Tisice slunci v ocich, a vic uz nic Traditional Cache
Tisice slunci v ocich, a vic uz nic
-
Difficulty:
-
-
Terrain:
-
Size: 
(small)
Please note Use of geocaching.com services is subject to the terms and conditions
in our disclaimer.
POZOR - UPDATE 4.10.2022 - Keška adoptována od GPejsek a obnovena v původní podobě
POZOR - UPDATE 25.4.2017 - Na místě vzniká pomníček a místo se stává tak říkajíc místním pietním místem. 26.5.2017 - na den přesně po 80 letech od tragédie bude pomníček slavnostně odhalen. Vzhledem k těmto událostem jsem kabku odnesl a chci nejdříve získat povolení majitele pomníčku umístit poblíž kešku.
Touto keskou bych chtel vzdat hold velmi zajimave knizce “Kluci prvni republiky”, kterou napsal pan Ladislav Sikola. Popisuje v ni svoje klukovska leta ve vesnici Mukarov v prubehu tricatych let minuleho stoleti, je to kniha o klucich prvni republiky, kteri byli vychovavani s kredem prvniho prezidenta republiky T.G. Masaryka –nebat se a nekrast.
V roce 1937 videli lide za bourky ohen ve vedlejsi vesnici Huntirov. Kluci prvni republiky chteli jit pomoci. Bohuzel se stala tragedie a dva jiz po zasahu bleskem nedosli.
Od kesky je pekne videt Mukarov, kde "kluci prvni republiky" vyrustali.
Na miste tragedie byla do roku 2017 pouze v trave skoro zarostla, prosta zulova deska (viz. waypoint a prilozeny obrazek) s inicialy jednoho chlapce a datumem tragicke udalosti. K 80. vyroci tragicke události se majitel pozemku rozhodl misto upravit a postavit dustojny pomnicek. Keska byla se svolenim majitele umistena zezadu pomnicku do kacirku primo pod malou cedulku se jmény tech, kteri prispeli na pomnicek. Na miste se prosim chovejte tak, jak si to toto misto zaslouzi. Dekuji.
Dale bych vam chtel zprostredkovat uryvek z kapitoly teto knihy, ktery popisuje autenticke proziti davne tragedie.
Kluci mi sdeluji, ze v Huntirove hori, ze je videt cerny coud, at jdu taky a at sebou hodim. No, mel jsem dnes uz 20 km v nohach, ale jdu, bude nas vic, a kluci budou radi. Rozhoduji se v okamziku. To nevadi, ze zmokneme, a nohy me taky neboli. “Tak ja du,” odbyl jsem maminku, ktera si to nezaslouzila. Ale prece hori lidske obydli, co kdyz i my budeme schopni necim pomoci! U Svataku se k nam pridali Breta, Vlastik a Vasek, kluci nerozmazleni a nebojacni. Vasek pribehl zadychany. “Ja sem se sel este zeptat, esli muzu s vama, samotnyho by me mama nepustila.” Kluci chodili jeste do obecny, ale po prazdninach uz nebudou mit doma takovy lehy.
Na kraji vesnice, tam na rohu naseho hriste, jsme preci jen malinko zavahali. Pred nama bylo udoli tmaveho lesa, nad nim jeste horsi mrak, ale nejcernejsi byl ten kour, co nas porad tak lakal. Ted treskla rana, ktera nas mela zahnat domu. Par lidi take spechalo k pozaru, a nebali se.
Rozhodnuti bylo rychle, jednotne a lidske. Ve chvili promokly nase kosile a trenky a pak uz nam dest nevadil. Nohy rozstrikovaly kaluze a hrave preskakovaly vetsi kameny a koreny stromu. Vedly je tak mlade a bystre oci uprene jen na cestu. Lijak ochladil vzduch, vitr rozhoupal smrky a za potokem, do kopce, jsme ubrali na poklusu. I haj uz mame za sebou. Nahoru vedla kamenita formanska cesta ze Skaly, Hurou pres Snehov, Protivnu, Mukarov, Huntirov a Vobickou az do Bzi, po ktere jeste pred valkou chodilo procesi. Pak siroka travnata mez a treti uzka mezicka. Volili jsme tu prostredni. Dest ustaval, ale bourka neodchazela. Sedela nad tim Skribem a jako by hledala sve obeti. Pohrdla sloupy vysokeho mapeti, hromadou kameni a na hrebenu klidne prehledla kvetouci jerabi a jine nejvyssi stormy. Zbabele si nasla dole na otevrene mezi sest bosych zmoklych a udychanych kluku, kteri ji neprovokovali a meli takovy cisty umysl. Stoupali mezi mladym obilim, ktere je dorustalo, a stran je donutila zpomalit. Vrostla mokra trava je lechtala az po kolena.
