Upomínka na návštěvu T.G.Masaryka na Brdu 1930
Putování nás přivedlo do Strakonické kotliny, rozložené kolem zlatonosné a perlorodné Otavy. Zlatá zrnka stála u kolébky středověké tragédie, když pána na Kozlově utloukli rýžovníci, kteří místo práce na polích podlehli zlatému opojení. Kozlovští sedláci se o mrtvolu důstojně postarali a od těch dob si mohli do „babinských“ lesů mezi Horažďovicemi, Babínem a Střelskými Hošticemi lesů jezdit pro dřevo. Rozsáhlé lesy bývaly církevním majetkem maltézského řádu, jak vystihuje název Zádušního lesa, téměř 200 ha komplexu na rozhraní Strakonicka a Horažďovicka. Převážně smrkové a borové porosty s příměsí lípy, dubu a buku vytváří rozvolněné světlé lesy, v severovýchodní části přetnuté železniční tratí Strakonice-Plzeň. Při troše fantazie připomíná pohled z okna vagónu malou sibiřskou tajgu, což neplatí pro téměř parkovou úpravu pěti vzrostlých listnáčů, tvořících kruh u jedné z lesních školek.
Železnice a blízkost nádraží způsobily, že les se koncem druhé světové války, v dubnu 1945, stal svědkem spojeneckého bombardování. Před bývalým hotelem Holoubek na nádraží Horažďovice-Předměstí jej připomíná netradiční památníček v podobě torza zápalné bomby. Válečné události konce druhé světové války se dotkly i východní části Zádušního lesa, Hoštických lesů. Po náletu spojenců, tentokrát na nádraží v Katovicích, se v nich ukrývali uprchlíci z „transportů smrti“. Některým pomohla k úkrytu i lesní studánka, někteří se bohužel konce války nedožili a jejich památku uctívá kamenný památník s pěticípou hvězdou v borovém lesíku Dominka. Klid, ticho, spadané listí a jehličí v maličké zahrádce s pamětní deskou a textem: Na paměť sovětských zajatců zavražděných Němci 25.4. 1945. A konec války byl tak blízko . . .
Při leteckém pohledu nepůsobí Zádušní les právě kompaktním způsobem, ale je „rozšachovnicován“ na řadu různověkých porostů, pasek a lesních školek. Důvodem jsou hurikány Kyrill i Emma, následný kůrovec i běžné hospodaření. Nezbytnou hájovnu najdeme při západním okraji lesa, již na území Horažďovicka a úsměv vyvolá pohádkové pojmenování U chaloupky nebo u Modrého obrázku. Nechybí ani mohylové pohřebiště keltských a slovanských prapředků, hledajících zlato v písčitém území kdysi široce meandrovitého toku Otavy, v jejíž rozsáhlé údolní nivě se nacházíme. V současné době probíhají složitá jednání o možné těžbě písku, takže jak budou zdejší lesy vypadat za několik desetiletí je ve hvězdách. Mohou si zachovat svou rozmanitou krásu, ale stejně tak se mohou zhlížet ve vlnách rozlehlého jezera vytěžené pískovny…
Naopak již nyní nelze přehlédnout zalesněnou vlnu dvojvrchu Tisovník (589 a 557 m n.m.), rozkládající se v Pootaví, severně od Strakonic, na výměře 250 ha. Jde o jeden z posledních výběžků vápencového pásu, sahajícího od Sušice přes Velké Hydčice na Strakonicko. Územní systém ekologické stability (ÚSES) jej tudíž vyhodnotil jako regionální biocentrum se slovy :
Biocentrum tvoří komplex smrkových a borových lesů na svazích a hřebeni výrazné vyvýšeniny v pahorkatině jihozápadně od Radomyšle. V partiích vápencového podloží je velmi pestré bylinné patro typu vápnomilných bučin.
