STARODÁVNÝ PŘÍBĚH
Jílovští horníci oznámili do Jihlavy: „V Jílovém slove hora Králůvtýnská. Táž hora zůstávala svobodná a volná půl roku nebo více. Tu přišel poctivý Enderl se svými společníky a s propůjčovatelem a s našeho pána krále důlními před nás do plné rady. Tu tvrdil týž poctivec a jeho společníci, že táž hora byla mu propůjčena právem královským. A tu horu zpracovával dlouho, až byli obviněni Ješkem a jeho společníky v uzavřené lavici, ve které propůjčovatel, důlní a my všichni jsme seděli a my radové všichni uznali jsme za právo dle přiznání propůjčovatele a důlních. Potom po čtyřech dnech týž Ješek přišel do Prahy před zemské úředníky našeho pána krále a vinil nás všechny rady, že jsme mu usoudili neprávo.“
Rozsudek (v Jihlavě): „Když slyšeli jsme stížnost a odpověď, oznamujeme Vám za právo: když se Ješek odvolával na svědky a tíž svědkové mu odpadli (nepřišli), ztratil svoji při.“
Tuto krátkou zmínku zachycuje ve svém díle „Das böhmische Bergrecht des Mittelalters“, vydaném roku 1900 v Berlíně, prof. Adolf Zych, který vycházel z archivu Jihlavského báňského úřadu, v německém rukopise zachovaném v býv. Vídeňské dvorní knihovně. Jedná se o záznam o sporu, který se odehrál na přelomu 14. a 15. století a v němž se bohatství chtivý horník Ješek domáhal práva těžit na dole, který vybudoval horník Enderl se svými společníky. Protože však v tehdejším českém království, na rozdíl od dnešní republiky, právo platilo, Ješek se svým falešným nárokem pohořel a Enderl mohl dále pokračovat v těžbě. Protože obhájil své právo ve sporu proti nepoctivému Ješkovi, přezval svůj důl jménem Kryk (ve středověké češtině „bývat v kryku“ znamenalo „být ve sporu“). A protože byl pilný a poctivý, stal se váženým jílovským měšťanem. Jílovským horám zůstal věrný až do své smrti.
O jeho dole se více dozvídáme až po jeho smrti, ze zprávy hofmistra hor zlatých Jílovských Osvalda Kaleše pánu Ferdinandovi, arciknížeti rakouskému, za místodržícího nejvyššího mincmistra království Českého Petra Hlavsy z Liboslavě, pocházející z roku 1555: „Duol Šlojíř a duol Kryk, to jsou dolové hlavní a po svrchu velmi rozdělaní, o těch žádné vědomosti nemáme, jestli v nich co ještě, čili není. Než to se od předkuov našich, starých lidí slejchalo, že sou z těchto doluov znamenitá zlata vyšla, a těch časuj všemu tomuto království českému dobře posloužila a prospěla…“.
Stopa dolu Kryku pak v historických pramenech zvolna mizí, zatímco důl Šlojíř, a s ním dávná pověst, je do dnešních časů na Jílovsku dobře znám. Na to, kde se důl Kryk nacházel, se zcela zapomnělo a lidé ještě dnes se o tom dohadují.
Málokdo však ví o tzv. „Rukopise z Bienenbergu“, který se nalezl před mnoha lety v sutinách Včelního Hrádku a pochází z 1. poloviny 19. století. Z něho se mj. dozvídáme příběh jakéhosi ševcovského tovaryše Francka, který vandroval z Prahy do Rakous a procházel přes Jílovsko. Jednoho jarního večera se prý nad Jílovskem strhla z ničeho nic hrozivá bouře. Vichřice a kroupy byly tak mohutné, že v lese stovky stromů zpřerážely a zničily i několik střech ve městě. Bouře zastihla Francka v lese mezi vsí Psáře a Jílovým. Mladík nebyl příliš znalý místní krajiny a v prudkém dešti ztratil cestu. Když kolem něj začaly praskat a padat stromy a kvílící vichr bičoval jeho tvář ledovými kroupami, ztratil nervy. Potácel se lesem pološílený, myslíce, že nadchází jeho poslední hodinka. Tu když myslil, že je nejhůře, zahlédl před sebou skálu a v ní široký otvor. Chtěl se tam skrýt, ale sotva vstoupil, uklouzl po kluzkých kamenech a už se řítil dolů do hlubiny. Padal dlouho, pak se potácel tmou a zase padal. Po nekonečné chvíli ucítil těžký náraz do hlavy a ztratil vědomí. Když se probral, byl obklopen černou, neproniknutelnou tmou. Hluk bouře už neslyšel, v bolavé hlavě si uvědomoval, že se patrně nachází hluboko pod zemí. Vnímal zurčení vody, která kdesi v hlubině odváděla vlhkost ze starého dolu. Pokusil se vstát a udělat pár kroků, poloplazením se trmácel kamsi do tmy, co chvíli se uhodil do hlavy, nebo se nohou probořil mezi kameny. Po nějaké době usedl všecek zoufalý, neboť se domníval, že bouři unikl jen, aby pod zemí nalezl svůj hrob.
