Mlýny byly součástí hospodářského města Domažlic od jeho počátků ve 13. století až do 1. poloviny 20. století. Mlynářská živnost bývala pro středověké město velice důležitá a nepostradatelná. Mlýny se jmenovaly pouze podle jména mlynáře, který jej momentálně vlastnil, proto jsou starší zprávy o mlýnech velice kusé. Pro období 17. – 19. století jsou informace již dohledatelné a v té době pracovalo v katastrálním území města celkem deset mlýnů.
Tato série má za úkol Vám princip a historii jednotlivých mlýnů přiblížit, aby se na ně nezapomnělo.
Vodní mlýn v kostce
Vodní mlýn je zařízení poháněné proudem vody. Energie proudící vody je přenášena na hřídel prostřednictvím vodního kola. Na naše území se mlýn dostal kolem 12. století z Orientu, kde byl znám již od 2. st. před n.l.
K základnímu dělení slouží místo přívodu vody na mlýnské kolo:
Horní náhon - voda dopadá na mlýnské kolo shora tak, aby "namočila" jen 1/2 kola. Jednotlivé lopatky mají tvar jakési vaničky, která drží vodu a jakmile se kolo otočí, vaničky klesají a vodu vylejou. Horní náhon je efektivnější ve využití energie vody, vyžaduje však mnohem větší převýšení. Lze říci, že stavitelé mlýnů preferovali horní náhon (pokud to bylo možné).
Dolní a střední náhon - proud vody teče pod osou kola, kde pohání lopatky
Hlavními parametry výkonnosti mlýna jsou:
- Průtok [m 3/s] - množství vody za vteřinu. Čím vyšší průtok, tím vyšší výkon.
- Převýšení[m] - čím vyšší je rozdíl výšek hladin mezi dodávkou vody a odtokem, tím vyšší je výkon stroje. V případě vodního mlýna bývá tento rozdíl zpravidla využit k vybudování většího kola s horním náhonem.
Mezi obvyklé příslušenství mlýnů patří zejména:
- Přívodní kanál (tzv.náhon)
- Odvodní kanál (tím voda odtéká od kola)
- Retenční rybník
- Stavidla
Protože vodní mlýn vyžaduje k efektivnímu fungování převýšení hladin, nelze jej postavit kdekoliv. Stavitelé mlýnů museli pečlivě volit jejich umístění, protože mnohdy i v místech, kde je dostupné relativně velké převýšení, jeho využití na mlýnském kole vyžaduje zbudování nákladných dlouhých přívodních a odpadních kanálů.
Provoz mlýna (vlastní mletí) vyžadoval určitý průtok, ten byl někdy větší, než mohla poskytnout daná malá vodoteč (potok, říčka). V takovém případě bylo nutno na vodoteči nad mlýnem zbudovat zádržnou nádrž. V ní se postupně shromáždila voda, která pak byla vypouštěna v čase mletí pro zajištění dostatečného průtoku. To samozřejmě ovlivňovalo provoz na řece a způsobovalo spory mezi mlynáři a například rybáři a voraři.
Další využití vodního kola
Vodní kola byla používaná k pohonu mnoha různých zařízení, nejčastěji:
- Hamr - středověká strojní kovárna, kde vodní kolo přes soustavu převodů zdvihalo obrovské kladivo (hamr), kovající rozměrné výkovky
- Pila - vodní kolo se často používalo k pohonu pil, zejména k podélnému řezání klád na prkna.
- Čerpání vody z dolů - vodní kolo se používalo ve středověkém hornictví k čerpání vody z dolů či k zdvihání rudy.
Zánik vodních mlýnů
Až do 19. století bylo na našem území vodní kolo jediným zdrojem mechanické energie (jinak byla pouze zvířata nebo lidé).
V průběhu 18. a zejména 19. století se na našem území začal rozšiřovat parní stroj. Ten potřeboval kromě paliva jen málo vody, takže bylo možno stavět továrny i daleko od řek. Navíc parní stroj nebyl závislý na mnohdy kolísavém průtoku ve vodoteči, proto nahradil původní vodní kola i v továrnách ležících na říčních březích (například v Krkonoších).
