Lukovský poklad
Šternberk, mladý hradní pán na Lukově, se chystal s výpravou svého krále na válečné tažení do daleké země. Bylo to brzy poté, co pochoval svého otce. Zemřelý rytíř získal za své zásluhy bohaté a vzácné dary od samotného zeměpána, jehož byl rádcem a věrným manem.
Čas odjezdu válečné výpravy se kvapem blížil. Velké rodové bohatství, opatrované na hradě, nemohl hradní pán svěřit do ochrany nikomu, ani purkrabímu. Nikomu nemohl důvěřovat. Rozhodl se, že poklad zabezpečí jinak, aby jej ochránil před jakýmkoli zcizením. Rozhodl se poklad zazdít v hradním podzemí.
Svého věrného panoše, který měl jet po jeho boku do války, pověřil úkolem, aby v podhradí vyhledal dovedného a spolehlivého zedníka, který zachová tajemství o díle, jež musí vykonat.
Zedník byl zavázán nejpřísnější mlčenlivostí. Musel slíbit, že nikdy nikomu neprozradí, jaká práce mu byla na hradě svěřena.
Když určeného dne večer zedník přišel na hrad, čekal ho u brány panoš. Příchozímu zavázal oči, vzal ho za ruku a vedl jej cestami spojujícími všechna tři nádvoří, přes dvě vnitřní brány, po schodech nahoru a dolů, kolem parkánů a přes ochozy, které přiléhaly k vnějším hradbám.
Po dlouhé době udivený a znepokojený zedník poznal, že cesta chodbami a schodišti klesá stále hlouběji do podzemí hradu. Cítil zatuchlost klenutých kamenných prostor i úzkých průchodů, kudy mohl jít jen muž za mužem.
Konečně se oba zastavili. Panoš sňal vyděšenému zedníkovi roušku z očí. Nejdříve spatřil před sebou mladého pana Šternberka. Viděl, že stojí na konci úzké klenuté chodby, která vedla do nízkého sklepního prostoru. Tam byly až ke stropu narovnány železné bedny s neznámým obsahem.
Zedník se hned pustil do díla. Práce mu šla rychle od ruky, zvláště když hradní pán i panoš přihlíželi jeho práci. A než kohout ráno ohlásil nový den, byl se svou prací hotov, k úplné spokojenosti svého pána.
Zedník byl bohatě odměněn a znovu mu byl připomenut slib mlčenlivosti. Zanedlouho nato odjel pan Šternberk se svým panošem a družinou ozbrojenců do pole.
Uplynul rok, uplynul ještě jeden a o lukovském pánu ani vidu, ani slechu. Až koncem třetího roku přišla zpráva, že celá výprava zahynula v bojích s Turky.
Lukovský purkrabí, jemuž byl svěřen hrad k ochraně po dobu nepřítomnosti pana Šternberka, si vzpomněl na podivnou noční událost před odjezdem lukovského pána do války.
Podařilo se mu zjistit, kdo toho večera přišel na hrad. Zednický mistr byl přiveden a postaven před purkrabího. Pod nátlakem a hrozbami nezbývalo ubožákovi nic jiného než povědět, co se té noci na hradě událo.
Když se purkrabí dověděl, že zedník zazdíval železné bedny, snadno si domyslel, co asi skrývaly. Jistě to bylo drahocenné náčiní, šperky, nádoby a tepané zbraně, které tak najednou zmizely z hradních komnat před pánovým odjezdem.
Se zedníkem a mnoha pomocníky se bez meškání vypravili do hradního podzemí, aby hledali místo, kde byl oné noci, před více než třemi lety, poklad zazděn.
Marná však byla všechna snaha. Ačkoli několikrát prošli všechny podzemní chodby a prostory, ačkoli klepali na stěny na mnoha místech, aby v nich zjistili dutiny, a přestože některé stěny a kamenná pažení dokonce zbořili, tajná skrýš nebyla nalezena.
A tak poklad na hradě Lukově zůstal dosud neobjeven. Nikomu se nepodařilo jej nalézt, ačkoli už se o to pokoušelo mnoho lidí chtivých bohatství.
Už se asi pokladu nikdo nezmocní. Suť hradeb a zdí navršuje rok od roku nánosy, které dál ukrývají lukovský hradní poklad.
Tolik alespoň o pokladu vyprávějí místní pověsti, ale jak je tomu doopravdy? ...
|