Nevěděl, jak dlouho seděl s hlavou v dlaních. Kolem hlavy se mu honily mlžné přeludy, které snad byly jen výplodem jeho fantazie. Měl pocit, že se kolem něj srocují duchové dávných horníků a že kolem sebe slyší jejich zlověstné hlasy, rozezlené na toho, kdo narušil jejich království. Pak vše opět ztichlo a dlouhou dobu nevnímal Francek než tmu. Po nějaké době pocítil hlad a vzpomněl si, že má v kapse ještě krajíc chleba. Inu, když zemřít, tak alespoň sytý, pomyslel si a zakousl se do krajíce. Než dojedl, uvědomil si, že dříve slýchával, že staří havíři ponechávali v dolech vždy něco z jídla, které si brali do dolu sebou, pro štěstí a náklonnost hornických skřítků, permoníků. I učinil také tak a kousky chleba vhodil do tmy před sebou. Zbylou skývu skryl zpět do kapsy. Pak vysílením usnul.
Probudil ho pocit, jako by mu před očima blýskl blesk. Otevřel oči, ale… ne, tak přece! Kdesi v temnotě se blýsklo světlo. A znovu! Světélko se přibližovalo a zvětšovalo. Tovaryš pocítil strach i naději. A již v matném světélku lojové lampy rozeznával drobnou postavičku. Příchozí byl nezvykle malý, ne vyšší než tovaryšovi do pasu. Dlouhý šedý plnovous lemoval bílou tvář s výraznýma, živýma očima. Oblečen byl jednoduše, tak, jak chodívali havíři středověku. Bílou perkytli měl však zdobenu zlatými prýmky a lojová lampička zářila ve světle plamínku, neboť byla ukuta z ryzího zlata!
Havíř usedl vedle Francka a ptal se jej, jak se do dolu dostal a proč. Tovaryš vyprávěl svůj příběh a sdělil, že si ničeho jiného nepřeje, než dostat se zpět na povrch. Havíř potřásl chápavě hlavou. Pak řekl Franckovi, že když se obyčejný člověk propadne tak hluboko pod zem, na svět se již nedostane. On však, že má velké štěstí, že jej potkal, neboť mu cestu ven ukáže.
Havíř, no spíše havířek, šel první a Francek klopýtal za ním. V mihotavém světle lampičky se zjevovaly nejrůznější bizarní skalní útvary. Chvílemi byla cesta tak úzká, že se musel vší silou protahovat, jindy tak nízká, že se musel plazit. Lezli po dlouhých žebřících, z nichž kapala voda, soukali se puklinami ve skále. Francek myslil, že je to nekonečné, mnohokrát se cítil vysílen, ale havíř se vždy pro něj vrátil a povzbudil jej. Nakonec došli do chodby, na jejímž konci byl otvor, jímž probleskovalo… denní světlo! Tovaryš padl na kolena a děkoval svému zachránci, tázaje se, komu že to vděčí za život. „Věz, že jsi byl v dole Kryku a že já jsem Enderl, toho dolu pán a ochránce,“ odpověděl prý havíř, „a ty bys zde svůj život zanechal, kdybys dobrého srdce neměl. Ale žes věděl, co se patří a že chováš obyvatele hor Jílovských v úctě, zasloužíš života a dojdeš naplnění přání svých.“ Pak mu poradil, jaké cesty se držet, aby došel do Jílového a tovaryš tam také v pořádku dorazil a příběh svůj tam vyprávěl a autor bienenbergského rukopisu tak jej zapsal. Po několika letech se prý Francek do Jílového vrátil a to jako boháč. Ve Vídni udělal velké štěstí, rozvinul tam obuvnickou dílnu Franz Rieker a zbohatl. Do začátku mu prý nejvíce pomohl skrojek z ryzího zlata, který nalezl v kapse svého starého kabátu, kam v podzemí Kryku vložil zbytek chleba, o nějž se rozdělil s permoníkem. Takového vděku duchů hor se dočkal pro své dobré srdce, protože i malý skutek může mnoho přinésti.
Enderla už od doby onoho příběhu nikdo nespatřil, nebo o tom alespoň nevyprávěl. Říká se však, že kdo se dobře k horám chová a permoníky v úctě drží, může podobného štěstí dojíti, jako ševcovský tovaryš Francek.
A Vás nyní keš přivede na místo, kde se také nachází jeden vchod do podzemí. Říká se, že je to právě ta štola, do níž Francek kdysi spadl, a že právě tam se tedy nachází jeden vchod do pověstného dolu Kryku.
Nedaleko vchodu se pak nachází kamenná pyramida, kde lze vzdát úctu permonu Enderlovi, ochránci Kryku a požádat jej o splnění jednoho přání. Kdoví, pokud máte dobré srdce, třeba právě Vám Enderl pomůže.
Za žádnou cenu nevstupujte do podzemí, ani dovnitř nic nevhazujte. Už byste se také nemuseli vrátit. Nepřeskakujte hluboké potoky a neklouzejte po srázech. Když je mokro, dávejte zvýšený pozor.