Pramen žalu
Brecht nemohl dospat a tak se vypravil na svou obvyklou ranní procházku městskými uličkami. Byl už dost starý a lidé o něm říkali, že je podivín. Toho dne zamířil Dlouhou ulicí směrem na Růžový kopeček. Tak jako vždy si prohlížel jednotlivé domy a přemýšlel, jak se asi jejich obyvatelé mají a jestli také někdo nemůže dospat jako on.
Byla ještě tma, když na Růžový kopeček dorazil. Tu zaslechl jakési sténání. Zastavil se a zaposlouchal. Zvuky nepřicházely ani zleva ani zprava, ani zezadu ani zepředu.
Najednou sténání utichlo. Brecht zakroutil hlavou: „Snad ještě nejsem tak starý, abych slyšel, co nemůžu slyšet.“
Už se chystal zabočit do Růžové ulice, když se podivné zvuky ozvaly znovu. Nebylo to ale sténání, které slyšel před okamžikem. Tentokrát k němu někdo promluvil: „Pojď, starý brachu, pojď mezi nás, nahlédni do naší tajemné říše.“
Ten hlas byl zvláštní, nebyl ani ženský ani mužský. Bylo v něm cosi tajmného. Brecht se chtěl vydat za ním.
„Ale kudy mám jít, kam?“ ptal se nahlas.
„Jdi na místo, kde stávala stará šibenice,“ zazněla odpověď.
„Co je to za čáry, proč zrovna tam?“
Ale zvědavost mu nedala a uposlechl výzvu. Postavil se přesně na místo, kde stávala stará šibenice a rozhlížel se.
„Snad ještě spím,“ pomyslel si. V tu chvíli se s ním zatočil celý svět a upadl do mdlob.
Když se probral, viděl kolem sebe samé hořící louče visící na stěnách. Když si jeho oči zvykly na plápolající ohně, zjistil, že je v nějaké jeskyni, jejíž stěny jsou opracovány do hladka. Z ní vedla někam do neznáma klenutá chodba. Zadíval se tím směrem.
„Je tu někdo?“ zavolal. „Co se to stalo a kde to vlastně jsem?“
Z chodby se po chvíli ozval opět ten tajemný hlas: „Pojď rovnou k nám. Pojď, chodba tě k nám dovede.“
Stařík překonal strach a vydal se ve směru hlasu, který ho stále přivolával. Chodba jako by neměla konce. Po dlouhé době si všiml, že stěny už nejsou kamenné. Byly z pálených cihel.
V dálce zahlédl žlutavé, jasné světlo. Přidal do kroku. Tajemný hlas byl stále silnější a naléhavější. Kdy a kde ho už slyšel?
Vstoupil do prostorné kruhové místnosti. Uprostřed hořel velkým plamenem oheň.
„Je tady někdo?“ zavolal starý Brecht.
„Já tu jsem, já tě volám, tys mě podle hlasu nepoznal?“
„Nikoho nevidím!“ Místnost se mu zdála dočista prázdná. Jen to ohniště… Tu se ze záře plamenů začala vynořovat postava. „Stále nevíš, kdo tě přivolal až sem?“
„Helmute!“ vyhrkl Brecht. „Ale ty máš být..“
„Po smrti. Já vím.“ Muž kráčel přímo k němu. „Je tomu už mnoho let, co ses postaral o můj osud. Vzpomínáš?“
Muž přiložil poleno do ohně.
„Tvá chamtivost v tobě tehdy zvítězila. Byla mocnější, než naše dlouholeté přátelství.“
V ruce držel pohár.
„Napij se!“
Brecht se otřásl. Vzal pohár a pomalu se napil.
„Vždyť ta voda je slaná!“
„To není obyčejná voda, Brechte. To jsou slzy těch, kteří byly neprávem odsouzeni k smrti. Jsou tam i mé slzy. Jen ten pohár dopij! Pramen nářků tady dole dlouho nevyschne.“ Otočil se a pomalu odcházel.
Tu zaznělo místností mnoho vzlykajících hlasů.
Brechtovi se zatočila hlava. Probudil se uprostřed Růžového kopečku. Slunce pálilo a hlouček lidí postával okolo něj.
Stařík Brecht si svůj příběh ze strachu nenechal pro sebe.
Od těch dob se povídá o pramenu nářků. Je hluboko v podzemí, pod místem, kde stávalo staré popraviště. Vyschne prý jedině tehdy, až vymizí z města veškeré násilí a bezpráví.
Citováno z:
HOMOLKA, Jan. Chebské pověsti II. 1. vyd. Ilustrace Petr Novák. Cheb: Chebská tiskárna, 2001, 91 s. ISBN 80-238-7877-8.
Jak na keš
Jedná se o jednoduchou multinu jejíž úvodní souřadnice vás zavedou na místo, kde kdysi dávno stála šibenice a nyní je zde čerstvě zrekonstruovaný vyhlídkový altán.
Vaším úkolem zde bude spočítat schody vedoucí do altánu (A) a sloupy v altánu (B)
N 50° 05.(290+3*B) E 012° 22.(564+2*A)
Nezapomeňte si poznamenat bonusové číslo.