Kačeři , přicházíte do míst , která ač se to dnes nezdá ,žila hodně rušným životem. Dovolte mi tedy krátké připomenutí této doby. Doby ,kdy to tu žilo. Králováci byli šumavští osadníci převážně německé národnosti, kteří od 12. a 13. století střežili hranici, zemské stezky a zlaté doly, věnovali se také těžbě dřeva a pastevectví. Byli svobodní, podřízeni jen českému králi, který jim udělil četné výsady (právo lovu, mýcení stromů, vaření piva aj.), aby podpořil osídlení v těchto odlehlých končinách. Německá kolonizace západní části Šumavy se plně rozvinula v 16. století. Králováci sídlili v osamělých dvorcích uprostřed svých pozemků kolem osmi rychet, vrchní rychtáře směli sami volit. Výjimečného postavení byli však Králováci postupně zbaveni.
Královácké rychty:
Králováky bylo původně rozděleno do osmi rychet:
Území obývané • kSvatá Kateřina (Sankt Katharina) • Hamry (Hammern) • Hojsova Stráž (Eisenstraß) • Javorná (Seewiesen) • Zhůří (Haidl) • Kochánov (Kochet) • Stodůlky (Alt-Stadeln) • Stachy (Stachau) •
Území Královského hvozdu bylo k Čechám definitivně připojeno Přemyslem Otakarem II. roku 1273.
Během třicetileté války bylo královácké území dáno královskou komorou České koruny do zástavy a zpět už nikdy nevyplaceno. Tím přešlo toto území v majetek panství prášilského a bystřického, přičemž si ovšem králováčtí svobodní sedláci podrželi svá stará práva a privilegia. Králováci měli zejména právo volit si ze svého středu vlastního rychtáře, jakož i vrchního rychtáře, jemuž příslušelo i vedení dávek a soupisů, zatímco jiné záležitosti administrativy obstarávala panství Prášily (Stubenbach) a Bystřice nad Úhlavou (Bistritz an der Angel). Sedláci byli zproštěni robotních povinností, směli vařit pivo a pálit kořalku, užívali i privilegia svobodné honitby a rybolovu na svých pozemcích a ve svých vodách.
Po zrušení roboty a poddanství (1848) se samozřejmě staly tyto staré svobody a výsady něčím, co příslušelo od té doby i všem ostatním šumavským sedlákům, zbaveným roboty a svobodným náhle stejně jako Králováci. Nicméně i poté se králováčtí sedláci cítili být v jistém smyslu jiní než ti donedávna ještě robotní rolníci, na které svobodní sedláci dříve shlíželi s jistou pohrdavou přezíravostí. Královácká hrdost nebyla bez oprávnění. Nehledě na samo vědomí, že jejich předkové byli odnepaměti svobodnými vlastníky půdy, poddanými přímo českému králi, těšila se většina z nich významnému jmění a blahobytu a v důsledku toho i značnému vzdělání, kterým znatelně převyšovali ty ostatní svého stavu. K tomu je třeba přičíst, že královácké dvorce, z nichž mnohé zůstávaly po staletí v držení jednoho a téhož selského rodu, ležely často při těch půdou nejlepších a proto i nejvýnosnějších pozemcích, obklopeny obvykle (alespoň ty největší z nich) staveními, které svobodní sedláci, neschopni své pozemky obdělávat vlastními silami, zřídili pro ty ostatní, kteří pro ně museli konat práce za denní mzdu. Každý větší „svobodný dvorec“ (Freihof) tak představoval malý panský statek s panským domem a obydlími zemědělských „dělníků“ a během staletí se musel z patriarchálního poměru mezi majitelem a na něm závislými, v jistém smyslu mu poddanými, pracovníky vytvořit pocit panské nadřazenosti.
![]()