Prvni dvojici tvorili prave Olda a Mila, co na mne piskali. Ti byli nejmene unaveni. Za nimi asi dva kroky jsem sel ja s Vlastikem a za nama opet zcela blizko nejmladsi dvojice, Breta s Vendou. Uprostred kopce uz ani nemluvime, jen za nama se ozyva:” Clapci, nezente”. Slyseli jsme dech toho druheho a pak se to stalo.
Tisice slunci v ocich, a vic uz nic. Ztratili jsme vedomi a byli rozmetani nekolik metru stranou. To se nebe polibilo se zemi, a Olda s Milou byli presne mezi temi horkymi rty. Elektricky vyboj projel i nami, ztratil se hluboko v zemi a my ctyri prochazime branou zivota a smrti. Nevidime, neslysime, necitime zadnou bolest a na nic se nepamatujeme. Pak se dostavuje prvni vrozena vlastnost, pud sebezachovy. Pryc, zachran se, to misto je smrt. Lezim na zadech, a jako bych nemel nohy. Ruce jsou na tom lepe a poznavaji povalene obili. S namahou zvedam hlavu, otviram oci a poznavam rodnou ves. Pocituji litost, vim, ze se neco stalo, ale co? Nahmatavam ruku Vlastika, je to kamarad, jiste mi pomuze. Jeho oci se take ptaji. Kam jsme to sli, kde jsme se tu vzali? Plazime se jako chromi a nemuzeme se postavit. Citime nebezpeci, chceme mu uteci a jen ruce rvou chumace mokreho mladeho zita, a pritahuji tak pretezke detske telicko. Jsme zpatky na mezi a poznavame Bretu s Vaskem. I oni nabyvaji vedomi a bezdeky se rozplakali. Ze vsech sil se pokousime postavit a hned zase padame. Sunem se z kopce po ctyrech a zase se koulime, az se nam to konecne vsem podarilo.
Pomahame si, ani jazyk uz neni tak svazany. Chce se nam vykriknout, ze zase muzeme chodit, ze mame a citime nohy. Teprve kdyz jsme zpatky na te kamenite ceste, dala nam dalsi slysitelna rana hromu na srozumenou, co se stalo. Divame se po sobe a vidime, ze nam dva schazeji. Proc? Co rekneme jejich maminkam? Proklety kour. Za cely svet jsme se nemohli pro ne vratit, a oni uz nebyli mezi zivymi. Oldrich a Miloslav tam zustali lezet vedle sebe na mokre trave s virou, ze lide si maji pomahat.
Dospeli, kteri pribehli na misto nestesti, prenesli chlapce do nejblizsiho staveni. Doktor ze Zelezneho Brodu byl prave ve vsi u pacienta, a tedy hned po ruce. Hochy jeste krisili, a dlouho, lec marne. I nas chtel pan doktor videt. Vsichni jsme meli po nohach az do pasu cervene stopy podobne koncove smrkove vetvicce, ktere zmizely az po nekolika dnech.
Cas tu bolest zahojil, a matky si ji musely vzit s sebou do hrobu. Zapomenout vsak na tuto udalost nelze. V nasich horach a v knihach o nich jsou pomnicky a krize tragickych udalosti pytlaku, hajnych, drevaru, prepadenych, zabloudilych ci zmrzlych. Smrt nasich dvou chlapcu neprekrocila prah obecni kroniky, i kdyz motiv jejich cinu byl tak slechetny. Osud tomu chtel. Byli to kluci prvni republiky.
Ladislav Šikola
Additional Hints
(Decrypt)
I xnpvexh mrmnqh, cevzb cbq gnohyxbh fr wzral, xqb cevfcryv. Qboer znfxhwgr, nol arolyn ivqrg.
Treasures
You'll collect a digital Treasure from one of these collections when you find and log this geocache:
Loading Treasures