Pověst o "Křižném dubu" u Obectova
Bouzovské panství bylo v dřívějších dobách bohatěji zalesněno a plné lesní zvěře. Revírů bohatých zvěří bylo na panství několik. Mezi nimi nejzvučnější jméno měl revír obectovský. Však si na tom nemálo zakládal starý revírník Vlk. Byl to starý, šedivý lesák, s šedivou kozí bradkou, ale dosud čilý a zdravý jako mohutné smrky na „Popelené“. Svých povinností byl někdy až příliš dbalý, přísný jak k lidem, tak k svým hajným a k sobě samému. Bydlel v myslivně nad Obectovem, odkud byl pěkný rozhled po vesnici a po celém údolíčku, v němž se vesnice ukrývala. Jeho revír se rozkládal mezi Obectovem, Jeřmaní a Podolím. Znal jej tak důkladně, jako sebe samého. Všechny skalky, údolíčka, roklinky, potůčky, studánky, cesty a cestičky znal velmi dobře. Zvěř měl ve svém revíru takřka spočítánu, jak sám žertovně říkával. A vrchnost bouzovská, jíž obectovský revír náležel a dosud náleží, měla revírníka Františka Vlka ráda, neboť to byl člověk opravdu dobrý a myslivec na slovo vzatý. Malebné údolíčko s tichými paloučky a bublavým potůčkem, jenž teče od Podolí, přes Obectov a dále na sever k řece Třebůvce, bylo jako stvořeno pro plaché srnčí rodinky nebo pro osvěžení chladivou vodou mohutným paroháčům i drobné zvěři.
Bylo léto, časně zrána, když revírník Vlk vyhlížel oknem své myslivny nad údolí a lesy a zkoumal počasí. Sluníčko vrhalo na vrcholky stromů první červenavé paprsky, umývalo se studenou rosou, až zdravě zčervenalo a jeho úsměv věstil krásný den. Pan revírník si dnes přivstal. Měl obstarat pro vrchnostenskou kuchyni nějaký kus vysoké a proto byl nucen ohlédnout se po nějaké. Oblekl se, přehodil pušku přes rameno, odvázal psy a přísně je napomenul, aby od něho daleko nezabíhali. Spokojeně si zapálil „kořenku" a vyšel z domu. Šel pomalu a tiše, jen bělavé obláčky dýmu se občas a nepravidelně zvedaly nad jeho hlavou a tvořily malé mráčky v chladném lesním vzduchu. Revírník šel stále tiše vpřed, psi poskakovali v jeho blízkosti. Vkročil do lesa. Osvěžující chlad zavanul mu kolem skrání a revírník si ho nasál plné plíce, aby je vykoupal v léčivé vodě. Les se pomalu probouzel. Nedaleko zanaříkala jakoby žíznivé žluva, jí odpověď zavrkal holub doupňák a na protější stráni jako veselá čtveračka rozesmála hrdlička. Revírník naslouchal těmto milým a známým zvukům, ranní to modlitbě moudré matky přírody.
Šel a prošel již pěkný kousek lesa a údolí, ale dnes jako na výsměch nezahlédl ani opičku svých lesů, malou čtveračivou veverku. Jako by se všechna věř před ním schovala a jeho paroháči jako by se do země propadli. Les se již úplně probudil a hlasitě vydechoval, bory a jedle šuměly vážně zpěv ptáků zvonil v jejich korunách. Slunce jako ohnivý oř vyskočilo nad lesy. Revírník však nevnímal již tyto krásy lesa, pro něho byl nyní, po marném slídění, pustý a tajemný. Sešel s cesty, dral se houštinami, nevyplaší-li jeho „hoňáci" něco. Marně však. Jakési podivné kouzlo obestřelo les a vzalo všechny jeho obyvatele pod svou ochranu. Štval psy, opět marně. Pobíhali houštinami křížem krážem jako diví, ale jejich námaha byla marná. Nezastavili se, aby zavětřili a pak rozběhli po stopě.
