Poslední zastávka v tom našem lese na cestě za pokladem mého přítele skřítka Pavla. Tak já myslím, že už jste blízko, blizoučko místu, kde si Pavel schovává ty svoje poklady.
O závistivém skřetovi a třiadvaceti myslivcích
No tak to řeknu. Mezi náma skřítkama nejsou jen hodní. I takový černý ovce máme, no jo, je to stejný jako u lidí. Tadyhle zrovna o kousek níž bydlela jedna skřetí rodina, Haveláci jsme jim říkali. Nebyla to špatná rodina. Paní skřítková se vzorně starala o rodinku, synek byl premiant v jedné ze skřítkovských škol, jen ten tatík se trochu vymykal. Byl to takový mrzout, bručoun, nic se mu nelíbilo, pořád chtěl, aby bylo jen po jeho a když mu ostatní skřítci nevyhověli, tak byl pořád víc a víc nabručenější.
Tehdy tady v tomto polesí řádilo třidvacet myslivců. Já vím, lidi říkaj, že to myslivci maj na starosti, ale tihle zde fakt řádili jak černá ruka. Furt číhali na zvířátka, ani v zimě jim nic do krmelců nedali, jen by chodili a stříleli. Nejhorší byl jejich šéf, jakýsi Tlučhuba. Toho se bál i zbytek myslivců, ten měl hlavní slovo.
My, skřítci, jsme samozřejmě zvířátkům pomáhali co jsme mohli, schovávali jsme je v křoví, strkali jsme myslivcům pod nohy bludné kořeny a tak. Tohle všechno věděl i Havelák a jak tak byl na tu naši skřítkovskou populaci naštvanej, tak divte se nebo ne, jednou vyhledal Tlučhubu a nabídl mu pomoc. Že, on, Havelák, pomůže myslivcům odstranit bludné kameny a skrýše zvířátek, a za to mu Tlučhuba pomůže zbavit se všech skřítků v polesí. No to vám bylo pozdvižení! Kdo to kdy viděl, aby skřítek šel s lidmi proti skřítkům? Jedni se pohoršovali, druzí se raději rovnou balili a utíkali pryč, někam, kde tahle zlomyslná klika neměla žádnou moc.
Zle bylo tehdy zvířátkům i skřítkům. To víte, my se umíme ubránit lidem, ale proti skřetí zlobě jsme bezmocní. A tak skřítkové utíkali z lesa dál a s nimi i zvířátka.
Někdy v té době si přijel do polesí zalovit samotný pan hrabě, co mu to tu prý všechno patřilo. A strašlivě se naštval, když viděl, jak po týhle mysliveckoskřetí válce les vypadá. Nebyl to pěknej pohled, to víte. Neměli jsme čas se starat o to, jestli stromy rostou hezky rovně, jestli je všude dost měkkého mechu na sezení a tak. A zvířátek, těch by tu už člověk napočítal na prstech, tak jich ubylo. Hrabě se tuze rozzlobil a Tlučhubu i s celou tou jeho mysliveckou bandou hned vyhodil. A vedením polesí pověřil jednoho starého lesmistra, který věděl, jak se k lesu a jeho obyvatelům chovat.
No to víte, tohle zlému skřítkovi moc pod nos nešlo. Najednou ztratil velkého spojence, doma mu už dlouho za tohle všechno spílali, tak jednoho dne z lesa utekl. A další den se sbalila i jeho rodinka. Marně jsem je přemlouval, ať zůstanou, styděli se za to, co jejich tatík zde prováděl a odešli také.
Nu tak po týhle strašidelný příhodě jsem vlastně zbyl v celém polesí ze skřítků sám. Zvířátka se do lesů vrátila, ale moji kamarádi ne. Proto jsem byl moc a moc rád, když se později přistěhoval skřítek Pavel.