Tato keška vás zavede na velmi magické místo. Vypravují se o něm různé zkazky.
Je tomu už dávno a dávno. To tu ještě nebylo ani kutě, ani človíčka, ani fajrmona. Jen vody dost v dolinách a ze strání i Lázů vykukovaly hrozivé skály jako zuby. Divoké „pochňuřiny“ a všelijaká „žóžel“ tu řvala, žrala a rvala se.
Za těch časů patřilo to všechno čertu, který tu hopsal po skaliskách a všechny ty „vohavy“ hlídal. Nežil v pokoji. Jeho soused mu škodil, kde mohl a popuzoval proti němu ostatní čerty. Chtěl ho připravit o majetek.
Náš čert, aby se mohl lépe ubránit v případě, že by ho přepadli, počal stavěti na svých skaliskách kolem své skrýše silnou zeď ze samých skal. Když byl v nejpilnější práci, ale daleko ještě nebyl tak hotov, aby skalní hradba mohla mu poskytnouti bezpečného útulku, uviděl, jak se k němu z dálky blíží celé hejno čertů v divokém spěchu. Slyšel dusot jejich kopyt a chichotání. Cítil, jak se země chvěje. Neváhal a hodil skalou, kterou nesl právě na zádech o zem, až tato se zatřásla a začal rámusiti. Skály se hroutily, kameny padaly, hromy rachotily, blesky „křapčely“ a svítily.
Starý náš čert seděl v Lázích na skále nejpevnější a nejvyšší. Hrozně řval, dupal, slintal a kameny házel na útočníky. Když viděl, že jeho obrana je marná, a že podlehne přesile, zadupal a propadl se do země. Zbylo po něm trochu smradu a nám na památku po něm zůstala jen ta vykotlaná a příšerná skála v Lázích s otiskem jeho tlap.
Za dob pronásledování scházeli se prý v těchto místech tajní Čeští bratři ke svým pobožnostem. Jejich tlumený zpěv a světla, používaná při nočních schůzkách, byly příčinou, že lidé vybájili mnohá vypravování o čarodějnicích, které prováděly svoje rejdy pod Lázemi.
Za Čertí skalkou vyrostl vysoký rozložitý buk, na němž za noční doby mívaly v kočky proměněné čarodějnice své schůzky.
Neohrožený mladík Benjamin z Bukovice delší dobu uvažoval o tom, jak by se mohl na vlastní oči o čarodějnických besedách přesvědčiti. Našel si příhodné místo mezi kameny pod skalkou, aby odtud mohl pozorovat všechna kouzla neznámých a obávaných čarodějnic.
Čekal tu marně po několik nocí. Až jednou - bylo to v pátek - když ležel opět ve svém úkrytu, uslyšel podezřelý šustot a takový protivný sykot, že jej mráz obcházel po celém těle. Čarodějnice se scházely. Všechny je poznával. Mezi nimi byla také jedna bohatá selka, která vedla za ruku svou jedinou dceru. Ta se třásla, drkotala zuby a plakala. Pojednou se objevil na skále stůl, kolem něhož stálo několik starých čarodějnic. Jedla zakuklená babice uchopila dívku do svých rukou a položila ji na stůl. Ty ostatní kolem stolu stojící rozebraly celé její tělo. Každá držela z něho nějakou částku v ruce. Při tom nezpozorovaly, že při rozebírání těla spadla se stolu kost z nohy té dívky na skálu, od níž se odrazila a dopadla až k Benjaminovi. Ten jí rychle sebral a uschoval. Když potom čarodějnice opět dívčino tělo dohromady sestavovaly, kost jim scházela.
Byly tím překvapeny a nevěděly si rady, co teď. Nastalo trapné ticho. Benjamin se studeným potem potil, boje se, aby čarodějnicím nenapadlo kost hledat. Tu ta zakuklená, nejstarší babice zasyčela: „ Ulomte rychle bezovou haluz a dejte místo kosti bezovou hůlku!“ A stalo se. Nastrčily ubohé dívce do nohy místo kosti bezovou hůlku. Načež pomohly jí vstát se stolu a rozešly se tiše do svých domovů. Benjamin poslední odešel domů, ale o tom, co viděl, nikomu se ani slůvkem nezmínil.
Příští neděli byla ve staré hospodě na rychtě muzika. Benjamin tam byl první, očekávaje s nedočkavostí, přijde- li tam také ona dcera se svou matkou. A nezklamal se. Přišly obě. Jakmile je uviděl, stal se nepokojným. Byl sice pořádný, hodný hoch, ale chudý. A děvče bylo dcerou zámožného sedláka. Líbila se mu již dříve, ale od té doby, co byl u Čertí skalky v Lázích, měl ji rád ještě více, cítě zároveň soustrast s jejím osudem. Nyní si umínil, že s ní půjde si zatancovat a šel, jakmile muzikanti spustili, hned pro ni. Dívka jej však odmítla a šla do kola s jiným, který ji současně s Benjaminem prosil o tanec. To jej tak pobouřilo, že se jí chtěl pomstíti. Přemýšlel jen, jak by svůj úmysl provedl.
Když ji tak pozoroval, jak se otáčela v kole, a i na něho se s úsměvem zadívala, nezdržel se už a zvolal na ni: „ Hop, hop s bezovou nohou, hop!“ V tom okamžiku děvče se svalilo i se svým tanečníkem uprostřed sálu. Nastalo velké pobouření. Všechny čarodějnice se sběhly kolem nešťastné dívky a ona jim ukázala rukou na Benjamina, který je neohroženě měřil svým pohledem.
Bylo po zábavě. Dívku odnesly čarodějnice domů. Všechno se rozcházelo. Benjamin také v zamyšlení kráčel ke své chaloupce na konci dědiny. Na cestě byl náhle obklíčen čarodějnicemi, které mu do těla natloukly plno štětin. Dostal z toho po těle rány, které mu už nikdo nemohl zahojit.
POKUD SE NA KEŠKU VYDÁTE, BERTE NA VĚDOMÍ, ŽE LOVÍTE POUZE A JEN NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ!