor, pokud pustíme své ego z řetězu a ono nás začne chválit, jak jsme už dobří a jak se dobře učíme, tak hned poznáme, že se něco pokazilo, že to nějak už není ono. Pohyby budou křečovité, paže se bude s kamenem „prát“ a výsledek tomu bude odpovídat. A když necháme svou mysl ovládnout běžnými myšlenkami, tak toho házení můžeme rovnou nechat...

Anebo si prostě uděláme procházku nebo projížďku na kole.   I cesta může být cíl!

Poznámky

• Keš na původních souřadnicích byla v prosinci 2013 ukradena. Krajinu u Jeníkova dobře znám a tak nebyl problém sem keš umístit. Koncem roku 2017 majitel pozemku začal navážet hnůj do těsné blízkosti keše. Proto jsem ji raději přesunul o pár desítek metrů dál.

• Po dešti může být na cestě bláto. A za mlhy hory neuvidíte. Raději tam ale nechoďte za tmy, nedaleko je posed.

• Literatura:  Dufour, J.-F.: Buddhismus. Levné knihy KMa, Praha, 2007; Thich Nhat Hanh: Chodím a medituji. Pragma, Praha, 1994; Tomáš, E.: Jóga Velkého Symbolu. Avatar, Praha, 1995; Herrigel, E.: Zen a umění lukostřelby. Pragma, Praha, 1994; Internet. Foto v záhlaví owner.

Konec

GC3H51X – verze 1.4 z 3. 4. 2018