Podloží vysloveně svědčí chráněným jaterníkům podléškám, sasankám a zdejší raritě či symbolu, popínavému břečťanu. A samozřejmě, jak dokládá název, v minulosti porostům jedovatého tisu, využívaného díky pevnému pružnému červenému dřevu k výrobě luků. Tajemný hluboký les, jako stvořený pro čarodějné rejdy, si oblíbil i strakonický rodák a vlastenecký obrozenecký básník František Ladislav Čelakovský. Tragický básnický příběh Tomana a Lesní panny, odehrávající se o svatojánské noci v Ohlasech písní českých, umístil právě sem. Toman se vydal za svou milou do míst, dnes zvaných Hájenka a svůj život dokonal po zmatení Lesní pannou a pádu z koně. I v dnešní technické době jsou silniční zákruty u Hájenky velmi nebezpečným úsekem a k opatrnosti nabádá malá lesní kaplička i vzpomínkový křížek.
Tisovník, dříve také majetek strakonického velkostatku maltézských rytířů, působí uceleným a kompaktním dojmem. Po obvodu zarůstají opuštěné vápencové lomečky, na úbočí dorostly krásné douglasky, překvapí lískové keře těsně pod vrcholem, ale nezasvěceného zastaví ve východní části oplocení vojenského prostoru. Tisovník si dovede střežit svá tajemství . . .
Podloží písečné a vápencové se po proudu řeky Otavy mění mezi Přešťovicemi a Štěkní na podloží žulové, základ zalesněného vrchu Brdo. Kvalitní žula (granodiorit) podnítila otevření velkého lomu, během let doplněného romantickým jezírkem. Nyní je opuštěný a trochu připomíná prázdné „vesnice duchů“ na Aljašce. Spokojený je určitě jediný stálý osadník, výr velký, pravidelně na skalních plošinkách hnízdící a občas „strašící“ čepýřením, klapáním zobáku a koulením očí náhodné kolemjdoucí.
Brdo s kvalitními lesními cestami, různověkými porosty borovice, smrku i listnatých dřevin a plochou přes 270 ha, je pro procházky a poznávání jako stvořené. Lesní porosty sahají až k řece Otavě a plynule navazují na přírodně krajinářský park u štěkeňského zámku. I prezident T.G. Masaryk si prý v roce 1930 dopřál procházku s výhledem do strakonické kotliny, jak dokládá malý památníček při cestě v trase Klostermannovy stezky. Stezka byla obnovena před deseti lety jako připomínka slavného štěkeňského obyvatele, Karla Klostermannova, který tu dožil svůj spisovatelský život. Začíná u štěkeňského jezu a pokračuje k místu Dobrá Voda, upravenému prameni při komunikaci Štěkeň – Přešťovice. Značka modrého „K“ poté zamíří lesní tišinou k ruchem kypící hájence Petrlici, projde lesní osadou Slatina, znovu se ponoří do lesního šera a nedaleko bývalé lesní velkoškolky U Svatého Antoníčka už les definitivně opustí a stočí se zpátky do Štěkně. Cestou láká k posezení nová „chatka“ Lesů České republiky a u Slatiny ve stylu staročeského haltýře upravená Hrochova studánka. Voda však není rozborována, proto pozor !
Východní část Brda se díky podmáčené prameništní půdě nazývá V blatci a byly tu vybudovány dva malé lesní rybníčky. Zároveň podporuje teorii o významu slova „brdo“, že jde o větší lesní komplex s přítomností brodů (u řeky Otavy) a také podmáčených, „brodivých“, míst. Jen polní cesta odděluje Brdo od navazujícího lesního komplexu, Borovnice, s výměrou kolem 150 ha, ležícího mezi obcemi Brusy a Vítkov, která je složena z pozemků celé řady vlastníků. Naproti tomu v komplexu Brda jsou většinovým vlastníkem Lesy České republiky a je moc dobře, že podporují turistické i cykloturistické poznání téhle krásné pootavské krajiny…
