Bylo nebylo... né až tak dávno a na místě né až tak vzdáleném od lidí byl UPROSTŘED lesů malý palouk. VE STŘEDU palouku malé políčko a na kraji ve stínu stromů ještě menší chaloupka. V chaloupce pak sedm malých postýlek...
Že ten příběh znáš? O tom nepochybuji. Určitě jsi ho slyšel jako dítě mnohokrát.
Léta plynou, děti dospívají a příběhy, které před lety vyslechly od svých rodičů, teď samy vyprávějí vlastním dětem. Stejně jako děti se časem mění i tisíckrát převyprávěný příběh. Máš-li chuť, vrať se se mnou v čase zpět a vyslechni si ten prapůvodní příběh, který stál na úplném počátku. Možná budeš překvapený, protože s pohádkou, kterou znáš, má společného jen pramálo.
Pokud budeš poslouchat pozorně a otevřeš svou mysl, ukáži ti místa, která, ač vypadají poměrně obyčejně, skrývají dávná tajemství a možná i něco víc…
Sněhurka a šest trpaslíků
Je jich šest. Ano šest! Jistě, možná Ti něco nehraje a máš vskutku pravdu. Kdysi jich bývalo opravdu sedm. Sedm malých trpaslíků, kteří MEZI sebou ukryli překrásnou bělostnou Sněhurku...
Náš příběh začíná v dobách, kdy čáry a kouzla nebyly ničím neobvyklým a "nadpřirozeno" bylo stejně přirozené, jako cokoliv jiného. Nikoho tenkrát neudivovali čarodějnice, draci, a už vůbec ne trpaslíci či dokonce nějaké kouzelné mluvící zrcadlo.
Jedno takové vlastnila i zdejší královna a Sněhurčina macecha. Každé ráno, hned poté co se omyla, si k němu sedla, zakousla se do léčivého, kouzelného jablka a započala rozčesávat své zlatavé vlasy a při tom se jej ptala: „Pověz mi, zrcadlo, pověz, kdo je v naší zemi nejkrásnější mezi všemi?“ A zrcadlo vždy stejně odpovídalo, že právě ona, že její krása je ta nejoslnivější. Stále znova a znova... den za dnem. Rok za rokem. Ale jak ubíhaly roky a dny, blížila se i oslava Sněhurčiných osmnáctých narozenin. Již nezbývalo mnoho dní, když jednoho rána zrcadlo na známou otázku zdráhavě odpovědělo: „Jsi krásná paní má, krásná nad divy, avšak Sněhurka je hezčí nežli Vy. V zemi zdejší Sněhurka je nejkrásnější".
I rozlítila se macecha ukrutně. Co počít teď si má?
... a najednou jí snad samo peklo vnuklo ten ďábelský a ukrutný plán. V sousedním království žil vyhlášený krejčí a cesta tam vedla přes nekonečné a hluboké lesy plné divé zvěře a nemilosrdných, a ještě divočejších, loupežníků. Objet jej bylo prakticky nemožné a cesta by trvala celé týdny. Plán získával velmi rychle jasné rysy a macecha začala spřádat své intriky...
Nakonec to byla samotná Sněhurka, která macechu přemlouvala k cestě pro nové šaty na její narozeninový ples. A král, který se přimlouval pro kratší cestu, aby se to vše včas stihlo. Nakonec královna s nechutí, samozřejmě předstíranou, neboť srdce jí divoce bušilo radostí, jak nádherně svými intrikami vše zařídila, souhlasila. Souhlasila však za podmínky, že se vydají na cestu pouze samy dvě, inkognito, převlečené za chudé pocestné, aby nelákaly pozornost lapků, kterých je v oněch lesích požehnaně. A teprve na zpáteční cestě je doprovodí početné vojsko, které se tou dobou bude vracet z dalekých cest.
Domluveno, ujednáno.
Vyrazily dle plánu, ale dál se již vše odehrávalo v režii proradné královny...
...když ji o tři dny později nalezlo navrátivší se vojsko uprostřed cesty na okraji lesa sousedního království celou zbídačenou a zkrvavenou, vyprávěla jim, jako i později samotnému králi, hrůzostrašný příběh. Příběh, jenž nemá přívětivý konec, a také i ona si snad myslela, že musí být Sněhurka, kterou zanechala uprostřed lesů bez jídla a pití, přivázanou ke stromu, dávno rozsápána vlky či jinou divou zvěří. Avšak netušila, a ani vědět nemohla, že nebohou a zemdlenou Sněhurku na pokraji sil nalezlo sedm lesních skřítků - trpaslíků. I když se obvykle od lidí stranili, nezaváhali ani chviličku a vzali ji uzdravit do své chaloupky.
Ubíhaly dny, týdny a Sněhurka se pomalu zotavovala. Mezitím již král se zármutkem v srdci vzdal všechny pátrací akce a pomalu svou milovanou dcerušku oplakával. I ona smutnila po svém otci, ale jinak jí mezi trpaslíky bylo dobře a nic nescházelo. Dokonce se seznámila i s loupežníky, kteří nakonec nebyli vůbec tak hrůzostrašní a vlastně se v lesích pouze schovávali před zlovůlí nenáviděné královny, tak jako nyní ona. Domů se vrátit nemohla, a vlastně ani nechtěla. Bylo jí tu dobře.
I královna zažívala nejšťastnější chvíle, neboť zrcadlo jí zase lichotilo a označovalo za nejkrásnější v zemi. Po právu. Sněhurka žila s trpaslíky až za hranicemi království.
Zde by mohl být příběhu konec, avšak osud tomu tak asi nechtěl. Sám víš, že příběhy se mnohdy zkomplikují a cesty vedou oklikami, na kterých je nutné překonávat spousty překážek. A tak tomu bylo i zde.
Blížilo se již druhé smutné výročí a královna si na Sněhurku pomalu ani nevzpomněla. Proč také? Zrcadlo stále dokola opakovalo jako zaseknutá deska, že ona a jen ona je to nejhezčí v království. Stále, až do onoho dne, kdy se královna, snad z neopatrnosti či z neznalosti, nebo zkrátka naplněná euforií, zeptala...