Preitenstejnska sklarna Traditional Cache

Znate Jakuba sklare? Tento serial byl natocen podle knihy Huťmistr Rückl, sepsane podle autentickych deniku zdejsiho sklarskeho mistra Frantiska Rückla. Pozustatky sklarny Josefinina hut vam to pripomenou.

Sklárna v Preitenštejně, zvaná Josefínina huť, se nacházela uprostřed hustých západočeských lesů. Sklárna se ležela v blízkosti osady Plachtín a nečtinského hradu Preitenštejn v plzeňském kraji.  Vznikla pravděpodobně v roce 1824 na popud Antonína Lažanského a zanikla 20. května 1896.[1] Pojmenována je po neteři předchozího majitele Františka Kokořovce Josefy, provdané Lažanské.[2] Později náležela panskému rodu Mensdorf-Pouilly, který vlastnil (od roku 1838) nečtinské a boskovické panství. Od roku 1852 ji měl v pronájmu Jan Rückl, který bohužel záhy zemřel (roku 1863) a o sklárnu se následně starala jeho žena Anna Rücklová. Vyrábělo se zde sklo duté, tabulové a také sklo luxusní křišťálové a rubínové.[3] Období jejího provozu se v zásadě kryje s obdobím, na které se tato práce zaměřuje, proto byla vybrána jako typický představitel svého oboru.

V okolí Preitenštejna se nacházely i další sklářské hutě. Například Stará huť, kterou měl v pronájmu Hynek Rückl, sklárna na tabulové sklo rodu Glasserů, Melchiorova huť, sklárna v Buči a Nová Sázava u Bezvěrova patřící známému rodu Kavalírů.[4] Všechny tyto huti sem přitáhly hluboké lesy s dostatkem dřeva a dostupnost křemenné suroviny. Jak již bylo nastíněno v předchozích kapitolách, dřevo bylo důležitým topivem i materiálem pro získání potaše. Průmyslová revoluce i reformy Marie Terezie (Lesní zákoník z roku 1754, který zakazoval vznik skláren s velkou spotřebou dřeva a dále nařízení z roku 1763 k otopu kamenným uhlím[5]) sice nutily sklářské huti přejít k moderním pecím, západní Čechy jsou ale známé svou tradiční výrobou skla, spojenou s otopem dřevem. K modernizaci pecí docházelo v západních Čechách až ke konci 19. století. Mnoho skláren se ovšem této modernizace již nedožilo. Často se stěhovaly do severních Čech ke zdroji uhlí. Sklárna v Preitenštejně se nevymykala. Jelikož se nacházela uprostřed hustého lesa, v zimě s velmi špatnou dostupností do Manětína, natož do Plzně, žila si svou vlastní samosprávou pod panským dohledem. Sklárna měla svou vlastní českou školu i s českým učitelem, který na huti pobýval. Sklenářští mistři přispívali na dítě zlatku měsíčně, ostatní obyvatelé hutě neplatili nic.[6] Česká škola byla v tomto kraji naprostou výjimkou. Celá tato oblast byla německá a teprve od Manětína na východ bylo ve vesnicích polovina Čechů. Ve škole se vyučovalo základním dovednostem, a to číst, psát a počítat. Důvody byly ryze praktické, aby si budoucí pracovníci dokázali vypočítat mzdu a nenechali se nikým okrást.[7]

Josefínina huť byla vystavěna z pískovce, vytěženého z nedalekých skal, s podpěrnými trámy a dvojitou šindelovou střechou. Nacházely se v ní dvě pece, jedna se sedmi tavicími pánvemi, druhá s osmi. Dále obsahovala pec chladicí takzvanou chladírnu, sušárnu na sušení dříví, komoru na přípravu sklářského kmene, pánvárnu, formárnu, brusírnu a komoru se surovinami. V osadě se nacházela také budova s byty sklářů, postavená též z pískovce. Jednalo se o dlouhou budovu s různými průchody a uspořádanými byty dle důležitosti rodiny. Ke každému bytu v budově náležel chlév, sklep a zahrada. Tato obytná budova se nacházela vždy kousek od huti. K osadě náležela také budova školy, dílny brusičů a hostinec.

Sklářský rod Rücklů pocházel pravděpodobně ze Švýcarska. Přišli na území českých zemí na přelomu 17. a 18. století. Jejich činnost je doložena nejdříve na území Šumavy, dále se rozšířili také do východních a severních Čech. Na Šumavě je doložena huť Zlatá studna již z roku 1704 pod vedením Sebastiana Rückla, která se nacházela poblíž Klášterského mlýna. V dnešní době vlastní rod Rücklů světově známou sklárnu v Nižboru.[9]