Jestli něco miluji na Českém lese, jsou to vzácné výhledy z hřebene Haltravy do vnitrozemí. Jakkoliv jsou na převážně zalesněném hřebenu vzácné, kdekoliv se nabídnou, nabízejí luxus několika set metrů převýšení nad Chodskem tam kdesi dole i dohled daleko, daleko do vnitrozemí (jistě až k hlavnímu městu piva a možná ještě dál).
Podobné výhledy musí být ze svahů Pivoňských hor, vždyť jaká krása je k vidění už dole u Pivoně. Kdysi jsem u silnice z Rybníka vyfotil mlhy podzimního rána líně se rozvalující mezi oblinkami chodských kopečků (jiná než předchozí fotka). Přesné místo jsem za ta léta zapomněl, ale rád bych jej znovu našel. Bylo kdesi na hřebenu Pivoňských hor a tak jsem se pokoušel pátrat nad mapami. Narazil jsem náhodou na drobnou ozdobu krajiny. Alespoň drobně na letecké mapě vypadala.
Pár set metrů západně od Šidlákova, na severovýchodním svahu Stráže, umístil Jakub Orava v roce 2015 svébytné křeslo. Mladý český medailer a sochař si vybral zajímavé místo – kdysi silnice ze Šidlákova stoupala do sedla pozvolna s pomocí serpentiny, aby ušetřila vozy od prudkého stoupání. Po roce 1964 byla napřímena a opuštěné, nepoužívané rameno zarostlo trávou. Jeho minulost dnes naznačuje jen její – pro polní cestu nezvykle velkorysá – šířka. Právě v samotné zatáčce, na základně ve tvaru rovnostranného trojúhelníku vyskládaného z místního kamene, poskládal Orava kmeny, větve a kameny, aby vytvořil křeslo. Křeslo v krajině. Land art, umění doplňující krajinu a naopak z krajiny čerpající.
Objevil jsem jen několik nepříliš pohodlných způsobů, jak si do křesla sednout, ale mám pocit, Jakub Orava je především umělec, nikoliv nábytkář. Ale vy jistě vymyslíte, jak na něm pohodlně sedět. Absolvent ateliéru Socha a prostor Prof. akad. sochaře Jiřího Beránka na Ústavu umění a designu Západočeské univerzity v Plzni vytváří krásné mince, sochy a vedle toho se nebojí třeba několik měsíců pod širým nebem skládat kameny, aby kompozicí teras zušlechtil svah u kostela sv. Václava v blízké Hoře Svatého Václava. S jeho dílem Šachy v krajině z roku 2010 se setkáte u rybníčku v plzeňské Luftově zahradě. Rodák z moravského Klokočůvku by se přesto profesně nejraději věnoval restaurování památek.
O svém počinu autor říká:
Práci jsem nazval Křeslo v krajině. Snažil jsem se vytvořit křeslo v krajině na takovém místě, kde by si člověk mohl odpočinout a rozhlédnout se do dálky. V této práci jsem se inspiroval platónovým trojúhelníkem a jeho myšlenkami o idejích a stínech.
Pracoval jsem s místním kamenem a se spadanými větvemi. Přesněji s ulomeným koncem těchto větví. Pomocí skladby kolem osy jsem se snažil vytvořit vnitřní dynamiku, která se rozvíjí do přírodních sil. Díky této skladbě mi v díle vznikly různé tvary průhledů, které při denním světle vytváří zajímavé stíny – ohraničené světlo. Tyto tvary jsem dokumentoval a jsou pro mě symbolem světa idejí. Oba projekty vytváří v krajině vzdušnou přímku.
Rozhlédnout do dálky? Ano, jistě! Když budete mít štěstí na jasnou oblohu vymetenou větrem po dešti, můžete na horizontu najít krušnohorský Klínovec, Vlčí horu u Černošína, vrcholky Sedmihoří, plzeňský Krkavec, masiv Radče, ploché vrcholy středních i jihozápadních Brd i kužel Bělče, dávné sopky u Švihova. Před nimi nepřeberné množství kopečků, lesíků a vesnic.
Kudy ke krabičce
Je to jasné: nejlépe po bývalé silnici od současné silnice, neboť dílo je v důvěrném kontaktu s místními pastvinami, které jsou možná po ránu ozdobeny rosou třpytící se v drobných pavučinách, ale především celodenně pokryté produkcí poklidně pasoucích se stád skotu. Na starou silničku lze najet a zaparkovat hned na jejím začátku, možná však bude pro vaše auto bezpečnější některé z vyznačených míst k zastavení.
(kopie listingu)