Revírník vyšel z houštin a stanul u velikého, starého dubu. Rozmrzen jsa nad svým dnešním neúspěchem, uvažoval, nemá-li se raději vrátiti domů. Psi usedli u jeho nohou a olizovali si mokrou srst. Pojednou, aniž se toho nadál, vynořil se před ním z houštiny mohutný, statný paroháč královský, asi dvanácterák. Revírník strhl rychle pušku s ramene a bleskurychle zamířil na krásné zvíře. Však co to? Jeho oči vyjeveně pohlédly na mohutné zvíře, puška se sklonila od svého cíle, ruce pomalu klesaly, ukazováček strnul a nestiskl spoušť. Kolena se mu zachvěla a klesla. Revírník padl na kolena a strnule zíral na podivné jevení. Před ním stál nehybně, s hlavou vztyčenou, veliký a statný, sněhově bílý jelen, na jehož hlavě, uprostřed mezi majestátnými, krásně větvenými parohy, zářil oslnivě zlatožlutý kříž. Stál klidně, nehnutě a nebojácně a jeho či jako by mluvily lidskou řečí: „Znič, nelítostný člověče, můj život, máš-li tolik odvahy!" Po těchto slovech zadupal kopýtky a pak rychle jako vítr, ohýbající stébla travin, zmizel v lese. Jen chvění porostu prozrazovalo cestu, kudy ubíhal. Revírník zíral ještě dlouho nehybně v ono místo, ačkoli jelen již chvíli zmizel v houštině a popásal se klidně daleko od překvapeného a zaraženého lovce a ustrašených psů. Něco podobného revírník Vlk ještě nezažil. Jako bez ducha se vracel. Jak se dostal domů, sám nikdy nedovedl říci.
A podivný jelen mu potom přicházel velmi často na mysl. Aby ji uklidnil, dal namalovati krásný obraz s oním podivným výjevem a zavěsil jej na památný dub, u něhož se příhoda stala. Léta plynula, nad krajem přeletělo mnoho jar a zim a mnoho se změnilo. Revírník Vlk odešel na pravdu boží a památný dub rostl, mohutněl a stárl. Musel býti poražen. Obrázek byl s dubu sundán a pověšen na mohutný smrk, kde visí dodnes. Visí tu stále, omýván jsa deštěm a osušován větry. Tomuto místu se říkalo „U křižného dubu".
Současnost
Původní obraz nechal namalovat revírník Vlk z Obectova a místu se říkalo "U Křižného dubu". Roku 1877 se spolek přátel Sv. Huberta, který se zde často scházel, rozhodl o přejmenování na "U Sv. Huberta". V roce 1955 zde bylo umístěno sousoší Sv. Huberta s jelenem, pocházející ze žadlovické hájenky, kde v té době působil revírník Havlíček. Sousoší bylo později přemístěno do loštického muzea A. Kašpara, kde se nachází dodnes. Současný reliéf pochází od loštického občana pana M. Pyšného a byl zde umístěn v roce 2003.
Zdroje ze kterých bylo čerpáno
http://cs.wikipedia.org
http://www.abcsvatych.com
J. Milar: Zlatá kniha bájí a pověstí
Infocedule u chaty
K vlastnímu pokladu (aktualizace 29.12.2025)
Přístup ke keši je ideální pro kolo nebo pěší výlet. Autem se ke keši dojet nedá - lesní cesta od Obectova a Jeřmaně je na začátku lesa uzavřena závorami. Svá auta můžete zaparkovat buď v nejbližších vesnicích, tj. v Obectově, Podolí a Jeřmani a vydat se lesními pěšinami vzhůru nebo na silnici Obectov - Podolí zahněte na první odbočce do prava a hned asi po 20 m na malém rozcestí můžete své vozidlo odstavit (viz. waypoint). Odtud je poklad vzdálen cca 1,7 km. Z doporučeného parkoviště pokračujte pěšky po zpevněné lesní cestě, kolem závory a za chvíli mírným stoupáním nahoru. Tato cesta vede až k myslivecké chatě poblíž které je poklad ukryt.
Vlastní keš je klasická plastová krabička Lock&Lock o objemu 600 ml. Je schována v kořenových nábězích - nyní již pařezu, takže v zimě se obtížnost nalezení zvyšuje s množstvím sněhu. Z místa uložení keše budete pěkně vidět na mysliveckou chatu i na mohutnou borovici s obrázkem. Keš je součástí chystané série dalších pokladů, takže si nezapomeňte zapsat bonusové číslo. Pro první 3 nálezce tu jsou připraveny samolepky pro vítěze, pro další nálezce památeční samolepky.
Přejeme příjemné zážitky.