Tento proces byl dokončen v první polovině 20.století rozšířením elektřiny, která s konečnou platnosti vykázala vodní mlýny do historie. Zanikání vodních mlýnů bylo v Čechách rapidně urychleno odsunem sudetských Němců a znárodněním.
|
Vodolenka
Dnes tomuto místu neřekne nikdo jinak, než Vodolenka. Tento název se však užívá až posledních několik desetiletí a v historických pramenech se neobjevuje. Původní název je Vorlův mlýn, zvaný též Fürtschův mlýn.
Pokud sousední Staňkův mlýn můžeme přirovnat k velkému selskému dvorci, připomíná Vodolenka svými rozměry a uspořádáním drobné šlechtické sídlo. Dnes po rozsáhlé rekonstrukci a opravě fasád v nás evokuje podobu venkovského barokního zámečku.
Mlýn leží osamocen v údolí Zubřiny asi 3 km od středu Domažlic. Mlýnský areál se skládá z pravidelného obdélníkového dvora, uzavřeného třemi křídly staveb různého využití. Vlastní mlýn stojí v čele východního křídla. Ze středu polovalbové střechy vystupuje věžička s cibulí a nově instalovaným zvonkem.
V suterénu mlýnice jsou instalovány hřídele s koly transmise, které poháněly mlýnské zařízení, umístěné ve třech nadzemních podlažích a půdě budovy. Mlýnské zařízení složené z válcové stolice a dalšího částečně dochovaného zařízení, je dle přání současného majitele ponecháno v mlýnici. V lednici je zachována původní, dnes nefunkční, turbina, ta měla být vyměněna za novou nebo zprovozněna. Celkový úbytek vody a změny ve vodním právu však majitele od tohoto plánu odradili.
Mlýn měl rozsáhlé hospodářské zázemí, mlynář zde choval koně, skot i ovce, umístěné v samostatném ovčíně.
Roku 1838 je mlýn na mapě zakreslen jako Vorlův mlýn, ale ještě v druhé polovině 18. století jsou držitelem mlýna Fürtschové.
Mlýnské zařízení se skládalo ze dvou složení, která poháněla 2 kola o průměru 3,40 a 3,30 m.
Ve mlýně žily ještě další rodiny. Ty zajišťovaly provoz hospodářství, které bylo stejně důležité jako mlynářská výroba. K mlýnskému hospodářství se počítalo 5 koní, 16 jalovic, 18 krav a 15 volů a volků.
V roce 1907 byl mlýn patrně v exekuci vydražen Karlem Kůstkou, ale již v roce 1911přechází do vlastnictví Václava a Boženy Zindulkových. Teprve v roce 1913 získávají mlýn na delší dobu manželé Vochocovi. V roce 1939 je uvedena jako majitelka Marie Vochocová a zadlužený mlýn byl zastaven. Vodní síla byla používána k pohonu hospodářských strojů včetně výroby elektrické energie k osvětlení. Ve mlýně pracovala Francisova turbína o hltnosti 435 litrů za sekundu ve spádu 4,5 m, spuštěna však mohla být pouze na 300 litrů za sekundu. V roce 1941 dědí mlýn syn Matěj Vochocov zadlužený mlýn se ale stále potýká s problémy a roku 1949 je pronajat na 3 roky manželům Konopíkovým, kteří jej za nedlouho získávají do vlastnictví. V roce 1951 byl mlýn ONV v Domažlicích znárodněn a Konopíkovy zde žili až do 80. let 20. století. Poté byl objekt krátce rekreačně využíván a v roce 1994 ho koupil současný majitel Rudolf Kraus, který financoval celkovou rekonstrukci.
Odkazy
Cache je ze série Domažlické mlýny:
Domazlicke mlyny: Stankuv mlyn
Domazlicke mlyny: Vodolenka
Domazlicke mlyny: Spaleny mlyn u Zubriny
Při psaní listingu jsem vycházel především z knihy "Domažlické mlýny, mlynáři a mlýnská strouha". Fotografie rovněž pocházejí z této publikace.