Z historie Švýcárny
(Zdroj: Jiří Koranda: Minulost a současnost jesenických horských chat. Vydalo v r. 1993 Vydavatelství a propagace Jiří Koranda Jeseník, převzato z oficiálních stránek města Jeseník):
Na mapě losinského panství z r. 1736 je v místech pod Malým Dědem vyznačen tzv. Knoblochhaus (Česnekový dům), který sloužil jako obydlí pro pastýře a sklad mléčných výrobků. Lichtenštejnové, kteří chtějí zvýšit výnosy z pastevectví přenesením zkušeností z alpských luk, budují v 1. pol. 19. stol. nové salaše, na které usazují švýcarské salašníky. Jedna z prvních takových salaší byla vybudována již počátkem 19. stol. v oblasti Kralického Sněžníku. Salašníkem zde byl Švýcar Michael Aegerter, který se zřejmě osvědčil, protože když byla na místě tehdy již opuštěného Česnekového domu vybudována v r. 1829 další salaš, bylo její vedení svěřeno jeho synu Johannu Aegerterovi. Podle místa jeho původu dostala nakonec salaš i své jméno - Švýcárna. Sestávala z kamenné stáje pro více než sto kusů dobytka a několika dalších dřevěných budov.
Velmi brzy ji začali vyhledávat i první turisté, kteří se zde mohli skrýt před nepohodou, odpočinout si, koupit jednoduchou stravu, případně i nouzově přenocovat. Již ve 40. letech zde dokonce zavedli návštěvní knihu, takže návštěvy turistů zde zřejmě nebyly řídké či ojedinělé. Zejména výstupy na nejvyšší horu Moravy se staly částečně módní, částečně i prestižní záležitostí, čehož právě J. Aegerter obratně využíval, když cesta ze známého střediska Koutů na Praděd vedla právě kolem Švýcárny. Ta se tak stala pro turisty vítaným místem odpočinku a občerstvení. K tomu přispěla i skutečnost, že se pastevectví přestávalo vyplácet a bylo zde po r. 1860 v podstatě zastaveno. Objekty Švýcárny pak sloužily jako útulek panských myslivců a stále více jako turistický ubytovací hostinec. Celý objekt však nakonec vyhořel, a tak na stejném místě dal kníže Lichtenštejn v r. 1887 postavit novou chatu, určenou již výhradně jen turistickým účelům. Byla to srubová chata se čtyřmi pokoji a 14 lůžky pro hosty, kuchyní a bytem pro správce. Vchod chaty tehdy ústil na straně přivrácené ke svahu. Otevřená zastřešená veranda byla u chaty umístěna tak, aby hosté měli výhled přímo na Praděd. Seník, stojící vlevo od chaty, byl zřejmě jediným pozůstatkem z původního souboru zdejších staveb. Ještě před 1. svět. válkou byla chata značně rozšířena v místě vyhlídkové verandy, která byla zrušena. V pěti pokojích bylo již 25 lůžek a jako noclehárna sloužil i seník, kde se mohlo vyspat až 60 lidí. S rozvojem lyžování byl provoz chaty rozšířen i na zimní měsíce. Ve 20. letech byly zdejší pláně znovu využívány pro pastvu skotu, když středisko pastevectví bylo soustředěno na místě dnešní Kurzovní chaty.
Vzhled chaty se v období mezi světovými válkami již ale neměnil, jen v jejím blízkém okolí přibývaly různé dřevěné kůlny. Po 2. světové válce byla chata na krátkou dobu uzavřena, ale brzy byla opět zpřístupněna veřejnosti. V letech 1952 - 53 došlo k výrazným stavebním úpravám chaty. Její původní půdorys zůstal sice zachován, avšak vchod z horní strany byl nahrazen vstupem od Červenohorského sedla. Celé podkroví bylo přebudováno, rozšířeno přes celý půdní prostor a zatepleno. Původní šindelovou krytinu nahradila plechová střecha. V přízemí byla upravena velká a malá jídelna, restaurována kuchyň se spíží a zařízen nový pokoj pro chataře. Celý objekt tehdy disponoval 2 - 4lůžkovými pokoji v podkroví a dvěma společnými noclehárnami v přízemí. Jako kuriozitu lze uvést, že celá rozsáhlá a náročná přestavba byla zajištěna v podstatě bez mechanizace, jen za pomoci malého huculského koníka a starého pásového motocyklu s přívěsným vozíkem z trofeje německé armády. Chata v této podobě pak sloužila celých dalších 30 let. Teprve v letech 1984 - 87 proběhla další rekonstrukce chaty, kdy zde byla vyměněna všechna okna, upraven vnitřní interiér, doplněný výstavou zvětšených fotografií zachycujících historický vývoj objektu. V té době byla chata napojena na elektrickou síť kabelem z Pradědu, byly zde zbudovány nové studny a k samotné chatě byla směrem ke Kurzovní chatě vybudována asfaltová cesta ústící na silnici vedoucí z Ovčárny na Praděd (stará turistická stezka na Praděd pak byla v r. 1992 z ekologických důvodů uzavřena).
Chata slouží turistům i nyní. Vstup zvířat (kromě dobře maskovaných kačerů) do chaty je však zakázán.
Ke keši: K založení této keše nás přivedlo nejen to, že máme Švýcárnu rádi a keš na ní jsme postrádali, ale též nález Baryho - švýcarského TB pejska - kterého jsme vyzvedli z keše ve švýcarské bezcelní zóně Samnaun (cache GC33WJR) a dovezli jej na Moravu. Až zde jsme zjistili, že se má za úkol vrátit do Švýcarska. Protože se do této krásné země nedostaneme dříve, než příští rok, napadlo nás, že by se Barymu snad mohlo líbit v keši na Švýcárně - a ejhle, ona ještě stále neexistuje... Pak už nebylo daleko k rozhodnutí založit po 333 nálezech naši první keš.
Zvolili jsme tradičku střední velikosti, aby v ní bylo dost místa pro výměnu hračiček a drobností, protože i když jsme sami už trochu "starší děti", nejvíc nás potěší nález nějaké správné hloupůstky. Obsah keše je tedy určen hlavně pro radost nejmenších kačerů, cesta ke keši však potěší nejen turisty, ale na své si určitě přijdou cyklisté (prosíme, kola zanechte zamčená u chaty a ke keši dojděte pěšky - jsme v rezervaci!), běžkaři, drsňáci na sněžnicích a další horský geolid...
Všem přejeme příjemný nález, pěkné počasí a štastný návrat! Budeme moc rádi, vložíte-li k logu aktuální foto z okolí Švýcárny (nikoli z místa nálezu keše), informace o počasí, teplotě, případné výšce sněhu, stavu a míře upravenosti běžeckých tratí (zejména k ČHS a přes Petrovku do Koutů) apod.
Díky všem geohoralům za návštěvu naší první keše!